07 listopadu 2018

Záhada fialového dopisu...

To jsem jednou našel, nic zlého netuše, v našem kastlíku fialový dopis. Moje adresa i jméno mé souhlasilo, podivné mi bylo to, že v USA jsem neměl ani strýčka milionáře, ba ani žádné známé, kdo by mi psal. Navíc písmo bylo, sice úhledné, ale jakoby dětské a fialový dopis jsem ještě vůbec nikdy v životě nedostal. Z těchto důvodů adekvátně vzrostla i moje zvědavost a já ten dopis ihned otevřel. Byl v něm poměrně malý A5 lísteček s tímto obsahem:
Mon ami, (= Můj příteli), oslovení francouzsky – pokračování česky: Nikdy se nedovíš kdo jsem a přesto budeš ode mne dostávat kosmickou energii "Reiki", která ti pomůže překonávat všechny bolesti i nástrahy života! To proto, že tě miluji.  Tvá věrná princezna Pocahontas.

Usoudil jsem, že tady mám co dělat buďto s nějakým vtipem, kterému nerozumím, nebo s člověkem právě po amputaci mozku. Nebyla tam žádná zpáteční adresa, takže jsem nemohl reagovat jinak než hodit dopis do šuplete, kam házím všechno s čím si nevím rady. Jenže pak začaly podobné dopisy chodit v průměru jednou za měsíc, což mě přimělo k tomu, že jsem je začal sbírat a chronologicky ukládat do zvláštního žlutého šanonu se štítkem Pocahontas. Bylo to sice divné, ale bavilo mě to, jako zdroj inspirací pro mé blogy...

 Obsah každého dopisu byl moc romantický a mnohdy i dost naivní, ale písmo, sloh i dikce prozrazovaly, že se určitě nejedná o vtip, a že pisatelkou je patrně mladá, poněkud citově vyšinutá, dívka. Musel jsem se někdy opravdu zasmát, když třeba popisovala most v San Franciscu. Je to „Zlatá brána“, která je ale červená. Jindy si zase trochu zabásnila: Mon ami, tys jen a jen můj Bel Ami, kéž bys viděl v oku mém, lásku mou jak ryzí diadém...
Příště zavrhla Bel Amiho a měl jsem být Tristan a ona mojí Isoldou. Nakonec to ale změnila a stal jsem se Don Quijotem a ona mojí Dulcineou. To už mě začalo mrzet, že nemohu nijak zareagovat, že nemohu jí navrhnout, abychom byli raději třeba Laurel a Hardy, bylo by víc legrace a neskončili bychom tak tragicky. Ale nezbývalo než to nechat plavat po proudu...

Teprve asi o rok později jsem najednou dostal z USA normální bílý dopis psaný strojem a pisatelka se mi v něm omlouvala, že přistihla svoji čtrnáctiletou dceru Dianu, jak si píše do svého deníčku o tom, že mi poslala už deset dopisů, jejichž kopie měla pečlivě uschovány. Takže ji trošku zmáčkla a dcerka kápla božskou, že si chtěla s nějakým kamarádem dopisovat v češtině a moji adresu prý získala od jednoho českého spolužáka Johna Wejvody, výměnou za adresu své české kamarádky Marcely v Coloradu."  Dopis končil pro mě legrační poznámkou: "Milý Miroslave, oslovuji tě zdvořile, ale tykám ti, jelikož tuším, že jsi v pubertálním věku, asi tak jako moje dcera. Přesto tě prosím, abys mé dceři Dianě napsal pár řádků, pokud možno hrozným písmem s hrubkami (připojuji adresu), aby konečně přestala blbnout a věřit na ty své chiméry v podobě různých Julií a Roxan. Možná, že nějaká tvá odstrašující fotka by ji třeba mohla vyléčit....
Děkuji ti předem.  Eva Livingstone, matka Diany.

Jméno Wejvoda mě trklo, že se asi jedná o syna mého dávného kamaráda Vejvody, který utekl do Ameriky, zatímco já do Německa. Jen jednou jsme si asi tak před deseti roky napsali a od té doby to usnulo. Teď jsem ale měl dilema, komu bych měl odpovědět, jestli matce nebo dceři, nebo oběma? Rozhodl jsem se poslat jim jeden společný dopis a snažil jsem se vysvětlit, že jednak nejsem puberťák, je mi 48 a dvanak mám dceru zhruba o 3 roky mladší než je Diana. Jinak, však mně ty dopisy byly milé a nijak mne neobtěžovaly, jediné co mi vadilo, že jsem neměl komu odpovědět. Ovšem tu odstrašující fotku (to jest moji normální, civilní), jsem tam klidně priložíl...

 O pár měsíců později, bylo to v máji v neděli odpoledne, z ničeho nic, stály před našimi dveřmi hezká paní s milou dívkou: „Prosím, nezlobte se, nelekejte se nás, já jsem Eva Livingstone a tohle je má dcera Diana. My jsme tady na návštěvě u jedněch našich starých známých ve Frankfurtu a naše zvědavost nám nedala, abychom vás aspoň nepozdravily. Jestli jsme ovšem přišly nějak v nevhod...“
„Naopak vhod! Pře-vhod! Vele-vhod“, skočil jsem té ženě do řeči, „pojďte dál, dámy, právě jsem postavil na kávu a dcera donesla dortíky a zmrzlinu, čekáme totiž sousedskou návštěvu, jsou to tak jako my, čeští emigranti. Už tady měli být a vy jste přišly místo nich - jako na zavolanou! Takže to tu bude veselo: česko-americká kolonie v Německu!“ A veselo bylo, k tomu zase jednou po dosti dlouhé době, to jest v češtině!

Indiánská píseň lásky

11 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Opět vynikající čtení od pana Tomse. Jsem na rozpacích, jestli se tyhle příběhy opravdu odehrály.
Na to jsou moc krásné...
Anna

Mirek Toms řekl(a)...

Paní Anno,
Vy si myslíte, že životní příběhy nejsou krásné? Přece je to tak, že každý člověk prožije za svůj život stovky příběhů krásných i ošklivých. Optimista ty špatné zapomene a vypráví ty krásné. U pesimistů je to bohužel naopak. A pak je tu ještě druh lidí nevrlých, ti vidí i ty dobré okamžiky černě - a to je pak ovšem jejich škoda...

eN řekl(a)...

Přišla jsem na to, že vlastně, Mirku, máte pravdu, když občas sáhnete do své knihovničky a vyndáte nějaký příběh, který leží ukrytý pod dalšíma, novýma. A tak i tento jsem si ráda přečetla znovu.
Ale i na nové příběhy se těším.

Mirek Toms řekl(a)...

Ano, Naďo, já to vidím tak, že tím, že nepíši aktuální dění, ale příběhy staré 20 až 50 let, tak je mohu kdykoliv znovu oživit a lid čtenářský (některý) si je i znovu rád přečte. Nechci se přirovnávat ke slavným spisovatelům, ale jistě by bylo nemyslné třeba Čapkovy povídky zahazovat, protože už jsou staré a nebo proto, že už jsem je jednou četl...

Anonymní řekl(a)...

Tak jako Naďa, obojí možné a milé. NULI

Anonymní řekl(a)...

Diana, byla popleta, chtěla si dopisovat v češtině, ale nepřidala zpáteční adresu. To tě muselo velmi mrzet, určitě by sis dopisoval moc rád. Byl to milý úsměvný příběh na páteční večer.
Měj se hezky, Jarka.

Mirek Toms řekl(a)...

Ne, ta Diana úmyslně mi nedala zpáteční adresu, ona se za to styděla a chtěla zůstat anonymní a přitom ale chtěla vylévat své city na papír...

Unknown řekl(a)...

Milý pane Mirku, nezlobte se, ale Vaše příběhy prostě nezní vždycky věrohodně, i když se třeba staly. Tak nám odpusťte, že někdy pochybujeme (všimla jsem si v komentářích, že nejsem sama). I tak si myslím, že jsou ty příběhy super a mohly by být předlohou nějaké dobré povídkové komedie. Radush

Mirek Toms řekl(a)...

Milá Radano, nebo chcete-li Radush, (já bych Vám nejraději pro zjednodušení říkal Radko. Procento fabulace je v mých příbězích různé, tady ku př. je to asi 20%. Jenom několik málo je 100% výmysl a zdrcující většina je asi 90% skutečnost. Nejčastěji měním jen jména a místo děje. Nejsem kronikář, který píše jen suchou skutečnost, ale myslí, že správný mix reál a fabulace je nutný...

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, pane Toms,

velmi velmi zajímavé příběhy. Budu hltat dále:-).
Děkuji za pohlazení po duši.

Veronika H.

Mirek Toms řekl(a)...

Milá Veroniko,

konečně jsem našel Váš komentář z 11.listopadu, nevím kde se zatoulal, ale v dnešní chaotické době je všechno možné. Jsem rád, že se vám příběh líbil a berete ho jako pohlazení po duši. To je zvláště od Vás milé, já Vás považuji jako stále usměvavou sestřičku, což není v dnešní době samozřejmost, ale spíše vzácnost...