02 června 2010

A stane ve dveřích...

Žil jsem v té době již 15 let v Německu, jako český uprchlík před komunizmem a od rozvodu šest let sám s dvanáctiletou dcerou Brigitou. Za teplých večerů jsem sedával rád na balkoně, pozoroval hvězdy a ptal se sám sebe, co bude dál?
Jsem notorickým optimistou a romantikem a tak jsem věřil, že jednou přijde "ta pravá".
Nechtělo se mi více hledat ženu pomocí inzerátů a seznamek, doufal jsem prostě ve šťastnou náhodu.
Představoval jsem si naše setkání asi tak, jak to stojí v textu Geshwinovy písně "The man I love" (Kde najdu ideál?) 
ve verši: A stane ve dveřích, a s úsměvem v těch milých očích svých, řekne: "Zde jsem!" Rozum mi sice říkal, že je to nesmysl, že to je jen taková moje chiméra, ale přesto jsem si o tom rád snil, člověk asi musí na něco věřit a o něčem snít.

Jednou za čas jsme se scházeli se známými z řad emigrantů, vždy u jednoho z nás v bytě, abychom si trošku popovídali v češtině. Když přišla řada na mne, připravil jsem doma studený imbis, něco k pití, kávu a pečivo. Na těchto tak zvaných "slezinách" bylo nejzajímavější to, že se nikdy nevědělo přesně, kdo a kolik lidí se sejde. Někdo se nedostaví, jiný zase naopak přivede nové známé, takže společnost byla proměnlivá jako dubnové počasí.
Uprostřed zábavy někdo opět zazvonil a já jsem šel otevřít. Ve dveřním rámu stála půvabná žena a první, co mne napadlo byl onen verš z Gershwina: A stane ve dveřích a s úsměvem, v těch milých očích svých řekne - teď musí nutně říct „Zde jsem!“ Žena ale řekla něco jiného, což mne vrátilo z oblaků snění zpět na zem: „Já jsem Jitka Parkerová, dobrý večer. Jsem švagrová vašeho kolegy Miloše.“
Od té chvíle jsem se zajímal jen o Jitku, která měla kromě všech možných ženských půvabů, též krásné ruce a to mě inspirovalo. Dohodli jsme se na vykání, já jí budu říkat Jituš, ona mně Miri. Sršel jsem vtipem a točil se stále jen okolo ní, ostatní společnost mne přestala zajímat. Nakonec při loučení jsem ji pozval na příští sobotu na večeři do čínské restaurace, a ona souhlasila, ovšem pod podmínkou, že nebude muset jíst hůlkami.

U večeře v krásné zahradní restauraci "Jasmín" jsme si toho měli tolik co říci, že bylo nezbytné dále pokračovat v malé diskrétní cukrárně u kávy, a ještě později na lavičce v parku vedle opery. Byl vlahý romantický večer jako v klišé filmových příběhů, jen to zakončení neodpovídalo správnému happyendu. Cestou domů jsem se jí opatrně zeptal:
„Jituš, já mám ještě jednu takovou úplně teoretickou otázku, myslím teoreticky jako to, že to není to -éé-...“
„Ano, já rozumím, co je to teoreticky“, usmála se Jitka a já pokračoval: „Vyjděme tedy z následující ryze fiktivní eventuality, kdybych já, teoreticky vzato, neměl žádnou přítelkyni a vy byste taky neměla nikoho, chodila byste v takovém případě, opět teoreticky, třeba se mnou?“
„Teoreticky vzato třeba ano, ale prakticky ne. Já mám jednoho už dávného přítele, bydlícího čtyři sta kilometrů odtud, kvůli kterému jsem právě emigrovala. Zde jsem, jak víte u sestry, ale jenom dočasně.“
Pokrčil jsem jen rameny a řekl suše: „Škoda.“
Usmála se a pokývla hlavou: „Naštěstí jen teoretická.“
V duchu jsem si však stále opakoval: „Není tohle k vzteku, konečně objevím svou ženu-ideál, svobodnou, bezdětnou, mladou, krásnou i charakterní, a k tomu navíc figurálně atraktivní, ale je zadaná! Pro toho šmidru je jí určitě vyložená škoda!“
V září jsme se ještě jednou sešli na obědě u Itala a pak milá Jitka odjela do Mnichova.

Když se blížily Vánoce trnul jsem hrůzou, co budu dělat sám doma, jako kůl v plotě pod stromečkem? Protože dcera bude o svátcích na návštěvě u své matky, měl bych někoho pozvat, ale nevím koho? Jitka bude určitě u svého milého v Mnichově a s Laurou jsme na kordy. Moje dilema vyřešila sama Laura, když mi zavolala, že ji to mrzí, že jsme se vlastně její vinou pohádali a jestli může ke mně přijet na svátky? Neodmítl jsem ji, i když jsem věděl, že je to na pováženou, neboť doposud jsme se, dík jejím rozmarům, vždycky už za dva dny pohádali. Doufal jsem ale, že se to aspoň o Vánocích nebude opakovat.
Den před Štědrým večerem, právě když dorazila Laura, mne zavolal Jitčin švagr Miloš, aby mi popřál k svátkům a jen tak mimochodem mi naznačil, že se Jitka již před měsícem rozešla se svým milým. Bydlí teď v malé garsonce přímo v centru Frankfurtu a má se fajn.
„To je bomba!“, zajásal jsem v duchu, „ale co dělat teď, když je tu Laura?“
Miloš mě při té příležitosti pozval k nim na oběd na Hod boží vánoční, abych prý nebyl tak sám, ale zdůraznil, že o tom Jitka neví, to je čistě nápad jeho ženy. Musel jsem, ač nerad, s těžkým srdcem odmítnout.
Tentokrát, mnou toužebně očekávaná hádka s Laurou, se dostavila až na Štěpána, kdy došlo k takovému krachu, že jsme se oba shodli na řešení konečném, tedy definitivním rozchodu. Druhý den brzy ráno jsem ji ještě odvezl svým autem na nádraží do Frankfurtu, zazvonil zvonec a řekli jsme si: „Čau - pohádky je konec“.
*

Bylo právě půl osmé. Stál jsem tu před operou a začal mluvit sám se sebou: „Ty ňoumo, teď musíš jednat, a to okamžitě! Neztrácej ani vteřinku, kousek odtud bydlí Jitka, zavolej jí a řekni, že ji miluješ, a že budeš v pěti minutách u ní. Hm, ale co když není doma? Proč by seděla sama v garsonce, bude buď u sestry, nebo je-li doma, má tam třeba nějakého chlapa a ty se natřeš!“ Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou cestou k telefonní budce.
„Čert to vem, musím to zkusit, ale to znamená nabídnout jí nové řešení: společný život a společné bydlení.“ Vtom se ale dostavily těžké pochybnosti, že dělám účet bez vrchního: „Pozor, co když o tebe nestojí? Prosit neumíš a přemlouvat ani nechceš!“
Začal jsem vyčítat svému druhému já: „Proč jsi kvůli té Lauře nezavolal Jitce už na Štědrý večer? Byla u sestry, to by mělo formu. Co chceš dělat teď? To teda nevím, patrně požádám prvního chodce, aby mi vrazil pár facek!“

Potom jsem ale odhodlaně vstoupil do budky a začal nervózně vytáčet Jitčino číslo, které mi dal Miloš.
„Tůůt---tůůt---tůůt“, telefon vyzváněl pro mne nekonečně dlouho. Vtom to cvaklo a ozval se hlásek nejmilejší: „Parkerová, bitte?“
„Jituš, to jsem já, Miri“, řekl jsem zalknutě.
„Kde jste, proboha co se stalo?“, ptala se vylekaně překvapená Jitka.
„Nic zlého, v pěti minutách mohu být u vás, jsem tady ve Frankfurtu u opery. Musím s vámi strašně moc nutně mluvit!“
„Já tu ale nejsem sama, je u mně...“
„Kdo?“, zařval jsem zoufale.
„Honzíček, víte, on si včera přál jet se mnou do Frankfurtu a teď jsme ještě spali. Odpoledne pojedeme zase zpět k sestře.“
„Zlatej Honzík“, pomyslel jsem si, její pětiletý synoveček je důkazem, že tam nemohl být žádný amant. Nahlas jsem ale řekl: „To nevadí, přijedu k vám, odvezeme Honzíka domů a potom půjdeme spolu do naší diskrétní cukrárny na kafe a budeme si povídat o všem možném, je toho moc co vám chci říct."
„Tak dobře, ale co se to proboha děje, že jste o svátcích tak časně ráno na nohou a navíc ve Frankfurtu? Pro všechno na světě, co děláte v tom mrazu zrovna u opery?“, nechápala.
„Jituš, vše vám vysvětlím později, ale teď mi řekněte: máte někoho, myslím jako -ehm- přítele?“, napětím se mi zadrhl hlas.
„A víte, že nemám, proč se ptáte?“, trápila mě zcela zbytečnou otázkou.
„To je přec jasné! Protože vás potřebuju jako vzduch a vodu a byl jsem zatracenej blbec, že jsem si to uvědomil teprv až dnes“, vyhrkl jsem překotně a potom jsem tišeji dodal: „nehledě na to, že jsem si, už jednou pro vždy zvykl na vaši tvář - My Fair Lady!“
„Dnes je moje nejkrásnější ráno, profesore Higginsi“, zajíkla se Jitka,“ nikdy nezapomenu datum 27.12."
Ani jeden z nás tehdy netušil, jakou pravdu vyslovila, toto datum bylo totiž o rok později vyryto do našich snubních prstenů...


http://www.youtube.com/watch?v=p6CbrTPsuE0

A jak to pokračovalo? Viz "Byrokraté všech zemí..."