Česká versus západo-německá mentalita

 Ze všeho nejprve musím zdůraznit, že se zde jedná jen o ZÁPADNÍ Německo, které má lidskou mentalitu naprosto jinou než Německo východní s jeho prušácky výbojnou povahou. Češi, si bohužel pod pojmem »Němec« vždy představují Němce východního, s nimiž jsme totiž měli za komunizmu stejnou revolučně-bolševickou  výchovu - to jest leninskou politiku diktatury proletariátu...

Jednou ročně si vyjíždíme s mojí ženou do záp. Německa a já teď už konečně vím, co nás tam táhne. Není to jenom proto, že jsem tam žil já 27 let a manželka 12 let. Tam jsme se v také v roce 1983 seznámili a o dva roky později vzali. Oba máme na ten čas prožitý v Německu, rozumí se západním, krásné vzpomínky, což však není ten hlavní důvod naší nostalgie. Není to ani tím, že jsme tenkrát byli o 25 let mladší, není to ani kvůli nějakým příbuzenským vztahům a není to ani kvůli tamnímu kvalitnějšímu zboží. My nejsme konzumní idioti a za ta léta co jsme tady v Praze víme, že se v Německu politická situace značně zhoršila, takže, proč se tam vlastně tak rádi vracíme? Proč při překračování hranice v Rozvadově, se s ženou na sebe podíváme a řekneme: "Konečně zas jednou v civilizaci!"

Je to proto, - a já to mohu s naprostou jistotou prohlásit, že tam jsou nesrovnatelně lepší mezilidské vztahy. V západní SRN, mají snad všichni občané v krvi nepoměrně menší dávku podezřívavosti, závisti a nenávisti nežli v Česku. Je to i snadno vysvětlitelné a pochopitelné, protože jsme poslední dvě generace žili v tak rozdílných světech: Němci byli sraženi na kolena a svoji rozbombardovanou vlast museli často, s pocitem vlastní viny, začít znovu budovat. Mužů bylo málo skoro všichni padli a ženy všech měst každodenně kladívkem oklepávaly cihly ve zbořeništích, aby se vůbec mohlo začít znovu stavět. Ten pocit viny, díky také norimberskému procesu, v Němcích probudil dobré vlastnosti a vymýtil Hitlerův fanatizmus. To se bohužel u nás v Česku a ani ve východním NDR nestalo...
Český národ byl po dobu 40 let bolševiky hecován k třídní i národnostní nenávisti i strachu ze všeho  cizího, z obav, že nás chce nějaký zlý imperialista, zničit. Prověřuj každého koho neznáš a proto kádruj každého každým, buď ostražitý, pozor na kulaky, kapitalisty, buržousty a faráře! A dvě celé generace v tom smyslu žily a vychovávaly své děti. To je ta nejhorší zrůdnost komunizmu, za kterou bohužel nebyl a už zřejmě nikdy nebude, nikdo potrestán. V lidu českém jenom zůstala nenávist proti Němcům, ale nikoliv proti komunismu, proti prušáctví a proti lživé demagogii...

Cesta do Němec je pro nás návratem mezi slušné a přátelské lidi. Již při prvním zastavení na dálničním rastu se mi posledně přihodila hezká episoda. Když jsme se posilnili kávou a dortem, šel jsem se takzvaně „přepudrovat" na WC. V nádherné supermoderní kabince jsem obdivoval automatické splachování s hygienickým očistěním sedacího prkénka ve tvaru bílé elipsy, které se začalo po spláchnutí pomalu otáčet pod vysunutým ramenem s desinfekční houbou. Po skončení této procedury se rozsvítil nápis: „Sedadlo je očištěno!"
U umyvadel jsem si všiml, že vedle mne si myje ruce mladá dáma a v duchu jsem si řekl, že ta chudinka neví, že je omylem na pánské toaletě, a tak jsem jen diskrétně řekl: "Madam, vy si zřejmě myslíte, že toto je dámská toaleta?" A ona se překvapivě rozesmála: "Děkuji, já vím kde jsem, ale vy si myslíte, že jste na pánské...!" A znovu se rozkuckala smíchy. ukazujíc prstem na tabulku DAMEN WC.  Zmohl jsem se pouze na omluvu: "Ich bitte um Entschuldigung, mea maxima culpa!"
Do cíle našeho cestování v Königsteinu jsme dorazili až v osm hodin večer, ale pak jsme si zato dali výbornou večeři na grilu v řecké restauraci, kam jsme také pozvali naše příbuzné...

 

Ranní výhled z našeho hotelu byl opravdu natolik zajímavý, že jsem asi půl hodiny, to jest doba, kdy se má žena denně ráno zdokonaluje v koupelně, tak já zatím pozoroval z okna cvrkot na parkovišti. Byl to pro mne sladký koncert ticha v jakoby zpomaleném filmu. Žádná hektika, žádné tůrování motorů, žádný smrad a bouchání dveřmi aut, či nadávání si mezi řidiči, což znám z parkoviště pod našimi okny u nás v Praze. Lidé i auta se zde pohybují pomalu a nehlučně.
Parkoviště je precizně nalajnováno a všude tam, kde jsou hluché prostory je černobílé šrafování na němž se nesmí parkovat, takže se nemůže stát, že by si dvě auta vzájemně překážela. Vepředu vedle větších míst pro tělesně postižené je šrafovaná plocha pro stojany jízdních kol a vzadu u výjezdu jsou za sebou seřazeny v "husím pochodu" auta taxíkářů. Uprostřed parkoviště je parkovací automat, kde si každý může nastavit dobu zamýšleného parkování 12 minut = 10 centů. Maximální doba parkování přes den je 3 hodiny, v noci (22-06)  je parkování  zcela zdarma.

 Jako kapitola sama pro sebe byla moje návštěva lékárny, kam jsem si musel dojít koupit doma zapomenutou vodu po holení. Paní lékárnice, perfektně pěstěná lady středního věku, se se mnou dala do řeči, sotva postřehla můj český akcent. Řekl jsem jí, že jsem z Prahy. Začala mi ihned líčit poznané krásy našeho hlavního města a nadšeně popisovala Hradčany. Pak se ale odmlčela a dodala tišeji: „Ovšem to, co jsem zažila v autobusu ve mně vyvolalo naprosté zděšení. Koupila jsem si jízdenku, ale nevěděla jsem, že ji musím nahoře u schodů oštemplovat a najednou přišel revizor a začal na mne něco řvát - ta ostuda před všemi lidmi! Pak mě vyvedl z vagonu na stanici a stále něco křičel, že musím s ním na policii, ale nakonec mě velkoryse nechal odejít. Ještě dnes mám z této události husí kůži po těle...."

„Ano, madam", přitakal jsem, „já jsem sice Pražák, ale mám úplně stejné zkušenosti s neomalenými hrubiány. Pokud byste jela někdy zase do Prahy, dejte mi vědět a budu vám bezplatně k službám jako průvodce po městě" a podal jsem jí svoji vizitku. Byla potěšena, děkovala mi a do reklamního sáčku s vodou po holení mi vložila 20 vlhkých houbiček ve staniolu na čištění brýlí, krabičku na denní dávkování léků a dva poznámkové bločky. To u nás v lékárně si musím říct sám i o ten pitomý, tenký a slepený pytlík na zakoupené léky, jinak si musím koupené léky rozstrkat po kapsách. Prostě, u nás všude platí heslo: Nám to nevadí, že jsme pitomí  - jiný kraj - jiný mrav...

Takže se v té Bundesrepublice převážně setkáváme s podobně příjemnými lidmi, ať je to v bance, v hotelu, v obchodě či v restauraci. Na tomto základě mě napadlo, jak by to mohlo být fajn, kdyby i u nás v Česku už konečně jednou zavládla všeobecná mezilidská pohoda, táži se:  Proč to nejde?

VÍ  TO  NĚKDO ?  PORAĎTE VLÁDĚ !