11 listopadu 2010

Fenomén naší rodiny

V naší rodině se z nějakého, nejspíše okultního, důvodu ztrácejí a po čase opět objevují různé věci. Zajímavé na tom je to, že se ztracené předměty nikdy nenajdou hledáním, ale samy nějak vyplují na povrch, když už je vůbec nikdo nehledá.

Nejčastěji se ztraceniny nacházejí při hledání jiných ztracenin v pozdější době, tedy až když už jsme si za původní ztraceninu koupili novou. Tím se stane, že mám třeba tři klíče od domovních dveří, ale žádný klíč od dveří k bytu. Představuji si, že někde sedí zlý a poťouchlý skřítek, jak ten vodník na topole podle skal, který se mi chechtá, je blažeností celý bez sebe a tleská si, že já, jako blbec, marně hledám cokoliv, ale na nesprávném místě...
.

Ale abych začal od začátku. Na začátku všeho nebylo slovo, jak říká klasik, ale malíř pokojů pan Antonín Marek. Bylo to dávno, pradávno, někdy v šedesátých letech minulého století.
Tenkrát se moje máti dohodla s panem Markem, že jí vymaluje ložnici na růžovo. Ve stanovený termín se tento pracovitý, šikovný a přesný pán dostavil se svým dvoukolákem, na němž měl kromě štaflí různé kýble, kbelíky, kyblíčky, štětky všech velikostí, hlinku, šablony a válečky. To vše dohromady tvořilo na káře jakousi bizarní, pestře pocákanou směs malířského náčiní. Byla to krása.
Snažil jsem se tu-a-tam panu Markovi nějak pomáhat, tu něco donést, tu zase něco odnést, ale hlavně pozorovat pana malíře, jak mu jde ta práce od ruky a jaký je to vlastně profesionál ve svém oboru.
Za den byl pokoj oškrabán od staré malby a krásně vymalován na sladko-růžovo plus s lesklým bezbarvým válečkovým vzorem neurčitých křivek. Jelikož naši měli v ložnici násypná kamna na uhlí, rozhodl se můj otec, že mezitím vynese trubky od kamen ven za barák a s pečlivostí sobě vlastní je očistí od sazí.

Navečer když skončilo malování a pan Marek odešel, chtěl otec opět nasadit trubky do kamen, ale běda, jedno kolínko chybělo! Kamna stála v rohu místnosti, jedno kolínko vedlo z kamen směrem nahoru do asi metrové rovné trubky a druhé kolínko to, které chybělo, mělo vést do zdi. Co teď? Bez kolínka se topit nedá!
Máti rozhodla: „Ty jsi určitě zapomněl to druhé kolínko venku!"
Otec uznav svoji vinu, šel hledati ztraceninu.

Po relativně delší době se vrátil a pravil poměrně zdrcen: „Nic tam není, jenom hromádka sazí...“
Máti okamžitě vymyslela: „Že by nám to kolínko ten Marek ukradl?“
Vložil jsem se do debaty: „Mami, proboha, ten pan Marek je tak slušnej člověk, že si vůbec neumím představit, že by kradl kolínka od kamen!“
No, nemysli si, voni totiž teď nejsou kolínka na trhu vůbec k dostání, takovýhle už nikde neseženem!“, prohlásila matka rezolutně.

Rozhodl jsem se jednat a vyběhl před dům zkontrolovat, kde otec vymetal saze. Ano, černá hromádka sazí tam trčela z trávy a hned vedle ní leželo ono pohřešované kolínko. Jak to, že si ho otec nevšiml, mi zůstalo dodnes utajeno. Máti i otec nechápavě kroutili hlavami, máti nad otcem, otec zase nad kolínkem. Každopádně však, idylka rodinného štěstí byla zachráněna.


Od té doby u nás panuje jeden zvyk: Kdykoliv někdo něco hledá, ozve se: „Nebyl tady zase Marek?“

http://youtu.be/i02OTE5c1sY