15 srpna 2009

Půvabná šlapka LAMBDA

Naše třídní srazy se konaly vždy po deseti letech, tedy na kulatá výročí naší maturity. Vzhledem k tomu, že jsme byli výhradně jen chlapecké gymnázium, byla naše pánská zábava o hodně otevřenější, než kdyby byly mezi námi spolužačky. Zajímavé bylo pozorovat, jak se postupně s přibývajícími roky měnila nejenom vizáž, ale i témata našich debat.
Při prvním srazu téměř třicetiletých mladíků se vše točilo okolo žen a sexu. Při druhém srazu čtyřicátníků byly hlavními problémy rozvody a »midlife crisis«. Na tomto třetím a tedy zatím posledním setkání jsem zjistil, že zájem padesátníků se soustředí jednak na sport, ovšem v pasivním slova smyslu v roli diváka, a v neposlední řadě na fajnšmekrovství, neboli na vybraná jídla a pití.
Organizátorům večírku se podařilo dát dohromady úctyhodný počet osmnácti dosud na živu jsoucích spolužáků a díky tomu, že se jeden z nich, coby turista, potkal někde na ostrově Mallorca s naší bývalou třídní, profesorkou matematiky Kopperovou, zvanou "Lambda", byla pozvána i ona. Svoji přezdívku si vysloužila tím, že při matematice i geometrii s oblibou používala pro označování neznámých veličin právě toto řecké písmeno.
Dorazila na sraz do bronzova opálená, v extravagantním klobouku a s téměř hodinovým zpožděním, ale moc jí to slušelo. Nestárnoucí Lady Lambda se stala hvězdou večera. Celý večírek probíhal opravdu nenuceně, všichni jsme se nařehtali dost a já jsem musel změnit svůj původně skeptický názor, že to bude otrava s "mušketýry po třiceti letech".

V jedenáct hodin se Lambda zvedla, že musí domů, přijede prý pro ni její dcera autem. Byl jsem už také trochu "na trní" kvůli mé dceři Nikol, která se dnes prvně v životě a na vlastní žádost, tak zvaně "hlídala sama". Když jsme vyšli na ulici, řekla mi Lambda: „Víte, já už v mém věku musím chodit spát před půlnocí, jinak do mne příští den nic není, ale nač vy, Tomásku, tak spěcháte domů?“ Byl jsem v matematice celkem dobrý a ona mi říkávala trochu mazlivě Tomásku. Bylo to od ní sice dobře míněno, ale mé spolužáky to motivovalo k jízlivým narážkám, jako: Lambdin mazánek Tomásek.
„Máte snad tak přísnou manželku, že tak spěcháte domů?“, vyzvídala potutelně.
„Ne, to ne, ale žiji od rozvodu sám se svou osmiletou dcerou Nikol, a ta je dnes poprvé doma sama. Chtěla sama sobě dokázat, že už je velká, a že nemá strach – takže ho mám já.“
„Hm, tak to tedy klobouk dolů“, řekla uznale. Podívala se na hodinky: „Kde je probůh ta Alex? Řekla přesně v jedenáct na tomto parkovišti a už je jedenáct pryč!“
„Nevadí, paní profesorko, odvezu vás tedy já, mám zde taky auto.“
„Děkuji, Tomásku, ale já zde musím počkat, ona určitě přijede, to bychom se minuly.“

Začalo pršet. Posadili jsme se rychle do mého auta a pokračovali v započatém rozhovoru. Lambda mne nadále provrtávala svými otázkami: „Povězte mi, Tomásku, ještě něco o tom, jak to sám zvládáte? Já jsem také vychovávala dceru sama.“
„Není to tak složité, jak jsem si z počátku představoval. Snad jediný dost těžko řešitelný problém byl v tom, že jsem potřeboval sehnat někoho k Nikolce přes den, když přichází ze školy dříve než já z práce. Ale brzy se šťastnou náhodou i tato věc vyřešila sama.“
„Našel jste spřízněnou duši, která vám pomáhá?“
„Ne-ne, naopak, začalo to vlastně nepříjemností. Jedna dosti výřečná sousedka mi přišla vynadat, že moje manželka už zase neumyla schodiště, ačkoliv, dle jakéhosi domovního plánu, prý byla na řadě už minulý týden, a že ona to nehodlá zase dělat za ni!“ Lambda se rozesmála: „Živě si představuji tu satorii s kýblem.“
„Paní Mourková", řekl jsem jí uctivě, "prosím vás, pojďte dál, nebudeme se přece bavit mezi dveřmi, omlouvám se a hned vám vše vysvětlím. Prosím, posaďte se", a nabídl jsem jí kávu, "je právě čerstvě uvařená." Získával jsem čas.

Lambda zvedla ukazovák: „Ano, to bylo od vás velmi taktické, vypustit z kotle trochu páry.“
„Sousedka Mourková se nejprve zdráhala, že to prý nemusí bejt, ale, že chce zdůraznit, že zá-sad-ně..." Nenechal jsem ji domluvit: "Ano, máte zajisté pravdu, vím, že je to má vina, jenže, víte, ona manželka už zde nebydlí. Jsme rozvedeni a já jsem na tu pitomou chodbu zapomněl jak na Desatero toho -é...“
„Božích přikázání“, doplnila Lambda, „a co Mourková?“
„Ta jenom polkla slinu a řekla, že to je ovšem něco jiného, a že to ona netušila. Když se mě pak zeptala, kdo se stará o moji dceru pokud jsem v práci, pokrčil jsem rameny: to je zatím problém, který dosud nemám vyřešen. Právě mám dovolenou a hledám hodnou paní, která by to vzala, řekněme za tisícovku měsíčně. To zabralo! Rázem byla paní jak máslíčko.“
„Vy to s těmi ženami umíte, že ano,Tomásku?“
„Ne, to byla jen náhoda. A když jsem té paní řekl, že praní a žehlení do toho nespadá, neb to už docela zvládám se střídavými úspěchy sám, řekla, že by to hlídání vzala hned, Nikolce dá v poledne najíst a ty schody bude dělat také za mne, takže nemusím už složitě nikoho shánět a "plejtvat" si na to zbytečně svou dovolenou.“
„Bravo, to jste zvládl na jedničku!“, Lambda mi poklepala na rameno, „ale pozor, támhle něco přijíždí, je to červený fiat?“
„Ano, je“, přisvědčil jsem.
„Konečně!“ Lambda vystoupila na déšť a zamávala na dceru kabelkou. Přesedla si k ní a v rychlosti nás ještě, jen tak z auta do auta, z okna do okna, představila: „Tak tohle je ten můj jedničkář Tomásek a tohle je má dcera Alex.“
„Těšilo mě – a na shledanou!“ Načež jsme se rozjeli, každý na jiný konec Prahy, oni do Dejvic a já do Podolí.

Někdy v únoru mi paní Mourková přinesla pozvánku na karnevalový ples nějakého spolku, se slovy: „Podívejte se, pane inžinýr, tohle jsem dostala od mé neteře, ale to víte to už pro mne není, ňáká trdlovačka, ale vy byste si moh‘ tam jít zatančit a seznámit se s nějakou fajnovou ženskou. V inzerátech vo nic kloudnýho nezavadíte, ale tady budou slušný dámy z lepší společnosti – a navíc, na tuto pozvánku je vstup zcela zdarma!“
Ta dobrá paní mi dokonce nabídla zůstat u Nikolky tak dlouho než přijdu domů, i kdyby to trvalo až do rána. A ani příplatek nepožadovala, prý si ustele na gauči v obýváku a bude se dívat na televizi. Byla moc ochotná a její neobyčejný zájem na tom, abych si šel zatančit, jsem si nedovedl vysvětlit, a snad právě proto jsem se nechal umluvit. Vyšňořil jsem se do tmavého obleku a vydal se do víru velkoměsta.

V sále, kam jsem zapadl, se mi však celý ten mumraj nějak nezamlouval, a tak jsem se posadil na hokr u baru a dopřál si čtvrtku bílého Frascati. Barový pult byl ve tvaru veliké podkovy a já si všiml, že na protilehlou stranu si právě přišla sednout nápadná krásotinka se třpytivým flitrem ve vlasech a plným odvážným dekoltem. Doprovázel ji nebezpečně vyhlížející troglodyt, holá lebka, krk širší než hlava, oči téměř žádné, zato uši masivní. Ti dva tvořili přesný kontrast: kráska a zvíře.
Po chvíli se mi zdálo, že mě ta krásná lady snad hypnotizuje pohledem svých kočičích očí. Řekl jsem si, že neuhnu očima a byl jsem zvědav jak dlouho to vydrží ona. Jak jsem si vydedukoval, byl jsem asi pro ni jenom jakýmsi strejdou, kterého schválně, vědoma si své krásy, tak trochu provokuje. Nebo možná naopak se bezmyšlenkovitě, zcela znuděně, dívá do prázdna a mne ani nevnímá.
Vtom se ale usmála, pokývala hlavou, dopila svou sklenku, řekla něco svému partnerovi a vstala z hokru a pomalu přecházela na moji stranu, jako Granada, ladně se pohupujíc v bocích.
„Ta si mě patrně musela s někým splést“, pomyslel jsem si v duchu, když se s milým úsměvem zastavila přede mnou.
„Promiňte, smím se tady vedle vás posadit? Chtěla bych si s vámi trochu povídat“, zeptala se nejistým hlasem.
„Samozřejmě, bude mi ctí“, řekl jsem prkenně a zůstal ve střehu, co bude následovat.
„Já jsem Saša“, představila se mi neznámá zcela nekonvenčně a podala mi ruku. Napadlo mě jediné možné logické vysvětlení, že se zde jedná o luxusní šlapku a ten gorila, že bude její pasák. Nechtěl jsem se zaplést do choulostivé situace: „Já jsem Mrmlk“, zamumlal jsem úmyslně nesrozumitelně, „ale musím vás férově upozornit, že si mne patrně s někým pletete, já jsem společenská nula, ani neoplývám slávou a velkým jměním, jsem spíše proletář.“
„Jsem si jistá, že si vás s nikým nepletu, ale musím se omluvit, že jsem vás tak přepadla. Jsem někdy moc impulzivní, promiňte.“
„To je dobře, já naproti tomu bych si býval, při pohledu na vašeho manžela, ani netroufl jít vás požádat o tanec.“
„Já také normálně tak drzá nejsem, ale řekla jsem si, že když je ten karneval, že se to snad tak přísně nebere...“
Viděl jsem, že chce něco říct a neví jak. Olízla si své plné rty a polkla naprázdno: „Nechci se otáčet, řekněte mi prosím, co dělá teď ten chlap, o němž si myslíte, že je to můj manžel?“
„Dívá se sem zle, ale pochybuji, že se umí dívat jinak. Máte snad strach, že by vám tu způsobil nějakou scénu?“
„Je chorobně žárlivý a já se ho potřebuji zbavit. Měla jsem tady sraz s kamarádkou, ta nepřišla a místo sebe mi sem poslala tohoto skinheada, se kterým ještě donedávna sama chodila.“
Nevěřil jsem ji ani slovo. Logicky musela s ním ona sama něco mít, proto na ní tak žárlí. Všiml jsem si, že právě dopil a vstal. Byl to kolos přímo diluviální.
„Připravte se na nejhorší, myslím, že sem jde“, řekl jsem sice klidně, ale byla ve mně malá dušička. Dívka se zhluboka nadechla a šeptla: „To je děsné!“

„Helé, bejbi, mám hlad. Du se nadlábnout, přijď tam hned za mnou, jasan“, řekl hlasem značně celkem přitroublého suveréna, „musíme si eště něco vobjasnit, okej?“ Mne naštěstí zcela zaignoroval a odkráčel do přísálí za rohem.
Hudba spustila pomalý waltz "Moon river" a parket se začal zaplňovat tančícími páry.
„Nešel byste si se mnou zatančit?“, řekla chvějícím se hlasem.
„Slečno, jste krásná a navíc můj typ brunety, ale nejsem sebevrah a nechtěl bych se dostat do sporu s tím vaším žárlivcem. Znám hranice svých fyzických možností. Považujte mne třeba za úplného zbabělce.“
„Ne, nemám vám to vůbec za zlé, chápu vás, ale prosím pomozte mi odtud zmizet tak, aby to on nezpozoroval, prosím vás moc!“ Dívka se rozrušeně kousala do rtů.
„Slečno, řekněte mi jak to mám probůh udělat? Nejsem David Copperfield.“
„Já jsem si to už právě vymyslela. Ztratíme se mu z dohledu na parketu mezi tančícími, já pak zmizím na toalety a vy byste mi zatím vyzvedl kabát v šatně a počkal na mne u východu.“
Podala mi kroužek s číslem. Její pohled byl tak sugestivně neodolatelný, že jsem chtě-nechtě souhlasil.
„Asi jsem se zbláznil“, pokrčil jsem rameny, „nevím proč to dělám, ale dobře, já to tedy risknu – život je boj!“
Tančila báječně, přesně kopírovala mé kroky, ať jsem si vymyslel cokoliv. Přál jsem si abych s ní mohl tančit až do rána. Oba jsme mlčeli a já si připadal jako v transu. Protančili jsme se davem až k chodbě směrem ke vchodu a zde ona bleskově vklouzla do dveří dámské toalety. Dle plánu jsem došel k šatně a vyzvedl svůj i její kabát a počkal na ni za rohem před výtahem. Za chvilku přiběhla, hodila na sebe kožíšek a řekla: „Honem, pojďte, musíme ihned zmizet, možná, že mne už hledá, je schopen se za námi vyřítit třeba až na ulici!“
„Já to nechápu, jak to, že si na vás dělá takový nárok?“, divil jsem se, ale věděl jsem svoje: je to určitě její pasák!
„Tady je taxi, pojďte, jedeme pryč, všechno vám vysvětlím.“ Taxikáři řekla: „Prosím na Vinohrady k divadlu“, přitom se stále vyděšeně ohlížela, zdali nás ten magor nepronásleduje. V taxíku mi pak opakovaně děkovala, že jsem jí pomohl z této prekérní situace. Chápal jsem její strach, ale nevěděl jsem čím jí vlastně ten blbec hrozí? Že ji zmlátí? Ale proč? Vždyť by musel být rád, že se holka snaží získat klienta. Takové a podobné otázky mi neustále vrtaly v hlavě.
Teprve když jsme vystoupili u divadla a ona zaplatila taxi, řekl jsem důrazně: „Takže, milá slečno, děkuji za svezení, ale teď zas budu chvíli mluvit já. Nejsem jelimánek, za kterého mě zřejmě považujete. Vaše povídky o zlém hrubiánovi mi nějak nesouhlasí. Prokoukl jsem vás a říkám vám jednoznačně: děkuji, nechci!“
„Ne, prosím vás, vše vysvětlím, ale tady mi je děsná zima, pojďme si sednout sem vedle do vinárny, mám toho ještě moc na srdci. Dejte mi šanci, říct vám pravdu do detailu, ale tady bych opravdu zmrzla na rampouch.“
Souhlasil jsem, foukalo to tam opravdu arkticky, ale i kdyby bylo tepleji, nedovedl jsem této ženě prostě nic odmítnout.
V útulné vinárničce jsem se ujal znovu slova: „Očekávám, že mi teď za chvilku řeknete, že tady někde bydlíte a pozvete mne k sobě nahoru na kafe. Tam se pak jako "deus ex machina" objeví ten váš gorila a vymačká ze mne všechny grešle, kterých naštěstí u sebe moc nemám.“
„Teď bych se ovšem měla urazit, protože mě považujete za šlapku. Jenže já se nezlobím, chtěla jsem skutečně, abyste si to myslel. A ono se mi to povedlo! Byla jsem dobrá herečka? Víte, pracuji v tomto divadle, ale nejsem ještě známá, a tak neustále cvičím své divadelní role i v civilu“, zazubila se a pohlédla na mne zpytavě.
„To zní sice hezky a neotřele“, řekl jsem uznale, „ale já vám to stejně nevěřím. Bylo by to krásné, kdyby to byla pravda...“ Obrátil jsem do sebe celou whisky, abych se trochu uklidnil.
„Tak a teď už vás konečně musím zasvětit do mého plánu. Budete se divit a věřím, že se mi nakonec ještě omluvíte. Vsadím se s vámi o tento zlatý nugget“, a otevřela dlaň.
„Cha, zlatý? Tenhle mosazný knoflík od portýrské livreje?“
„To byla jen metafora – a můj talisman! Ale vsadím se, že změníte svůj názor na mne, stačí říct pouze dvě slova: "Pane Tomásku". Mám pravdu?“
„Cože?“, zvolal jsem překvapeně, „vy mě znáte?“
„Samozřejmě, že vás znám, proto jsem si taky dovolila vás oslovit u toho baru!“
„Áá, teď to teprve chápu! Kdo mi říká Tomásku i když se tak nejmenuju? Vy musíte být dcera mé profesorky Lambdy!“
„Ano, já jsem vás hned poznala a měla jsem radost, že vy mne ne!“
Musel jsem se bránit: „Vždyť to byl jen okamžik, co jsme se tenkrát viděli. A ještě k tomu v noci a v dešti a měla jste jiné vlasy a svítila jste mi vašimi reflektory do ksichtu! Jo, a jmenovala jste se Alex! Aha – nojo – Alexandra je vlastně taky Saša!“
„Přesně tak, pane Tomásku“, smála se až slzela.
„Moment, ale stejně nechápu jak je to možné, že...“ Alex mi položila prst na rty: „Psst, teď je řada na mně vysvětlit vám všechno pěkně po pořádku. Omlouvám se, že jsem vás tak dlouho napínala na skřipec.“
„Jsem celé ucho, poslouchám“, řekl jsem vůbec nic nechápaje.
„Tedy vše si původně vymyslela moje matinka. Od vašeho třídního srazu mi stále o vás básnila, jaký jste ideální muž a otec a charakter a jedničkář a bůhví co všechno. Odbývala jsem ji tím, že jsem ráda, že jsem konečně rozvedená, a že zatím nemám nejmenší potřebu se zase seznamovat s nějakým chlapem. Jenže, jak se říká: kapka po kapce... Matince se prostě povedlo za tři čtvrtě roku změnit můj názor!“
„No nazdar, po takovém vychválení jste se ve mně mohla jedině a jedině zklamat“, poznamenal jsem suše.
Alex sklopila zrak a prohlížela si své perfektně pěstěné nehty: „To ani ne, ale dostala jsem nápad, jak spojit příjemné s užitečným. Chtěla jsem, aby se naše seznámení nekonalo nějak tuctově konvenčně, dle mé matky, to jest, pozvat vás k nám na návštěvu – odvěký systém "Tumáš kafe, vem si buchtu", nýbrž nějak úplně jinak. Představovala jsem si, že by se naše seznámení mohlo podobat jedné z mých rolí na divadle, což je, uznejte, dost originální.“
„Ale jak jste mohla vědět, že budu dnes na tom plese, to jsem ještě včera nevěděl ani já sám!“
„To samozřejmě zařídila opět moje drahá matinka. Vy sám jste jí dal tenkrát svou vizitku a vyprávěl jí o jakési vaší sousedce paní Kocourkové...“
„Mourkové, ale to je jedno“, mávl jsem rukou.
„Takže“, pokračovala Alex, „máti dojela za ní, dala jí tu pozvánku, kterou sama od někoho dostala, načež podmazala tu dobrou duši dvoustovkou s tím, že nic neprozradí a dokope vás za každou cenu na ten ples. Ostatní už víte.“
„Toho bych se od Lambdy nikdy nenadál, i kdybych si kebuli rozlámal“, kuckal jsem se smíchy, „a proto byla ta Mourková tak ochotná hlídat až do rána a k tomu zadarmo!“
„Kdepak, Tomásku, zadarmo ani kuře nehrabe!“
„Ale pozor – jak se do toho proboha namontoval ten Rambo?“
„Ano, tak toho jsem si už narežírovala sama. Chtěla jsem, aby to bylo napínavé a abych mohla hrát svoji roli šlapky, musela jsem mít bodygarda. Pro svůj záměr jsem získala jednoho statistu z našeho divadla a zaplatila mu vstup i diety. A uznejte, že to je opravdu typ!“
„Na to se nedá říct nic jiného, než, že jste skvělá, Alex! Odvolávám nejen to, co jsem vám řekl, ale i to, co jsem si o vás jen myslel! Sorry!“
Alex se zatvářila svůdně: „Teď už byste šel ke mně domů na kafe? Bydlím skutečně tady hned vedle, jak jste zcela správně tušil.“
„Aspoň to jsem uhodl! Teď bych pochopitelně šel rád a bez přemlouvání.“
„Tak pojďme, uděláme mé máti radost“, řekla spontánně.
„Ano, ano, Lambdička si to zaslouží!“, souhlasil jsem okamžitě.
„A co my dva...? Tomásku“, zamyšleně se kousala do rtu.
„No, ehm, my dva ji přece nesmíme zklamat, dala si s tím práci tři čtvrtě roku, a tak si při nejmenším musíme začít aspoň tykat – a zpečetit to polibkem.“
Alex se záhadně usmála: „Musíme? Nebo chceme...?“