01 srpna 2015

Galantnost volů

Můj otec mi kdysi dávno řekl tuto větu: "Pamatuj si, Mirku, že ženy jsou lepší než my muži a proto buď vždy k ženám galantní, a navíc si pamatuj: ženu nesmíš nikdy uhodit, ani květinou!“ S mojí ženou jsem si zavedl takový rituál, když se jí při vaření něco obzvlášť podaří, že se jí zeptám: "Která ručička to uvařila?" i když vím, že obě. A tak ji obě ruce jako poděkování - políbím.  
Právě tak se mi někde v mozku zakořenilo to, na čem jsme se v naší partě, už jako puberťáci, dohodli: „Jen blbci si říkaj‘ »ty vole«, to my si mezi sebou nezavedeme!“ Tak se také stalo, že jsem si nikdy na toto podivné a nechutně obhroublé titulováni nezvykl. Potom jsem žil skoro třicet let mimo naši republiku, takže jsem si na to ani, zaplať bůh, zvyknout nemohl... 

Tím více jsem byl šokován po návratu do vlasti, když jsem ke své hrůze zjistil, že i seriózní otcové rodin, ba dokonce i ministři ve vládě, když si myslí, že je nikdo neslyší, se takto puberťácky titulují, (Ku př.: Tý-vole, Rusnok). Zaslechl jsem mimoděk manžele při nákupu v samoobsluze: On i ona měli v každé větě místo Evo nebo Kájo "Ty vole, pocem!" nebo "To je moc drahý, všimni si, vole!" 
Dokonce matka své asi osmileté dceři na ulici nadávala v momentě když jsem je míjel: „Ty vole, Andreo, chceš dostat do držky?“ Já jsem se zastavil, nechtěje věřit svým uším a rozčílená matka koutkem oka postřehla mé zaražení se, a otočila se na mne: „Nó, a co má bejt?“ A já si uvědomil, že mi do toho opravdu nic není, a tak jsem jen šeptem vydechl: „Ano, to je tedy krása!“

S jedním mým známým, mimochodem docentem na vysoké škole, jsme se na téma zhrubnutí české komunikace dlouze bavili a on mi k mému zděšení řekl, že i jemu se stává, že mu student ve škole řekne „ty vole“, ale vyslovuje to ne jako urážku, ale jako výraz momentu překvapení či obdivu. A to se dnes holt musí tolerovat. Jsem rád, že nejsem kantorem, já bych to tolerovat nedovedl.

Úplným šokem byla pro mne následující episodka. Seděl jsem v poloprázdném autobusu, když tam přistoupily dvě mladé, hezké dívky a sedly si naproti mně. Obě byly asi osmnáctileté, velice jemné dívčí typy a mne napadlo, jak půvabné ženy dnes rostou v naší vlasti. Vtom však promluvily a já zůstal koukat jak trefený fíkem do brňavky. 
„No, a co jsi udělala potom, vole?“ zeptala se blondýnka. 
Brunetka se chytla za hlavu: „Týýý vole, to byl průůůser!“
Dívkám vůbec nevadilo, že to já, starej páprda, taky slyším a hihňaly se tomu srdečně...

Jednou jsem si zašel do kasina zahrát ruletu, bylo to odpoledne a tak jsem tam byl u stolu sám s ještě nějakou mladou dámou. Ta, když padlo číslo 13 vykřikla: "Tý vole, 13!" Znejistěl jsem nevěda, jestli to řekla krupiérovi nebo mně, ale ten nereagoval. Když ale pak padlo číslo 9, ona opět vykřikla: "Tý vole 9!", to už jsem nevydržel a zeptal se ji: "Promiňte, madam, to říkáte mně?" Zakroutila hlavou: "Ne", s udiveným pohledem a já jen dodal: "Já, že si tu připadám jako ve chlívě!" Dáma zmlkla a šeptala si to pak jen pro sebe: "Tý vole, pět!" atd, atd, atd.

Prosím, ať se mi nikdo nediví, že vůči ženám, které takto mluví a nechtějí si to odvyknout, nemohu být, ani při své nejlepší vůli, galantním gentlemanem, líbat jim ručku, otevírat jim dveře, přidržet židli když si sedají a pomáhat jim do kabátu. Musel bych se napřed stát českým buranem, kterému tohle oslovení  "tý vole"  nevadí., ba naopak se mu líbí a možná ho vnímá jako určitou důvěrnost...