21 dubna 2012

Alice dává šach-mat

Rozvedený Milan Kouba už překročil třicítku a až dosud se nezmohl na svůj vlastní byt, takže byl nucen bydlet u svých rodičů. Ne, že by se mu to doma nelíbilo, ale měl problém, když chtěl být tu a tam, s tou či onou ženou sám. Jeho rodiče byli příliš katoličtí na to, aby mu tolerovali večerní návštěvy různých kamarádek.
Jeho nejlepší přítel Vlastík, zvaný Vilda, měl to štěstí, že i při panující bytové krizi, získal jakýmsi patrně zcela pochybným způsobem miniaturní podkrovní mansardu v Podolí, čímž mu podobné problémy se "samotou ve dvou" odpadly. Zvláště pak na podzim a v zimě, kdy bylo venku nevlídno, záviděl Milan Vildovi jeho útulné soukromí.
Tomu se ho tenkrát natolik zželelo, že mu nabídl své přístřeší k dispozici jednou za týden, v době mezi čtvrtou a devátou hodinou, kdy chodil na různé tréninky. Byl totiž fanda do kdejakého sportu.
Milan zajásal, zvláště pak se mu zamlouvala ta ideální doba, neboť jak známo, slušná dívka musí být většinou do deseti doma.

Hned na příští středu ve čtyři pozval jednu kolegyni z práce, po které už delší dobu pošilhával, na sklenku vína a partii šachu, protože slyšel, že to prý hraje velmi ráda a dobře. Slečna Alice souhlasila, netušíc, že seriózní pan inženýr Kouba nerozezná ani dámu od věže.
Milan se tam dostavil o něco dříve, aby zastihl Vildu ještě doma. K jeho bytu existovaly jen dva klíče a ten druhý měla Vildova snoubenka Dáša, která o tomto paktu nesměla nic vědět. Milanovy obavy, aby je Dáša nepřekvapila, rozptýlil Vilda ujištěním: „Ne-ne, ta má každou středu službu až do večera do deseti a mimo to sem chodí jen o víkendu.“ Dále mu vysvětlil, že kvůli jedné zvědavé sousedce bude při odchodu dělat jakoby zamykal, ale ve skutečnosti dveře jenom přibouchne. Dveře za Vildou zapadly a Milan zaslechl v zámku cvak-cvak. Řekl si, že Vilda patrně chytře zamkl a zas odemkl.
Pro jistotu si šel zkusit kliku, ale běda - dveře byly zamčeny! Tisíckrát proklel v duchu svého sklerotického kamaráda: „Ten blbec, teď tu budu sedět pět hodin jako v pasti!“ Rovněž vidina příjemných chvil s Alicí se rozplynula jako fata-morgana. Přesto se ale ještě nevzdal, začal horečně přemýšlet, jak se odtud dostat. Uvědomil si, že tato mansarda je vlastně částí půdy a tudíž, že by se mohl pokusit dostat se ven nějak přes tu půdu.

Vyklonil se z okna mansardy a viděl, že nad oknem je kus rovné plochy, potom je šikmá střecha a lávka pro kominíka a hned za ní pootevřené střešní okénko na půdu. Doufal, že půdní dveře budou mít jen obyčejný zámek, který otevře i laik jako on, třeba kusem drátu, ale mansardové dveře s bezpečnostním zámkem byly pro něj absolutně nedobytné. Protože začalo poprchávat, hodil na sebe Vildův igeliťák, a vyzbrojen šperhákem, který našel v šuplíku s vývrtkami, se vysoukal opatrně na střešní rovinku nad oknem.
Odtud se pak připlazil po vlhkých taškách na kominickou lávku, otevřel dokořán střešní okno a slezl po žebříku dovnitř. Konečně byl šťastně na půdě a během několika vteřin otevřel hravě i dveře na schodiště.
Byly právě čtyři hodiny, sedl si tedy na schody s tím, že počká až přijde slečna Alice, omluví se jí a vysvětlí co se stalo. Když to přijme s humorem, pozve ji zítra do kina, v opačném případě ji prostě pošle domů. Netušil ovšem, že tu Alice už byla a zvonila v momentě když on byl právě na střeše. Jelikož se nedozvonila, odešla mu naproti před dům v domnění, že asi přišla moc brzy.


Když uplynula akademická čtvrthodinka čekání na schodech, vrátil se Milan vztekle již známou cestou do mansardy. Sotva ale vskočil oknem dovnitř, ozval se zvonek u dveří. Skrze silné dveře řval na Alici, aby počkala kde je, že přijde hned. A znovu, nyní již jako rutinér, se vytáhl na střechu, slezl na půdu a překvapil nechápající dívku, když vystoupil z půdních dveří za jejími zády.
Nastalo vzrušené dohadování a vysvětlování, kdo, kde a kdy na koho čekal.
Nakonec zabodovala Alice: „A proč bych měla jít domů, pěstuji lehkou atletiku a na váš šach odpovídám matem: když vy dokážete lézt po střeše, tak já taky!“
„Alice, prosím vás, buďte rozumná, já vám věřím, že to dokážete, oceňuji vaši odvahu, ale ten slušivý světlý kostýmek a lodičky na jehlovém podpatku, to není zrovna ideální dres pro balancování na kluzké střeše. Navíc, lidi ze sousedních baráků mě už určitě viděli, jak se třikrát drásám sem a tam“, odporoval Milan.
„Podívejte, to je jednoduché“, řekla a začala se svlékat. Milan jen zíral, jak si pečlivě rozvěšuje své svršky po půdě. Ponechala si jen spodní prádlo a řekla: „Teď mi, doufám půjčíte ten hrozný igelit, a můžeme lézt – máte snad ještě nějaký problém?“
Milan rezignovaně zaúpěl: „Jste nádherná, ale co si pomyslí lidi, kteří na nás budou civět z oken?“
„Nic, budeme dělat jako když vylaďujeme televizní anténu“, stroze oznámila Alice, aniž by věděla jestli tam vůbec nějaká anténa je. Vystoupala odvážně po žebříku a zastavila se na kominické lávce. Při pohledu na rozviklané tašky na střeše, ztratila značnou část své původní kuráže a nejistě se zeptala: „Milane, je vůbec ta střecha ještě dobrá?“
„No, viděl jsem horší“, odtušil suše Milan.
Alici změkla kolena a snažila se získat čas: „Slyšela jsem, že jste rozvedený“, zajíkla se a polkla slinu, „můžete mi říct proč?“
„Manželka u soudu tvrdila, že je se mnou nuda“, řekl Milan s úsměvem a pokrčil rameny.
„Hm, toho jsem si ani nevšimla“, zamumlala.
„Ale teď už pojďte, Alice, já vás budu držet“, uklidňoval ji.
Divící se diváci v oknech nechápali, proč se ten chlap s tou ženskou motají v dešti na střeše kolem antény a potom lezou do bytu oknem.
Když si později při šálku kávy meditovali o tom, co by se bývalo mohlo stát, kdyby uklouzli a spadli ze střechy nad třetím patrem dolů na beton, šel jim z toho mráz po zádech. Při té příležitosti musel Milan kápnout božskou, že nejenže zde žádné šachy nemá, ale ani je neumí hrát. Z figurek rozezná bezpečně jenom koně. Alice se zhluboka nadechla: „Takže, proč jste mne sem vlastně vylákal, Milane?“
„Alice, -éé- ono to není tak docela, jak to teď vypadá. Já jsem vám chtěl už dávno říct, mezi čtyřma očima, což v práci nejde, že se mi o vás zdálo, tedy přesněji řečeno, že se mi zdálo o vašich rukách...“
„Ne, neříkejte“, podivila se ironicky Alice a zakroutila hlavou.
„Přísahám, že je to pravda... Viděl jsem ty vaše štíhlé a při tom oblé prsty s bíle perleťovými nehty, ve tvaru mořských mušliček, jak píší na klaviatuře počítače, ale když jsem se vzbudil, tak jsem nevěděl komu ty ruce patří! Byl jsem nucen projít všechny kanceláře ve firmě a nenápadně kontrolovat ruce všech žen, než jsem narazil na vás.
Vzpomínáte si, že jsem se vás tehdy zeptal, zdali znáte pohádku o Popelce, a vy jste se divila proč se ptám?“
„Ano, to vím, a vy jste něco zablábolil, že se v ní naopak jednalo o nohy, což jsem moc nepochopila“, smála se Alice.
„Správně, Alice, a při té příležitosti jsem vám chtěl už tenkrát říct, že vás tajně zbožňuji, a že bych chtěl s vámi chodit, jenže tam někdo vrazil a bylo po všem! Takže vám to říkám až poněkud opožděně dnes...“
„Milane, vy jste hroznej ťunťa“, rozesmála se, „myslíte si, že bych lezla po střeše jen tak s kýmkoliv, kvůli nějaké šachové partii, tak střelená zase nejsem.“
„Alice, vy jste - totiž ty jsi - báječná!“ Svůj obdiv dokreslil Milan déletrvajícím polibkem. „Milane, prosím tě, nemůže nás tu nikdo překvapit?“
„Absolutně vyloučeno!“

Než se nadáli bylo devět hodin a brzy na to zaslechli chrastění klíčů za dveřmi. Milan dostal momentální nápad jak šokovat Vildu. Pošeptal Alici: „Seď tady suverénně v křesle, tvař se jakoby nic, a já se schovám do skříně, bude sranda.“ V zámku to zašramotilo a do pokoje vstoupila, proti všemu očekávání - Vildova, nic netušící snoubenka, Dáša.
Dlouhou vteřinu na sebe hleděly obě ženy v němém úžasu. Alice však rychleji zvládla situaci: „Dobrý večer, přejete si?“
Dáša se nadechla a prskla: „Tak, to je tedy trapas! Kde je ten ničema?“
„Ve skříni“, odtušila suše Alice a pokynula tím směrem hlavou. Zmatená Dáša se otočila ke skříni, odkud se právě soukal Milan.
„Ahoj Dášo, jak se vede?“, řekl nevinným hlasem.
„Tak, to je tedy trapas!“, opakovala šokovaná Dáša.
„Správně, to jsi nám už řekla“, uctivě ji upozornil Milan.
„Co tu děláš ty a co tu dělá tato dáma v negližé?“, soptila Dáša.
„Promiňte, ale šaty mám na půdě,“ vysvětlila jí po pravdě Alice.
„Jistě, kde jinde taky!“, rozčílená Dáša chodila po místnosti sem a tam jako lvice: „Jak to, že bylo zamčeno, kde jste vzali klíče? Co se to tu děje za mými zády? Já doufám, že mi to někdo vysvětlí!“
„Ano, to vysvětlím já“, ozval se Vilda ode dveří z předsíně: „Milana jsem tu omylem zamkl...“, vtom ale padl jeho zrak na Alici sedící klidně v křesle a dodal, „totiž omyl, ani já teď nevím, kde se tu vzala tato dáma, pokud nepřišla s tebou, Dášo.  Jak sama říkáš, bylo zamčeno a máme tu bezpečnostní zámek, ohnivzdorné dveře a tady, podívej, mám svoje klíče!“
„Takže nám to asi vysvětlí tato slečna“, Dáše vzrušením přeskočil hlas do fistule, „že sem prolezla klíčovou dírkou, a aby to šlo hladce, odložila si šaty na půdě!“

Nakonec vše vysvětlil Milan. Vzal veškerou vinu na sebe, aby tak odvrátil pohromu od svého kamaráda, ale možnost intimních schůzek ve Vildově mansardě byla s okamžitou platností anulována. Možná, že právě tato okolnost uspíšila Milanovo rozhodnutí smířit se s osudem, akceptovat šach-mat od Alice a vyzvat ji k odvetné partii na horách ve Špindlu, kde potom prožili  zasněženou  romanci bez nerváků a s happyendem.