Když podáš ženě prst...

Po nekonečných letech úporného šetření jsme se zmohli na koupi poměrně značně zdevastovaného bytu do tzv. osobního vlastnictví. Celý náš byt jsme v průběhu cirka dvou až tří následujících měsíců skoro odborně i perfektně zrenovovali, takže již za pouhých devět let po svatbě jsme dosáhli vytoužené mety, vystěhovat se z bytu mých rodičů a konečně sami bydlet ve svém zcela samostatném království...
Toho dne, kdy skončil celý stěhovací horor včetně úklidu a věšení obrazů a záclon, jsme začali konečně zaslouženě odpočívat na vavřínech. Já jsem se zmohl na dávno vysněnou pracovnu, má žena Jana na moderní kuchyň, a naše pětiletá dcerka Babetka se radovala ze svého extra-královstvíčka v dětském pokojí.
Idylku narušila hned první večer impulsivní sousedka paní Tichá, která na rozdíl od svého jména působila spíše dojmem uragánu: „Nezlobte se, že vyrušuji, ale nemohla bych si od vás půjčit tři vajíčka, vrátím vám je ihned zítra...“
„Samozřejmě, pojďte dál“, vyzvala ji neprozřetelně manželka.
„Jejkote, vy to tu máte nádherné, no to je něco nevídaného, mohu se tu trochu porozhlédnout?“
„Ale beze všeho, paní Tichá“, řekla uctivě žena a provedla ji celým bytem jako při exkurzi na Karlštejně.
„No, to je něco jiného než u nás, vy máte šikovného muže, ten můj je na všecko levej jak šavle! Nic neumí, všechno visí jen na mně, a to víte sama ženská si tak neporadí. A ta vaše krásná dceruška, é-é, jak se jmenuje, aha Babetka, ta si tam tak vzorně hraje sama se sebou, ta vám dělá jistě jenom radost. To víte, my bohužel nemáme děti, to vám závidím, ale co se dá dělat, že ano...“
„Co není, může ještě být“, řekl jsem nejapně, jenom proto, abych přerušil její niagarský vodopád slov. Jak se pak později ukázalo, neměl jsem tuto poznámku nikdy vyslovit.
Ještě ve dveřích se paní Tichá znovu rozhovořila a pozvala nás na zítřek k večeru na kávu, což se nám bohužel nepodařilo odmítnout.

U sousedů Tichých jsme zažili grotesku, která nám oběma připomněla filmy Laurela a Hardyho. Jako ten značně přibrzděný a všechno možné zbabrající Laurel, to byl pan Tichý, zatímco jeho paní v roli Hardyho, byla onou bystřejší polovičkou, která ovšem, díky nešikovnosti partnera, na to vždycky nějak doplatila. Hned při prvním soustu třené bábovky spustila svoje litánie o naprosto nemožném manželovi:
„To si představte co ten můj nešika provedl minulý týden. Musela jsem na dva dny odjet k rodičům a hnedka ten první večer praskla v kuchyni žárovka. Chtěl prý zašroubovat novou, ale vzal si na to šroubovák a něčeho se tam dotknul, takže vyhodil pojistky.“
„Ale, Emčo, já jsem chtěl přece narovnat ten čudlík uvnitř...“
„Mlč, prosím tě Karlí, kdo to jakživ viděl, se šroubovákem na žárovku, to je jako jíst polívku vidličkou! A protože on neví, že stačí pojistky jenom znovu nahodit, rozmístil po celém bytě svíčky jako v márnici. Když jsem se vrátila, šly na mně mdloby, všude nakapanej vosk, na parketách, na kobercích, na nábytku, dokonce i ve spíži na uheráku!“
„No, nemohl jsem přece tápat po bytě ve tmě, to bych určitě o něco zakop’ a třeba to i rozbil! A to by byl teprve malér!“
„To máš tedy pravdu, Karlí, viz tenkrát tebou zdemolovaná toaletka v ložnici. To by si snad nikdo nevymyslel: chtěl jen zatlouct hřebík do zdi, a vypadlo mu kladivo na broušenou skleněnou desku stolku, ta se rozprskla a zároveň zařvalo i zrcadlo!“
„Nemoh’ jsem přeci vědět, že to blbý kladívko vypadává z topůrka, no uznejte, že jsem zato nemoh’,“ bránil se Karlí.
„Ne, Ty nikdy za nic nemůžeš“, nasadila k dalšímu smeči Emilie, „jako na návštěvě u Zástrčků, kde nám paní nalila červené víno. Asi už tušíte co se nutně muselo stát. Ano, tenhle ťulpas nejapný okamžitě víno rozlil na její sněhobílý ubrus!“
„Nojo, to se někdy stává...“, chtěla omluvit pana Tichého moje žena.
„Ano, to se holt někdy stane, jenže to není všechno!“, soptila Ema, „ta hostitelka ta paní Zástrčková s kamennou tváří ihned stáhla ubrus, utřela stůl a postřela čistý. Neuplynulo ani deset minut a můj slon v porcelánu ho polil znova! Já myslela, že se studem propadnu! To se snad stane jen jednou za tisíc let!“
„Chtěl jsem akorát odehnat mouchu“, bránil se Karel, „ale víš ty Emičko, co řekl Čechov o slušném chování? To nespočívá v tom, že nepoléváme ubrusy, ale v tom, že přehlédneme, učiní-li tak druhý!“
Moje žena, ve snaze zabránit dalšímu slovnímu duelu, ustřihla tuto scénku diplomatickou otázkou: „Paní Tichá, promiňte, že odbočuji, ale ta vaše buchta je skutečně výborná, mohla byste mi prozradit, jak ji děláte?“
„To není žádné tajemství, pojďte půjdeme do kuchyně a já vám tam ukážu mé nejlepší recepty“, řekla nadšeně, „pánové si stejně teď asi budou chtít zapálit, zde je popelníček, a navrch si mohou dát můj speciální puding "ňam-ňam", jak jej nazývá můj vtipný muž Karlí.“
Když jsme potom osaměli s panem Tichým v obýváku, zatímco ženy odšvitořily do kuchyně, musel jsem se hodně snažit, abych udržel nit hovoru, neboť můj společník byl opravdu tichý. Čím víc se stmívalo, stával se však ku podivu trochu hovornějším. Z jeho hlasu jsem vyciťoval sice určitou plachost, ale postupně se mi začal svěřovat se svými city, trochu ušlápnutého snílka. Navrhl mi, že můžeme, pokud bych souhlasil, držet černou hodinku. Byl jsem pro. Bledá zář od měsíce v úplňku a dvě cigarety vytvořily atmosféru vzájemné důvěry, takže netrvalo dlouho a přiťukli jsme si becherovkou na tykání. Při té příležitosti jsem se nabídl, že mu pomohu, aby se stal šikovnějším a získal tak obdiv a ztracenou úctu své ženy.
Karel ožil: „Ano, to je ono, dávej mi kurzy šikovnosti, ale před Emilkou ani slovo. Až se třeba naučím opravovat kapající vodovod, překvapím ji, že nejsem takový pablb, jak si stále o mně myslí.“
Vtom se rozlétly dveře: „Proboha, Karlí, proč jsi už nerozsvítil, necháš tu hosta sedět ve tmě, jako když šetříš proudem!“ Paní Ema rozsvítila a teprve teď jsem s hrůzou zjistil, že jsem celou dobu klepal popel z cigarety místo do popelníku do pudingu! Než jsem mohl něco říci, všimla si toho i paní Tichá.
„Karlí, ty troubo, podívej co jsi zase udělal! No je tohle možné, viděl někdo většího trotla než je můj muž?“ Nakvašeně odnesla ten svůj slavný "ňam-ňam" do kuchyně, a já jsem jen šeptnul: „Karle, díky, že jsi to nechal na sobě, je mi to strašně trapné.“
„To nic, já to snesu, mně už to ani nepřijde.“

Za několik málo dní jsme na revanš pozvali manželé Tichých k nám na večeři. Jana se blýskla italskou specialitou "Farfalle al salmone", (nudlové motýlci na uzeném lososu) s bílým Chianti, které nedělá tak hrozné fleky. Karel však tentokrát překvapivě nezaúřadoval, takže vše probíhalo v pohodě. Přesto se pojednou paní Tichá zatvářila nelibě, zabodla své černé oči do Karla, pokrčila nosík a sykla: „Ts-ts!“
„Co je, co je - mlaskám?“ vylekal se Karel.
„Karlí, kolikrát jsem ti říkala, abys nedával lokty na stůl, podívej se na Babetku, jak hezky papá, vem si z ní příklad!“
„To nevadí, paní Tichá“, zastal jsem se Karla, „vždyť tady doma, nejsme přece na recepci v buckinghamském paláci.“
„To víte, ono to sice vypadá, že můj muž ode mne dostává neustále kapky, ale on je skutečně nemožný. A to jsem vám nevylíčila, jak mě vloni na chatě málem přizabil!“
„To je hyperbola, čili nadsázka", ozval se Karlí, "Emča měla jen bouli na čele.“
„Co, bouli? Rozseknuté čelo jsem měla, ještě teď je vidět jizva! Představte si, ležím na dece před chatou a opaluji se. Mám zavřené oči a skoro usínám, když najednou - bác a praští mě něco do hlavy. Byla jsem snad na hranici mrákot a na čele mně dokonce vytryskla krev! Obrovská kulatina, vážící nevím kolik kilo! Zprvu jsem vůbec nechápala co se děje? Vidím jen, že manžel sedí opodál na stoličce, před sebou má špalek na dříví, a v ruce mává sekyrou jako Apač tomahavkem. Řvu na něj, proč po mně hodil tou kulatinou? Trvalo mi to než jsem pochopila co zase provedl za debilitu. No, Karlí, pochlub se sám, jak ses mne chtěl zbavit!“
„Pravdou je, že jsem chtěl udělat dobrý skutek a naštípat na zimu trochu dříví. Vynesl jsem si před chalupu dřevo, špalek a sekyru. Sedl jsem si k tomu na malou stoličku, abych to měl pohodlnější...“
„Prosím, to byla první pitomost“, skočila mu do řeči jeho žena, „štípat dříví v sedě! A druhá blbost byla sednout si chytře pod moji šňůru na prádlo!“
„Jenže toho jsem si, Emičko, přece nevšiml. Jednoduše jsem zasekl sekyrku do kulatiny, obrátil ji klínem dolů, a rozmáchl se k úderu, při čemž se kulatina zachytila o tu idiotskou šňůru, napnula ji jako u luku, tím se logicky tato kulatina uvolnila ze sekyrky, a následně se vymrštila až kamsi daleko.“
„Jakýpak kamsi, na mojí zcela určitou kebuli!“, doplnila ho vztekle jeho žena.

O několik dní později když odešla paní Tichá ke kadeřnici, přišel za mnou Karel, zdali bych měl dnes čas a chuť udělit mu první hodinu výuky šikovnosti: „Dnes je totiž ten správný den, neboť máme s Emčou výročí svatby, ona si právě zašla na foukanou vlnu, že to večer půjdeme někam oslavit, a já bych ji chtěl překvapit tím, že před jejími zraky sám bravurně opravím kapající vodovod. To však musí klapnout bez maléru, a proto to chci s tebou nacvičit nežli přijde Emča domů, tak říkajíc ‚na nečisto‘, jsi pro, nebo se ti to dnes nehodí?“
„Bravo, tak se mi líbíš, Karle, pojď, jdeme na to!“ Nejprve jsme celou věc probrali teoreticky, potom jsem mu připravil vše co bude potřebovat, utáhli jsme přívod vody pod dřezem, pak jsme kohout rozebrali prakticky, nasadili nové těsnění a vše opět dali dohromady.

 Tuto celou proceduru jsme pro jistotu třikrát zopakovali, takže se z učně Tichého vyklubal slavný virtuos na kohouty. Nakonec když jsme nasadili to původní vadné těsnění, aby kohoutek pěkně kapal, zapili jsme první lekci calvadosem, a dohodli se, že mne Karel ihned po premiéře poreferuje, jak to posléze probíhalo, když to předváděl své ženě...

Asi o hodinu později jsme náhle s Janou zaslechli šílené výkřiky a v zápětí nato zvonění a bouchání na naše dveře. Tušil jsem, že je zle a spěchal otevřít. V tratolišti vody tu stála bosonohá paní Tichá, s vlasy zplihlými jak vodník Česílko, v zcela promočené hedvábné blůzičce, která vlivem vody ztratila svou neprůhlednost, a se zcela sinalým vytřeštěným výrazem ve tváři se na mne obrátila jako na armádu spásy:
„Proboha vás prosím, pojďte se podívat na tu Sodomu-Gomoru u nás doma, a držte mne, abych toho mýho debila a slabomyslnýho blba nezavraždila!“
Bylo to úděsné spatřit jakým fiaskem skončil můj rychlo-kurz šikovnosti! Celá jejich kuchyň čvachtala, stěny, nábytek i strop byly úplně promočeny. Neodpustil jsem si poznámku: „Něco podobného se už povedlo mé ženě taky, jenže naštěstí jen v koupelně, viď Janinko?“
Nejprve jsme jim pomohli vysoušet plovoucí podlahu, otírat zmoklý nábytek a fénovat stěny. Při tom jsme se z kusých útržků jejich vzrušené diskuse nemohli stále dozvědět, jak se to stalo. Teprve po uklidňujícím ‚panáku‘ u nás jsme začali chápat veškeré souvislosti.
Zatímco Karel jen kroutil hlavou, spustila jeho žena svá stavidla výmluvnosti: „Karlí prostě suverénně odšrouboval kohout, aniž by napřed uzavřel hlavní přívod vody, o kterém jsem já nikdy ani netušila kde je...“
„Ale já jo“, skočil jí hrdě do řeči.
„Tak proč jsi ho hned nezavřel a naopak jsi zalezl pod stůl! No, a tak tedy vznikla v naší kuchyni Křižíkova fontána a já jsem byla nucena pod plným tlakem vody ten pitomej kohout zase našroubovat!“
„Emčo, chápej, já jsem měl ten nejlepší úmysl, já jsem ti chtěl udělat radost a dokázat ti, co dokážu...“
„Tak to se ti opravdu povedlo! Karlí, slib mi, tady před svědkama, že už nikdy nic nebudeš opravovat, ty jsi a zůstaneš technickým anti-talentovaným diletantem!“

Abych ji uklidnil, nabídl jsem se, že když bude třeba něco malého technického opravit, že jim pomohu, pokud to bude v mých silách. Jak se později ukázalo, neměl jsem to nikdy slibovat, neboť od té doby neminul týden, aby paní Tichá nepřišla za mnou s nějakou malou opravičkou. Bylo to splachování, výlevka, odvzdušnění topení, žehlička, lampa, atd. Má žena už začala být ve střehu, co tam u nich stále opravuji, a to převážně když Karel není doma.
Vyvrcholení nastalo, když jsem přišel jednoho deštivého dne domů a zde našel pouze vyhaslý rodinný krb. Manželka s dcerkou pryč a na stole místo večeře ležel bílý list se strohými řádky:
Zklamals mne, můj muži...!

Byla tu Emilie a chtěla můj souhlas, abys ji udělal (!) taky takovou krásnou holčičku jako mně. Všechno má už prý promyšleno, její Karlí o tom nemusí nic vědět, jenže já, jako inteligentnější, bych na to stejně přišla, a tak mně to raději říká přímo. Za můj souhlas je ochotna mi dát ze svého dědictví tisíc dolarů! Nevím, co jste spolu měli, ani je-li Karlí nešika na všechno, ale na můj dotaz co tomu říkáš Ty, řekla se záhadným úsměvem, že muži toto dělají rádi. Prý jsi jí naznačil, když si posteskla, že nemají děti: „Co není, může ještě být!“ Prý chytrému napověz! Jsem v šoku, odjíždím s Babetkou k rodičům a nevím jestli mám počítat s rozvodem?
Tvá smutná Jana.

Když jsem překonal první ohromení, zašel jsem k Tichým a seřval Emilii, omluvil se Karlovi, oba je nacpal do auta a odvezl ihned za manželkou, kde se mezi osmi očima vše vysvětlilo jako chiméra Tiché Emilie.
Pro sebe jsem si z toho odvodil trochu pozměněnou moudrost: „Když podáš ženě prst, vidí v něm něco docela jiného...“

Podívej, kvete růže!