U věku patnácti let jsem obdržel od rodičů peněženku a začal dostávat tak zvané kapesné ve výši 50 korun na měsíc. Do té doby jsem si musel o každou korunu říct a máti to tehdy zjednodušila, když mi řekla: „Na známku do průkazky na tramvaj ti dám vždycky prvního v měsíci 60 korun a k tomu dostaneš navíc 50 korun pro sebe, aby sis mohl kupovat ten časopis „Sobota“, co máš tak rád, to je 12 korun za měsíc, 4x kino, to je 20 korun a zbytek, 18 korun, máš na útratu." Musel jsem si s tímto „majlantem“ hospodařit sám a tudíž když jsem si koupil lístek do kina místo za pět, třeba jen za dvě koruny do první brázdy, tak jsem chytře vyzískal peníze i na eskymo.
Na zadni straně sobotního časopisu Sobota byl vždy komiksový příběh s názvem Novákovic neděle. Pod ním byla pro mne lákavá výzva, že kdo pošle do redakce nějaký vtipný námět, který bude zveřejněn, dostane odměnu 100 korun! Napsal jsem tam tedy první nápad co mně proběhl hlavou a ten byl ku podivu zveřejněn a já dostal stovku. To byl pro mne balík peněz, a tak jsem začal ihned vymýšlet další příběhy, jenže pak už se mi nic neujalo a tak jsem na delší dobu na psaní zanevřel.
Až jednou se mi přihodilo něco, co jsem musel napsat a poslat do časopisu „Dikobraz“. Měl jsem tenkrát s dívkou Alicí rande u Palackého mostu a všiml si, že je tam hned u nábřeží zakotven parník za obrovskou cedulí: PŮJČOVNA LODÍ.
Byl přepestře vyzdoben malými barevnými trojúhelníkovými praporky plápolajícími na šňůře, což mi připomínalo sušení pestrobarevného spodního prádla u sousedů na balkoně. Když Alice dorazila, řekl jsem jí, že mi ten parník padl do oka a kdybych byl milionářem, tak bych si ho koupil, jen místo „Vltava“ bych mu dal jméno „Alice“. Mám ale bohužel moc malé kapesné, takže si můžeme aspoň dovolit vypůjčit pramičku a projíždět se celé odpoledne po Vltavě. Chápavá Alice ihned souhlasila: "Jó fajn a poplujeme třeba až na kraj světa, jako v té písni On a slow Boat to China!"
„Počkej tady, Ali, já tam jdu zjistit, co to stojí“, a vydal se po vratké lávce na palubu parníku. Tam jsem nejprve musel hlasitě volat, nežli se odněkud vytrmácel mírně ospalý a silně podnapilý Pepek-námořník: „Kdo to tady huláká?“
„Pane, já bych si chtěl vypůjčit jednu pramičku, co to stojí?“, zeptal jsem se.
„Pramičku? To teda nejde!“, zavrtěl sveřepě hlavou.
„Jak to že to nejde? Vždyť jste půjčovna lodí, a tady vidím, že jich máte aspoň deset.“
„Říkám, že to nejde, protože k nim nemáme vesla!“ trval na svém Pepek.
„Proboha, proč tu nemáte vesla?“, připadal jsem si jak v hospodě „U blbejch“.
„To je jednoduchý, protože je nedovezli!“, řekl hlasem přitroublého suveréna.
A tak jsme si s Alicí místo na Vltavu zaveslovat, šli do kavárny Vltava zatančit. Ale já jsem nelenil a napsal tento zážitek pod názvem „Půjčovna která nepůjčuje“ do Dikobrazu. Dostal jsem za to dokonce 160 korun.
Asi o rok později jsem napsal opět do Dikobrazu svůj další článek, tentokrát s názvem „Jíst příborem jest zakázáno!“. Tehdy totiž vyhlásila strana a vláda, z důvodu nedostatku masa, čtvrtek za bezmasý den. Chtěla se tak pregnantně odlišit od katolických pátečních půstů. Aniž bych si uvědomil, že je čtvrtek, zaskočil jsem si v poledne na oběd k řezníkovi na Můstku, kde jsem si občas dával dobrý domácí ovar se křenem. Řezník mi ho tentokrát hodil místo na talíř jenom na papír, což mě udivilo a když jsem se rozhlédl po prodejně, viděl jsem, že všichni hosté zde bez reptání jedli ovar z papíru a notně umatlanými, mastnými prsty si ho cpali s podivnou noblesou z ruky do huby.
Říkám řezníkovi: „Co je to tu dnes za dobu diluviální, dejte mi aspoň příbor!“
„To nesmíme, dnes je čtvrtek, bezmasý den, takže žádné talíře a žádné příbory, ale ovar do papíru se prodávat smí!“, vysvětlil mi řeznílk. Koukal jsem na něj asi dosti tupě, než jsem pochopil tu zhovadilost stranicko-vládního nařízení. Měl jsem po chuti a ovar odmítl, čímž jsem ušetřil za oběd. Ještě tentýž den jsem to napsal dost ostře do Dikobrazu.
O týden později jsem od nich dostal vysvětlující dopis, že můj článek kritizuje vládní nařízení a proto nemůže být zveřejněn...
Žádné komentáře:
Okomentovat