...A STANE ve dveřích...

Rok  1976   byl  kritickým rokem  mého  manželství 

 s Jiřinou. Naše dcerka Brigitka byla právě šestiletá

 a měla jít  po prázdninách do školy. Má žena, coby

 laborantka,  se v nemocnici  zamilovala do doktora 

až z Argentiny, se kterým vždy držela noční služby.. 

 Pro mne on byl MUDr »Lapaloma« neboť jsem ne-

byl  stavu zapamatovat si jeho exotické jméno.  

Po kratší době, ještě před letními dovolenými, se má žena  rozhodla, že jí manželství  se mnou natolik nudí a vůbec nebaví, že chce  mít  jednoduše takzvané moderní manželství, což je pouze  fajnový

název pro divoké manželské nevěry...Čili  začala  mi sázet jedny parohy za druhými, jako řešení manželské krize.  Toto její řešení  jsem ihned odmítl a  navrhl řešení jiné  =  rozvod.  Ženuška to sice odsouhlasila, ale  prohlásila,  že  se  zřekne  Brigitky  v múj  prospěch  a navrhla,  že  dcerku  mohu  dát  do  státního  internátu!  Pak mi  prý u soudu rozvod odsouhlasí!...  Nebude ovšem zcela nic platit, to jest: ani svého právníka, ani  alimenty, a  ani  internát.  Já se prý stejně budu mít v mém životě vždycky líp nežli ona, jako laborantka v nemocnici, mám jako Ing, o moc vyšší  plat  nežli  ona!

Já, jsem řekl, že to celé vidím jinak, a že od ní nechci ani žádné peníze, ani žádné parohy!  Já chci jen naši dceru Brigitku!  O  synka jsem  už  jednou přišel v 1. mnželství, dceru si ale vzít nenechám!   A tak jsme zůstali spolu, jako otec a dcera, od první třídy až do jejích 20 let  a  její svatby...Já jsem sedával za vlahých letnich nocí  na  balkoně, když už Gitti spala a jen tak si představoval, jak bych si přál seznámit  se s  ženou svého života. Toto  by  mohlo proběhnout právě  tak, jak to stojí v textu jedné Gershwinově písně:  »Žena, kterou miluji.«  Někdo zazvoní u mých dveří a já otevřu a vidím, zde stojí půvabná dívka a jakoby četla mé myšlenky, řekne tiše a klidně: "Zde jsem!"   Rozum mi to sice odmítal, že to je blábol a textařova sladká fabu- lace, ale přesto  jsem si o tom rád snil.  Dnešní člověk si  prý musí na cosi věřit, nebo si aspoň, jenom tak pro sebe, občas o něčem bláhově snít...

 U firmy v Německu jsme se scházeli s českými   známými z řad emigrantů, vždy u jednoho z nás v   bytě, abychom  si  trošku popovídali v češtině. Když   pak přišla řada na mne, připravil jsem doma studený   imbis, něco k pití, kávu a pečivo. Na těchto našich   takzvaných "slezinách" bylo zajímavé to, že se nikdy   nevědělo zcela přesně, kdo a kolik lidí se sejde.   Někdo se nedostaví, jiný zase naopak přivede nové   známé, takže naše společnost byla proměnlivá jako   dubnové počasí...
 Uprostřed zábavy někdo opět zazvonil a já jsem šel   otevřít. Ve dveřním rámu stanula půvabná žena a první, co mě napadlo byl onen verš z Gershwina: A stane ve dveřích a s úsměvem, v těch milých očích svých řekne - teď musí říct: „Zde jsem!“
Žena, však řekla něco jiného, co mne vrátilo z oblaků snění zpět na zem: „Dobrý večer, já jsem Jitka Parkerová, švagrová vašeho kolegy Milana Borovičky."  Od té chvíle jsem se zajímal výhradně o Jitku, která měla kromě všech možných ženských půvabů, též krásné ruce a to mě inspirovalo. Dohodli jsme se, že já jí budu říkat Jituš, ona mně Miri. Sršel jsem vtipem a točil se stále jen okolo Jitky, ostatní společnost mne v ten moment přestala zajímat. Nakonec při loučení jsem ji pozval na příští sobotu na večeři do čínské restaurace. Souhlasila s podmínkou, že pouze nebude-li muset jíst hůlkami!

Při večeři v krásné zahradni restauraci, jsem jí vyprávěl o mé služeni cestě na Ceylon a do Indie a tak nám večer uběhl velmi rychle a nakonec jsme si ještě na chvilku sedli na lavičku v parku u Opery, kde malebně zurčel malý pramínek. Prostě romantika jak když ji vyšije...To mne inspirovalo zeptat se Jitky následujícím způsobem, bylo-li by čistě teoreticky možné, že bychom spolu chodili?  Její odpověď zněla sice hezky, ale vůbec mě nepotěšila:  "Teoreticky vzato třeba ano, ale prakticky ne. Mám totiž jednoho už dávného přítele, bydlícího 400 km odtud v Mnichově. Jsem zde u sestry Marty, ale jen dočasně, kvůli asylu.."Polkl jsem na prázdno a řekl suše: „Tak to je tedy škoda"... Usmála se a pokývla hlavou: „Naštěstí - jenom teoretická.“ V duchu jsem si stále opakoval: „No,není tohle k vzteku, konečně objevím ženu-ideál, 35 let, krásnou, svobodnou, bezdětnou, mladou i charakterní, a k tomu navíc figurálně atraktivní, ale -  je zadaná...

 V září jsme se s Jituš ještě jednou sešli na   obědě u Itala. Pak má milá Jitka odjela do   Mnichova...
 A když se potom přiblížily Vánoce, trnul jsem   hrůzou, co asi budu dělat sám doma jako v   tom plotě ten blbej kůl, pod tím smutným   vánočním  stromečkem?
 Brigitta bude o svátcích na návštěvě u své matky Jiřky, měl bych asi někoho pozvat, ale nevím koho? Jitka bude určitě u svého milého v Mnichově a s Luďkou jsme právě na kordy. Moje dilema vyřešila sama Luďka, když mi zavolala, že ji to mrzí, že jsme se vlastně její vinou pohádali a jestli může ke mně přijet na svátky? Neodmítl jsem ji, přesto, že jsem věděl, že je to na pováženou, neboť doposud jsme se, díky jejím rozmarům, vždycky, už za dva-tři dny porafali. Doufal jsem ale, že se to třeba letos, v takzvaném vánočním sentimentu, nebude tak doslovně opakovat...
Den před Štědrým večerem, právě když přijela Luďka, mně zavolal Jitčin švagr Milan, aby mi popřál k svátkům a jen tak mimochodem mi naznačil, že se Jitka již před měsícem rozešla s tím svým milým v Mnichově. Bydlí teď v malé garsonce přímo v centru Frankfurtu a má se fajn...
„To je bomba!“, zajásal jsem v duchu, „ale co mohu dělat teď, když je tu u mně Luďka?“ Milan mě při té příležitosti pozval k nim na oběd na Hod boží vánoční, abych prý nebyl tak sám, ale zdůraznil, že o tom Jitka neví, to je čistě nápad jeho ženy Marty. Musel jsem, ač nerad, toto pozvání s těžkým srdcem odmítnout...
Tentokrát, mnou toužebně očekávaná hádka s Luďkou, se dostavila až na Štěpána, kdy došlo k takovému krachu, že jsme se oba shodli na řešení konečném, tedy definitivním rozchodu. Druhý den brzy ráno jsem ji ještě odvezl autem na nádraží do Frankfurtu, zazvonil zvonec a řekli jsme si:

 „Čau - pohádky je definitivní konec!“. Bylo zimní ráno 8 hodin, stál jsem u budovy Opery ve Frankfurtu v 0°C mrazu a začal sám se sebou hovořit: "Už neztrácej čas! Malý kousek odtud přece bydlí Jituška, zavolej ji a řekni, že ji miluješ, a že jsi do pěti minut u ní v garsonce. Ale co když není doma? Proč by seděla sama v garsonce, bude buďto u sestry, nebo je-li doma, má tam třeba nějakýho chlapa a ty se natřeš! Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou, cestou k telefonní budce.
„Čert to vem, musím to zkusit, ale to znamená nabídnout jí nové řešení: společný život a společné bydlení.“ Vtom se ale u mne dostavily těžké pochybnosti, že dělám účet bez vrchního: „Pozor, ale co když ona o tebe vůbec nestojí? Prosit neumíš a přemlouvat ji ani nechceš!“
Začal jsem vyčítat svému druhému já: „Proč jsi kvůli tý Luďce nezavolal Jitku už na Štědrý večer? Byla u sestry, to by mělo formu. Co ale chceš dělat teď...? To teda nevím, patrně požádám prvního chodce, kterýho potkám, aby mi vrazil pár facek!“
Potom jsem zcela odhodlaně vstoupil do budky a začal nervózně vytáčet Jitčino číslo, které mi dal Milan.
„Tůůt---tůůt---tůůt“, telefon vyzváněl pro mne nekonečně dlouho. Najednou to konečně cvaklo a ozval se hlásek nejmilejší: „Parkerová, bitte?“
„Jituš, to jsem já, Miri“, řekl jsem zalknutě.
„Kde jste, proboha? Co se vám stalo?“, ptala se vylekaně překvapená Jitka.
„Nic zlého, v pěti minutách mohu být u vás, jsem tady ve Frankfurtu u Opery. Musím s vámi strašně moc nutně mluvit o důležitých věcech! - A tady - tedy jenom mrznu!“
„Já tu ale nejsem sama, je u mně...“
„Kdo?“, zařval jsem zoufale.
„Honzíček, víte, on si včera přál jet se mnou do Frankfurtu zalít kytičky a teď jsme ještě spali. Odpoledne pojedeme zase zpět k sestře.“
„Zlatej Honzík“, pomyslel jsem si, její pětiletý synoveček je důkazem, že tam nemohl být žádný amant. Nahlas jsem ale řekl: „To nevadí, já přijedu k vám, odvezeme Honzíka domů a potom půjdeme my dva spolu do naší diskrétní cukrárny ve Wiesbadenu na kafe a budeme si povídat o všem možném, je toho strašně moc, co vám chci říct..."
„Tak dobře, ale co se to proboha děje, že jste o svátcích tak časně ráno na nohou a navíc tady ve Frankfurtu? Pro všechno na světě, řekněte mi, co děláte v osm hodin ráno v tom mrazu zrovna u Opery?“, nechápala Jitka.
„Jituško, úplně všechno vám vysvětlím později, ale teď mi řekněte: máte někoho, myslím jako -ehm- přítele?“, zadrhl se mi trochu hlas...„Ach, víte,       že nemám..., proč se ptáte?“, trápila mne svojí     zbytečnou otázkou...
 „To je přec jasné, Jituš! Protože vás tak strašně   moc potřebuju jako vzduch a vodu a já  jsem si   teď tak zatraceně jistej, že jsem tohle všechno   konečně pochopil právě dnes! Vyhrkl jsem   dost  překotně.... Potom jsem už tišeji dodal:  "Nehledě na fakt, že jsem si už také jednou pro vždy zvykl na vaši tvář,  My Fair Lady!

„To je mé nejkrásnější ráno, profesore Higginsi," zajíkla se Jitka a dodala: "Nikdy nezapomenu datum 27.12.1984" Ani jeden z nás tehdy netušil, jakou pravdu vyslovila, toto datum bylo totiž o rok později 1985 vyryto do našich snubních prstenů, kde je ještě dnes 2024!!!