Podivný Cyril Metod

Cyril Metod (narozen 5.7. na Cyrila a Metoděje) si z těchto věrozvěstů udělal umělecký pseudonym. "Prosím, Metod", řekl suše, když mu zapípal mobil. 

"Dagmar Nikolová, přeji dobrý den, já jsem redaktorkou časopisu Váš Víkend a chtěla bych..."

CM: "Promiňte, milá slečno Dagmare, že vás přerušuji, ale s vaším časopisem jsem už měl tu čest, asi před měsícem. Byl u mne jakýsi divný pán, tuším Houžvička - nebo tak nějak".

DN: (smích) "Asi myslíte pana Halušku..." 

CM: "Áno, máte pravdu, Haluška Oldřich, ale víte, slečno, že náš rozhovor nedopadl vůbec dobře, spíše naopak?" 

DN: "Můžete mi říct, pane Metode, proč nedopadl ten rozhovor dobře?" 

CM: "Ano, musel jsem ho, chtě-nechtě trochu vyhodit, protože byl drzý a jeho první otázka zněla: Co mám proti ženám a jsem-li celoživotní panic - nebo snad dokonce homosexuál?" 

DN: "Já vás chápu a nedivím se vám, ale pokud byste akceptoval moji návštěvu, slibuji vám předem, že nebudu a zásadně ani nemám ve zvyku, být drzá!" 

CM: "Samozřejmě, to vítám, už jen proto, abych dokázal i tomu vašemu Houžvič-

kovi, že nemám a v životě jsem neměl nic proti ženám. Zvu vás ke mně uctivě na kdykoliv se vám to hodí!" 

A tak se dohodli, že redaktorka přijde do budoáru povídkáře Metoda dne 8. června tohoto roku ve 14:48 hod. Přesný čas, jakoby u odjezdu vlaku, prý nevyjadřuje nějaké debilní puntičkářství hostitele, ale snadnější zapamatovatelnost data i času: 8 + 6 = 14  a  8 x 6 = 48.  Dagmar zmáčkla Cyrilův zvonek u dveří na vteřinu přesně a v témže okamžiku se dveře otevřely. Oba propukli v dětsky radostný smích, jak se jim to na vteřinu přesně povedlo!

První promluvila Dagmar: "Já jsem ta nepříjemně vlezlá reportérka Nikolová." 

"Těší mě, já mám radost, že jsem oba stejně švihlí, na přesný čas, jinak Cyril Metod - jméno mé." 

 Když ji uvedl do obýváku, k němuž jí Cyril vysvětlil, že asi před sto lety, když se do tohoto zašlého bytu nastěhoval, tak nechal pomocí takzvaných stavebních odborníků zbourat všechny zbytečné příčky, čímž vznikl tento obrovský obývák, který mu slouží za kuchyň, pokoj, pracovnu i ateliér, takže pouze ložnice a koupelna jsou jako menší místnosti extra. Posadili se do rohového gauče s konferenčním stolem, na němž byl prostřen tea-for-two servis s různými druhy zákusků a láhev koňaku Remy–Martin se sklenkami. 

"Vidím, že si opravdu nežijete špatně, pane Cyrile," poznamenala Dagmar, máte krásný budoár, jediné co by se zde dalo kritizovat jsou chybějící květiny, ale to je typicky pánská zapomětlivost..." 

Cyril se usmál: "Ano tušil jsem správně, Dagmare, že to řeknete", načež vstal a vyndal vázu s růžemi Bacarra z příborníku a postavil ji doprostřed stolu. 

"Pane Cyrile Metode, vedete 1:0, ale já jsem si pro vás také připravila překvapení" a vyndala ze své kabelky malou knížečku s tuctem jeho povídek, kterou on nikdy nevydal a tudíž ani neviděl. 

"Ukažte, to neznám, to není možné, kde jste to vzala?" Cyril byl šokován. 

"No, řeknu vám, že to byl šílený fofr, musela jsem přes dobré kamarády v našem vydavatelství tento výtisk vašich 12 blogů nechat udělat se vším všudy za 3 dny!" 

"To je gól, gratuluji, 1:1, to se musí zapít, drahá Dagmare!" 

Dagmar se po přípitku zvláštně usmála a zeptala se: "Myslím si, že bych teď mohla navrhnout tykání, pokud to nepovažujete za drzost." A protože Cyril souhlasil, pokračovala otázkou: "Cyrile, proč mi říkáš Dagmare, jako kdybych bych byla mužem? Ale nic proti tomu nemám, je to originální!" 

"Originál to není, tak kdysi říkal můj pan ředitel své sekretářce" vysvětlil Cyril, "no a mně se to tak líbilo, že jsem to převzal a všem Dagmarám říkám Dagmare."
"A víš ještě kolik těch Dagmar bylo?"
"Ano, to vím! Ty jsi první skutečná, ty ostatní jsou pouze fiktivními postavami v mých povídkách.  Teď mi ale prosím tě vyprávěj, jak's to tak bleskově sfoukla s touhle knížkou?"

Výmluvná Dagmar začala vyprávět, jak už před měsícem, když jí kolega Petr Haluška vylíčil svůj neúspěch s tím nerudným Cyrilem Metodem a ona si pak doma začala listovat v jeho článcích na blogu zjistila, že ten autor není vůbec typem nějakého hrubce nebo náfuky a začetla se v dalších dnech do jeho cirka 300 blogů. Vybrala si a stáhla celkem tucet článků, které se jí nejvíce líbily z čehož šest byly povídky a šest memoáry.
Potom jsem si řekla, že už je na čase si s autorem promluvit a všechno mu říct. Když pak v telefonním rozhovoru s panem Cyrilem Metodem jsem usoudila, že ten člověk je docela normální pohodář, rozhodla jsem se s ním sejít a darovat mu vytištěnou knížku jeho vlastních blogů.
Cyril poslouchal a nechtěl věřit svým uším, že ty jeho blogy se té redaktorce tak líbí: "Koho by napadlo darovat Boženě Němcové Babičku? Já si totiž myslím, zcela otevřeně, že vzhledem k mým šedinám píši prostě moc staromódně pro dnešní mladou generaci, ke které ty také patříš." 

"Promiň, Cyrile, ale to je nesmysl co říkáš, to by se nemohl číst Mark Twain či Agatha Christie? Já si naopak myslím, že literatura, pokud je dobrá, na rozdíl od lidí vůbec nestárne!" 

A tak najednou vzniklo to tzv. kamarádské přátelství mezi Cyrilem a Dagmarou. S ohledem na věkový rozdíl 23 let se oba dva ostýchali vyjádřit své city až do onoho 5. července, kdy společně oslavovali obojí, jak Cyrilovy narozeniny, tak i jeho současné jmeniny. Cyril pronesl jen tak z voleje narozeninovo-jmeninovou řeč těmito slovy: "Já jsem šťasten, že slavíme právě spolu a jen my sami dva, mé padesáté narozeniny. Ty to přec musíš cítit, Dagmare, že tě mám docela dost rád. " moc rád"...
Skočila mu do řeči: "A já tě dnes konečně přesvědčím, že nejsem TEN Dagmar", a jedním škubnutím si rozepnula dekolt na prsou. A dál už se už jen hvízdá...   

(Ten fakt, že Dagmar měla krásné ruce je, samozřejmost...)

https://youtu.be/wFEH4GYXhAk