Seznámení skrze brýle

Za pubertálně mlada jsem často srovnával svůj všední život s filmovými příběhy, které se mi líbily a které bych rád prožíval sám. Bohužel však ty šťastné náhody, které mě tak fascinovaly, potkávaly vždy jen ony herce na plátně, ale nikoliv mne.
Když jsem jel někam vlakem, vybavila se mi už předem scénka z filmu, v níž sedí mladý muž sám v kupé, když vtom přistoupí krásná mladá žena s těžkým kufrem a on rytířsky vyskočí a vhodí její loďák, jako by to bylo pírko, do odkládací sítě. Brzy nato se do sebe zamilují a skončí to happyendem.
To se mi však bohužel nikdy nepřihodilo. Naopak, do mého kupé přistupovali vždycky jen tabákem načichlí dědkové, buclaté selky a hlučné rodiny s uřvanými dětmi. 
Až jednou, když jsem se odpoledne vracel ze služební cesty zpět do Prahy, jsem měl štěstí. Spatřil jsem v jednom kupé sedět u okna samotnou ženu v brýlích, čtoucí si v malé knížečce, patrně básně. To bylo terno! „Dobrý den, slečno, bylo by tady pro mne jedno místo volné?“, zeptal jsem se naprosto zbytečně.
„Ano“, špitla tiše, pokývala hlavou a četla si dál.
Věděl jsem, že musím nějakým způsobem navázat konverzaci dřív než přistoupí další lidé, kteří by pochopitelně byli pro mne rušivým elementem.
„Jedete až do Prahy, slečno?“ nenapadlo mě nic chytřejšího.
„Ano“, špitla opět a pokračovala v četbě. Vtom vstoupila do kupé hubená vysoká žena, vzhledu přísné jeptišky, posadila se vedle dívky a jak se mi jevilo, byla to asi její matka nebo teta, vracející se z toalety, provázena odérem laciné kolínské.
„Tak a je to zase v pytli“, pomyslel jsem si a v duchu a proklel celý svět, neboť dívka splňovala všechna má kritéria krásné ženy. Měla nádherné vlasy a výrazné oči, kterým dokonce slušely i její nevšední brýle. Měla plné rty ledvinkového tvaru. Hladká čistá pleť, i vyzývavé poprsí, oblá kolínka a štíhlá lýtka se absolutně nedala přehlédnout. Když jsem si pak všiml při obracení stránek, že i její ruce jsou perfektně pěstěné, byl jsem prostě v transu. Horečně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom se seznámili. Vlak ujížděl, čas pracoval proti mně, a mě furt nic nenapadalo. Matka poklimbávala a dcera si stále četla. Asi po půl hodině pošeptala matka dceři cosi do ucha a jala se hrabat v kabelce. Vytáhla nějaké léky a řekla: „Kláro, já si dojdu do jídelního vozu zapít tabletky, tak to tady pohlídej“, a vrhla na mne přímo zničující pohled...

„Ano, teto“, řekla dívka opět úsporně a kývla hlavou. Napadlo mně: „Kocajdank, že ta bába není její matkou, to by totiž byla tchýně k pohledání!“ Analyzoval jsem své poznatky o dívce: „Jmenuje se Klára, je nádherná a bydlí v Praze. Právě mám možná jedinou šanci, v příštích pár minutách, nežli se ta bába vrátí, získat na Klárku aspoň  jakýkoliv kontakt.“  

„Slečno, promiňte, mohu se vás něco zeptat?“ řekl jsem, sotva za bábou cvakly dveře.
„Ano“, řekla opět stručně a chtěla pokračovat v četbě, jenže pak se to stalo. Pro mne šťastná náhoda znemožnila její další čtení. Když si totiž chtěla poupravit brýle, vypadl jí do klína malý šroubeček a po něm i pravé sklíčko. Dívka zůstala trochu bezradně hledět na toto "neštěstí" a já místo siláckého zvedání kufru se nabídl tuto malou závadu snadno a  rychle odstranit.
„Podívejte se, slečno, to sklíčko dáme takhle do žlábku v rámečku a zde tímto maličkým šroubkem obě půlky rámečku opět spojíme, ale jelikož nemám u sebe patřičný šroubováček, podržím to takhle u sebe a vy, vaším nehýtkem, se pokuste jej nějak zašroubovat. Vidíte tady ten šlic, do toho strčíte Váš nehtík, nejvhodnější bude asi ten na ukazováčku, tak a teď točte. Ne tak, prosím, na druhou stranu“, brebtal jsem jak o závod, doufaje, že se i ona rozhovoří. Mlčenlivá dívka mě vzorně poslechla, dobrá věc se podařila a ona konečně řekla první větu rozvitou: „Vy moc laskávy, ja djekuji vam…“ Pochopil jsem, že to je cizinka, ale ani mrknutím jsem nedal najevo, že jsem to postřehl, nehledě na to, že se mi líbila ještě víc. 
„Tak a teď vám ty vaše krásné brýle opatrně nasadím.“ Vyslovoval jsem vše pomalu a zřetelně, aby mi ona dobře rozuměla. Právě jsem se jí chtěl zeptat na adresu, když se opět objevila její úděsně strašná stíhačka, která ještě skrze sklo dveří zahlédla zakončení té naší opravářské spolupráce na jejích brýlích.
Dveře se rozlítly: „Co se to tu děje, Kláro?“

„Nyc teto, ten pan mi moje bryle reparoval“, vysvětlila ta dívka hrdě. Vyskočil jsem jak zajíček z jamky a představil se oběma ženám. „Zbytečně se namáháte, mladý muži, my se zásadně s nikým cizím neseznamujeme, ani ve vlaku, ani na ulici, ani jinde!“ Řezavý hlas té obstarožní matróny zněl suše jako práskání bičem.
„Tak to neržikej, teto! Ja tomu panovi moc djekuju!“
„Promiňte, nechtěl jsem se vnucovat“, řekl jsem k té fuchtli rychle.

Teta mě zcela zaignorovala a obrátila se ke Kláře: „Ty nevíš co se sluší a patří!  Brýle dáme do opravy optikovi a ten je spraví  odborně!"
Začal jsem chápat, proč je Klárka taková málomluvná. Češtině sice pasivně rozumí, ale aktivně ji moc neovládá a asi se též ostýchá. Zato tetinka má vyřídilku. Dále jsem si vydedukoval, že Klárka asi žila od dětství v Dánsku, na kufru jsem zahlédl nálepku  města Kopenhagen. 

Vlak vjel do stanice a naše kupé se zaplnilo do posledního místečka. Věděl jsem hned, že teď už se mi nenaskytne příležitost promluvit s Klárkou, ale svůj boj s nepřízní osudu jsem nevzdával. Vymyslel jsem si plán, co udělám v Praze. 

Na Hlavním nádraží v Praze jsem za nimi kráčel mezi ostatními cestujícími v odstupu několika kroků tak, abych je neztratil z očí. Můj detektivní plán se však totálně zhroutil. Stalo se něco, co mě vůbec ve snu nenapadlo, totiž, že ty dvě ženy nebydlí v Praze, ale jenom zde přestupují na jiný rychlík do Olomouce!
Zůstal jsem zamyšleně stát: „Mám za nimi nastoupit do vlaku a mám jet bůhví kam do neznáma a bez jízdenky? Co řeknu v práci? Ne, to nejde, budu rozumný a vzdám to. Vždyť je to šílenství. Jenže takhle krásnou dívku už nikdy v životě nepotkám. Takto blbě to ve filmu nikdy nedopadlo!“ Stál jsem tu jako Hamlet – tragéd nerozhodnosti.

Vtom se otevřelo jedno okno a v něm se objevila Klárka, která patrně pozorovala mé váhání. Neřekla nic. Držela si jen prst na rtech, načež vyhodila svou malou knížečku básní z okna ven. Nato se ozvalo zapískání, okno se zavřelo a vlak se začal pozvolna rozjíždět. Vrhl jsem se takřka šipkou po knížce, ve které nebyly básničky, jak jsem si myslel, ale byl to slovník dánsko-český a na vnitřní straně desky stálo připsáno tužkou na obočí:  Clara Olsen, Olomoc, Dvorakova 14. 

V příštích dnech jsem měl hlavu plnou otazníků. Co dělá ta Dánka v Olomouci? Je tu jen na dovolené, nebo zde zůstane trvale? Je vdaná? Asi ne. O čem bych jí měl psát? Jaký důvod mám uvést v dopise? Vyprávěl jsem tuto epizodu svému kamarádovi Vlastíkovi a požádal ho o radu, jak bych měl zdůvodnit své psaníčko: „Podívej, Vlasto, já o té dívce nevím vůbec nic, takže co si mám vymyslet, aby to nebyl trapas a aby ji to zaujalo?“
„To je jednoduchý jak facka, napiš jí pravdu!“, promluvil tento génius.
„Fajn, to je ono! Pravdu! Ano, napíšu jí prostě pravdu, že ji zbožňuju! Díky ti kamaráde!"

Během dvou dní jsem sesmolil růžový dopis stručný, mající pouze dvě stránky. Vyškrtal jsem všechny tuctové fráze, snažil jsem se být vtipný a pozval jsem ji do Prahy, že jí ukážu "pražské podsvětí".
Asi za týden jsem obdržel modrou úřední obálku s dopisem psaným strojem. Již samo oslovení PANE!!! se třemi vykřičníky mě překvapilo. Z dalšího textu jsem vyrozuměl, že pisatelem je Klárčin strýc, jemuž se prý, "šťastnou náhodou" podařilo zadržet můj dopis jeho nezletilé neteři Kláře a tím tak zabránit drzému a pochybnému pozvání do Prahy, od zřejmě nebezpečného zhýralce! Prý, pokud bych jí napsal ještě jeden dopis, předá ihned celou věc mravnostní policii, neboť Klára dosud není plnoletá a on za ní odpovídá!    Podpis Nečitelný...

Nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet. Klárka rozhodně nevypadala jako dítě, já jsem ji odhadoval tak asi na dvacet, ale i kdyby ji dosud nebylo osmnáct a ten strýc měl s tou plnoletostí pravdu, tak ale "pod zákonem", do šestnácti let, ona určitě není. Nehledě na to, že jsem poznámku o pražském podsvětí dal do úvozovek a myslel to jako dobrý vtip. Co mám teď dělat? Strýc s bujnou fantazií a sucharská teta jsou ideální tandem, který by jistě mohl, nejen mně, ale i té dívce nějak nepříjemně zkomplikovat život s vyšetřováním na policii a tak jsem se raději odmlčel...
Naštěstí pro mne se neodmlčela Klárka, ale poslala mi telegram: „Prosim zavolate mi v nedele telefon 585310705 v 9:00 hodin. Clara.“
„Ovšem, že ti zavolám, Klárko“, zajásal jsem, „jsi skvělá!“
Když jsem pak v tu neděli, nervózně se chvějící rukou, vytočil ono magické číslo, uslyšel jsem její sametový hlásek: „Haló, zde Clara.“

„Tady je ten pražský zhýralec, Klárko, jsem moc rád, že vás opět slyším. Četla jste můj dopis?  Dal vám ho strýc aspoň přečíst?“
„Ano, četla…ja se moc omluvim…strýc i teta ne dobrý…ony moc… jak se to žiká…“
„Klárko, mám k vám přijet do Olomouce a všechno s vámi prohovořit ústně a promluvit si s vašimi příbuznými?“
„Ne, to neny počeba…ja jim ujedu!“ Znělo to velice rozhodně...
„Ale kam byste ujela, Klárko, máte tu ještě jiné příbuzné?“
„Ja budu pšijet do Praha…zítra v deset-čicet… ja tam budu zase pšesedat do expres a budu jet domu…ony mnje nelibi, chtej jenom me penyze. Ja jim ujedu, ja jim ujedu!“
Viděl jsem, že je zle, ale chtěl jsem jí za každou cenu rozmluvit unáhlený odjezd do Dánska. To bychom se už nikdy nesetkali: "Halo,
Klárko, musíme si spolu napřed promluvit, nejezděte ještě zítra domů. Nebo čeká snad na vás někdo v Kopenhagenu?“
„Ne, ja –éé– orphelin…“
„Aha, vy jste sirotek."
„A mohu vědět kolik je vám let?“, pokračoval jsem ve výslechu.
„Ja budu v september osmnast…teta chce honem,...to...než já budu stará osmnast, moje testament od moje rodyče, to… –é– ja nevim to žíct…“, Klárka se zajíkla.
„To nevadí Klárko, víte co, setkáme se zítra na hlavním nádraží v Praze, všechno si podrobně vysvětlíme a já se o vás postarám a vše zařídím, to vám slibuji, nebojte se!“
„Ja budu hodynu čekat na expres do Hamburg, šecko vam povim!“
Byl jsem nadšen a začal jsem blábolit, jak jsem rád, že mi zavolala, že je moc krásná, že jsem se do ní zamiloval a bůhví co všechno jsem jí napovídal, dokud mě nepřerušila: „Musime končit, ony už pšidou od kostela…ja vas rada…čau, čau!“

Připadal jsem si jako ve snu: „Tak zítra na shledanou, Klárko, v 10:30, budu se moc těšit, všecko dobře dopadne!“

Jenže tohoto dne nic nedopadlo dobře. U Ludmily se stala bouračka a má tramvaj tam zůstala viset. Bylo deset minut po desáté, nechtěl jsem ztratit ani vteřinu času, vyskočil jsem z tramvaje a jako střela se řítil směrem k nádraží. Cestou jsem si sumíroval v hlavě, že ji přemluvím, aby zůstala u nás v Praze. S mými rodiči už to nějak sfouknu. Zůstaneme spolu a tím se definitivně zbaví závislosti na nemožných příbuzných v Olomouci. V Kodani stejně nikoho nemá a češtinu ji doučím já. Jenže osud to všechno určil zcela jinak...

Přesně v 10:31, když jsem udýchán dorazil na nástupiště a spatřil jsem už jen v dálce mizející poslední vagon rychlíku. Zjistil jsem ke své hrůze, že jsme si špatně rozuměli. Její vlak od Olomouce přijel už o půl desáté, ale v 10:30 odjížděl mezinárodní expres do Hamburgu! Prošel jsem celé nádraží, zdali přece jen někde nečeká -  leč marně...

Do Dánska za ní jet nemohu, v životě nedostanu od komunistů ani pas, ani výjezdní doložku do kapitalistických států! Konejšil jsem se, že se jí třeba nepodařilo uniknout tetě a strýci ale i tato chabá naděje zhasla, když mi příštího dne Klárka zatelefonovala z Kodaně:

 „Já čekala hodynu… na vás marnje“ vzlykala „vy ste mnje moc sklamal! Au revoir!“ Ve sluchátku to klaplo, nedala mi vůbec šanci k vysvětlení. Neměl jsem ani telefon, ani dánskou adresu, prostě - nic!

Takže, vůbec žádný Happy- End nenastal,  ale svět se točí dál...

A zde je hudba "Feelings"  (Nic víc než city)

https://youtu.be/-iW0FVLd-3M