Děda a jeho 8-letá učitelka

   

Nedávno přišel k nám na kafe můj známý kolega a já mu říkám: "Tak čoveče Janýd, co je novýho, už dlouho jsem se řádně nezařehtal. "No, to je tak, hrabě,"...a tady musím vysvětlit.  Můj kamarád Janout, o němž jsem v mém blogu již několikrát něco napsal, sluje mimo jiné takovou vlastností, že má v životě jenom smůlu, ale, že to bere s humorem a je dokonce rád, že tím může pobavit druhé. A lidé se vždycky srdečně zasmějí, jsouce šťastni, že se ten trapas nestal jim.

On mně často říkává "Hrabě" jako, že jsem takový nóbl-člověk, zatímco on to dotáhl jenom na sluhu Boltona. Já mu nejčastěji říkám Janýde, dle vzoru Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide?  Jindy zase Janýdku, ty chlape od Frýdku. Takže od doby co se, buhví proč, odstěhoval tam někam až do Ostravy, kde jsem já byl jenom jednou v životě (v roce 1964) a ihned, jak jsem vystoupil z auta, se mi zaseklo něco do oka. První co jsem musel udělat, byla návštěva očního lékaře, který mi to nějak vyoperovat. Od té doby jsem do Ostravy, nikdy nezavítal v obavě o své oči, zatímco kamarád Janýd přijíždí do Prahy relativně dost často.

"To je tak, hrabě", pokračoval Janýd, "já mám takovou roztomilou vnučku, jmenuje se Dominika, je jí osm let a ve škole se dobře učí a je výborná i v angličtině! To mi vnuklo nápad, jak víš, já mluvím jen trochu rusky, špatně česky, takže jsem ji poprosil, jestli by mi nedávala takové domácí vyučování angličtiny. Vysvětlil jsem jí proč to potřebuji, jako kapelník orchestru, často si někde seženu noty na americký "fláky" a nedovedu to ani přečíst a rozumět názvu skladby a je mi to až trochu trapné. Ta zlatá dívenka Dominika byla ihned ochotná mně tu angličtinu učit a ráda se vžila do role mé nové učitelky.

Já netušil, kam až to dotáhnu, ale ona mi hned druhý den přinesla učebnici angličtiny a sešit na psaní diktátů i kompozic. Koukal jsem jak vrána, že to snad ani není nutné, ale ona nedala a hned zahájila výuku. To víš, v mejch letech to jde pomalu, takže ta milá Dominika si asi po měsíci výuky vzpomněla, že příště se bude psát diktát o tom-a-tom článku v knížce, ať se na to dobře připravím do příštího týdne.

No, měli jsme s kapelou zrovna kšefty, tak moc času mi nezbylo a bác-ho, v pondělí přišla Dominika, že budeme psát diktát, jinak bych musel opakovat ročník. Když bylo po všem, vzala si můj sešit domů, že mi to zkontroluje a chyby označí červeně a dá mi takovou známku, jakou si zasloužím...

Druhý den přišla milá Dominika s diktátem pod paží a byla nějaká zamlklá. "Paní učitelko", řekl jsem jí, "já už se nedočkavě těším, jak asi ten diktát dopadl a jakou jsem asi dostal známku?"

"Teda, dědo, ten tvůj diktát, to je HNUS!!! Podívej se, to je víc červený než černý! Musela jsem ti dát pětku do žákovské knížky a oba rodiče to budou muset podepsat!" Děda Janýd si jen pomyslel: "Ještě štěstí, že už jsou oba po smrti..."

Lady be good