02 srpna 2015

Mezilidská komunikace

Stále se mi vrací na mysl a zvláště v čase předvolebním, že v naší zemi vládne "blbá nálada", jak už to kdysi řekl náš prezident Václav Havel. Ale PROČ to tak je? To v té době říci nemohl, byl ještě příliš odkázán na toleranci KSČ...

Celkově se nám daří, ve srovnání se všemi jinými zeměmi, téměř nejlíp, nebo aspoň docela dobře. Máme vysokou konjunkturu, pevnou měnu a minimální nezaměstnanost, nehrozí nám válka, necpou se k nám migranti, nemáme zde žádné živelné pohromy, hurikány, zemětřesení, či tsunami a epidemie máme nanejvýš u slepic.
Proč tedy ta špatná nálada?  To byla jen má řečnická otázka, já totiž vím čím to je! A navíc vím i jak by se to dalo změnit k lepšímu. Záleží to jenom na nás i bez politiků a jejich slibů. Zde si to může každý člověk přečíst.

Nejprve proč to tak je a proč to muselo logicky vzniknout? Důvodem je 42 let, tedy více než dvě generace trvající komunistická vláda bezpráví, násilného křivení charakterů od dětství pod vlajkou třídní nenávisti. Znamenalo to vymazat ze života všechno to, co jen připomínalo svobodného občana, jeho svobodu projevu, svobodu pohybu a svobodu vyznání.
Příkaz doby zněl: Všichni sborem nenáviďte ty, které strana označí jako buržousty, kulaky, kapitalisty či imperialisty. Cenzura literatury, tisku i filmu a rušičky svobodných zpráv ze světa vás odizolují od zla. Devastace kulturních památek, zadrátování hranic a likvidace nepohodlných lidí na šibenicích, v koncentrácích, či v uranových dolech zde udělají pro všechny, čisté soudružské prostředí.
To vše a mnoho dalších křivd způsobilo určitou degeneraci v myšlení rodičů i dětí. Existence dvou pravd, co se smí říkat jen doma a co se musí říkat ve škole či v práci. Kádrování každého každým se vrylo do mozků občanů a tito často, aniž by si to uvědomovali, kádrují dodnes pod mottem: Koho neznám, to je u mně šmejd. Jedinou obranou proti tomuto bolševickému decimování mozků, bylo pro slušné, myslící lidi, uzavřít se do své bubliny a nebavit se s nikým, nedůvěřovat nikomu...

A tady to máme, jak vyšité - socialistické poučení z krizového vývoje: Nekomunikujte s kdekým, nemáte ani ponětí, co to může být za šmejdy! Kolem nás jsou dosud třídní nepřátelé, kteří nám chtějí škodit, čemuž se jen díky bratrské pomoci SSSR podařilo zabránit...

Můj recept je pravým opakem: 
Lidičky komunikujte spolu o všem možném na ulici, v obchodech, v práci v dopravních prostředcích, v čekárnách či na procházce, prostě kdekoliv. V podstatě jsme všichni slušní lidé. Snažme se zbavit té generacemi zděděné chiméry v našich hlavách, nikdo nás nechce sežrat jako vlk Karkulku!

Příklad jak bojuji proti blbé náladě dnes a denně. Třeba v čekárně u zubaře. Sedělo zde osm zachmuřených pacientů, každý zabrán do svých problémů, ve vzduchu visel strach ze zubaře a ticho řvalo. Posadil jsem se na volnou židli vedle korpulentní dámy, která mi podobou přpomínala tu známou herečku Helenu Růžičkovou.
.
Já: "Promiňte, madam, můžete mi říct, kdo přišel jako poslední?"
HR: "Ano, poslední jste přišel vy, ale předposlední jsem byla já!" řekla sebevědomě.
Já: "Děkuji za názorné vysvětlení, budu si to pamatovat pro příště."
HR: "Co pro příště, to tu asi nebudu, vy třeba taky ne, co to je za blbost?" zavrtěla nechápavě hlavou.
Já: "Chtěl jsem říct, že se příště nebudu hloupě ptát. To je jak v té anekdotě s tou černobílou stračenou, znáte ji?"
HR: "To mě nezajímá, pane, nesnáším anekdoty!"

Pán vypadající podobně jako Zdeněk Srstka se zeptal: "Ale mě to zajímá, jak to bylo s tou stračenou?  To jsem ještě neslyšel."
HR: "Pane, co se pletete do našeho soukromého rozhovoru?" vybafla na něj má kyprá madam.
ZS: "Já jsem se neptal vás, babo, ale tohoto pána!" a ukázal prstem na mne.
HR: "Co, co si to dovolujete vy, vy nevzdělanej hulváte!" řekla rozčíleně.
Já: "Moment, přátelé, nehádejme se, já napřed povím ten fór, jestli většina chce?"
Ozvalo se sborové zamručení: "Ano, chceme!"

To sedí tři pánové ve vlaku, jeden je sedlák, druzí dva jsou profesor matematiky a profesor fyziky.
Sedlák se kouká ven z okna a najednou zvolá: "Jé, tady na Vysočině mají, koukněte se, černobíle strakatý krávy!"
Matematik ho opraví: "To je chyba, to není pravda pane, vy můžete pouze tvrdit, že zde mají minimálně jednu černo-bíle strakatou krávu, protože ty ostatní třeba právě nevidíte."
Fyzik opraví matematika: "To je chyba, pane kolego, vy můžete jen tvrdit, že zde mají minimálně jednu, minimálně z jedné strany černo-bíle strakatou krávu, protože její druhou stranu nevidíte." Vtom se rozřehtá sedlák: "Abyste to věděli, tak pravdu nemá nikdo! Vším sem si, že to není kráva, ale vůl!"
Celá čekárna se vtipu zasmála a z nerudných bytostí se rázem stali živí, veselí a přívětiví lidé. Každý měl k tomu nějakou připomínku...

On the sunny side of the street         (Na slunné straně ulice)

01 srpna 2015

Galantnost volů

Můj otec mi kdysi dávno řekl tuto větu: "Pamatuj si, Mirku, že ženy jsou lepší než my muži a proto buď vždy k ženám galantní, a navíc si pamatuj: ženu nesmíš nikdy uhodit ani květinou!“ Proto se tím dodnes řídím a je to pro mne něco jako samozřejmost.
 Právě tak se mi někde v mozku zakořenilo to, na čem jsme se v naší partě, už jako puberťáci, dohodli: „Jen blbci si říkaj‘ »ty vole«, to my si mezi sebou nezavedeme!“ Tak se stalo, že jsem si nikdy na toto podivné a nechutně obhroublé titulováni nezvykl. Potom jsem žil skoro třicet let mimo naši republiku, takže jsem si na to ani zaplať bůh, zvyknout nemohl. 

Po návratu do vlasti jsem ke své hrůze zjistil, že i seriózní otcové rodin, ba dokonce i ministři ve vládě, když si myslí, že je nikdo neslyší, se takto puberťácky titulují, (Tý-vole Rusnok). Zaslechl jsem manžele při nákupu v samoobsluze: On i ona měli v každé větě místo Evo nebo Kájo "Ty vole, pocem!" nebo "To je drahý, vole!" 
Dokonce matka své asi osmileté dceři na ulici nadávala v momentě když jsem je míjel: „Ty vole, Andreo, chceš dostat do držky?“ Já jsem se zastavil, nechtěje věřit svým uším a rozčílená matka koutkem oka postřehla mé zaražení se, a otočila se na mne: „Nó, a co má bejt?“ A já si uvědomil, že mi do toho opravdu nic není, a tak jsem jen šeptem vydechl: „To je tedy krása!“ 
S jedním mým známým, mimochodem docentem na vysoké škole, jsme se na téma zhrubnutí české komunikace dlouze bavili a on mi k mému zděšení řekl, že i jemu se stává, že mu student ve škole řekne „ty vole“, ale vyslovuje to ne jako urážku, ale jako výraz momentu překvapení či obdivu. A to se dneska holt musí tolerovat. Jsem rád, že nejsem kantorem, já bych to tolerovat nedovedl.

Úplným šokem byla pro mne následující episodka. Seděl jsem v poloprázdném autobusu, když tam přistoupily dvě mladé, hezké dívky a sedly si naproti mně. Obě byly asi osmnáctileté, velice jemné dívčí typy a mne napadlo, jak krásné ženy dnes rostou v naší vlasti. Vtom však promluvily a já zůstal koukat jak trefený fíkem do brňavky. 
„No, a co jsi udělala pak, vole?“ řekla půvabná blondýnka. 
Brunetka se chytla za hlavu: „Týýý vole, to byl průůůser!“

Jednou jsem si zašel do kasina zahrát ruletu, bylo to odpoledne a tak jsem tam byl u stolu sám s ještě nějakou dámou. Ta, když padlo číslo 13 vykřikla: "Tý vole, 13!" Znejistěl jsem nevěda, jestli to řekla krupiérovi, ale ten nereagoval. Když ale pak padlo číslo 9 a ona vykřikla: "Tý vole 9!", to už jsem nevydržel a zeptal se ji: "Promiňte, madam, to říkáte mně?" Zakroutila hlavou: "Ne", a já dodal: "Já, že si tu připadám jako ve chlívě!"  Dáma zmlkla a šeptala si to pak jen pro sebe: "Tý vole, pět!" atd, atd, atd... Prosím, ať se mi nikdo nediví, že vůči ženám, které takto mluví a nechtějí si to odvyknout, nemohu být, ani při té nejlepší vůli, galantním gentlemanem, líbat jim ručku, otevírat jim dveře, přidržet židli když si sedají a pomáhat do kabátu. Stává se asi ze mne český buran...