Pozdní láska Emila a Majky.

Inzerátové seznámení Emila a Majky dopadlo docela dobře pro obě strany.  On, vzhledný sedmdesátník a ona  půvabná, šedesátiletá vdovička.

 

Oba měli stejnou představu o partnerovi, kterého hledali, převážně z důvodů prakticky-rozumových, nežli jenom romantických. Emil si představoval manželku jako domácí putičku, která se bude o něj starat, dobře mu vařit, jej hýčkat a prát i žehlit mu prádlo. Majka by zas ráda viděla ve svém muži bodyguarda, jakož i technicky šikovného kutila, který se postará o zahradu, opraví plot i střechu a navíc bude dobře vypadat, takže jí ho budou všechny sousedky závidět.

Jejich první schůzka se konala v romantickém prostředí EDEN, zahradní restaurace. Emil byl u vytržení, když se paní Majka objevila v ladném kostýmku, nalíčená jako filmová hvězda a s růžovými vlasy. Líbila se mu na první pohled, a byla vlastně o moc hezčí, než čekal. Aby na ni taky dobře zapůsobil, řekl jí na úvod, že je vcelku domácím tvorem, který nevysedává po hospodách, nezajímá ho ani fotbal, neužívá vůbec žádné drogy a je zapřisáhlým nekuřákem, nefeťákem, jakož i nepijákem  jakéhokoliv alkoholu!!!

„Pro kristapána“, vydechla Marianna: „Co všecko ještě taky - ne – ?“

V první chvíli to Emila trochu zaskočilo, ale pak se tomu oba zasmáli. Načež si vyměnili telefonní čísla a fotky. Příště si už svěřili důvěrné osobní podrobnosti a jelikož se sobě vzájemně, dle zevnějšku líbili, dohodli se už na třetí schůzce, že se před Vánocemi vezmou a budou bydlet u ní v jejím, po muži Svatopluku Frejovi zděděném, domku. V tomto bodě spatřoval Emil velikou výhodu, že se tak ušetří značný peníz za činži.

Teprve po svatbě to začalo skřípat. Panovačná žena Majka neustále Emila okřikovala a opravovala ve všem co učinil či řekl, svými okřídlenými slovy: „Tohle by můj Sváťa nikdy neudělal!“ Nebo: „To by nikdy neřekl, on by to opravil sám!“ 

Prostě ta Majka poučovala Emila, o co by se měl snažit, aby byl skvělý jako Sváťa,  přičemž se vždy podívala zvlhlým zrakem na stěnu, kde visel obraz jejího skvělého muže, Svatopluka. Emil ten obraz přímo nenáviděl, protože ho ponoukal a pronásledoval, jako kdyby se jednalo o známý Wildeův román "Obraz Doriana Graye"... 

Až jednou došla Emilovi svatá trpělivost a řekl Majce zlostně: „Jestli mi Majko nakonec také řekneš při sexu, že i tohle vždycky Sváťa uměl líp, tak se okamžitě, ale  o-kam-ži-tě,   rozvedeme !“
„Ne, Emilku, to ti nikdy neřeknu, to bylo právě , to, co Sváťa dělal ještě mnohem hůř než ty...“

Postupem doby se kliďas Emil stal alergickým na jméno Sváťa, jako takové, ale nechtěl se hádat a stále jen doufal, že jednou tu Majku přesvědčí, že je při nejmenším stejně dobrým manželem. Začal se zajímat o sekání trávy na zahrádce, o natírání okapu a říms miniem, o opravu splachování záchoda, ale protože byl rozený nešika, dopadlo to vždycky špatně. Na zahradě omylem posekal také Majkou opečovávaný šnytlík, pórek i ředkvičky, při natírání okapu spadl ze štaflí a vyvrkl si kotník a při opravování stahovadla na WC vyplavil celou předsíň...

Na první výročí jejich svatby, chtěl Majku příjemně překvapit a protože vařit opravdu dovedl, udělal, než přišla z práce, opulentní večeři. Na stůl postavil vázičku se žlutou řůží Bacarra, prostřel božíhodový ubrus, talíře, skleničky i příbory a podával hovězí nudlovou polévku, dále pečeni Chateaubriand a jako zákusek "rakvičky" se šlehačkou a kakao...

Už před jídlem poznamenala Majka, že žlutá růže znamená faleš, při jídle zase postrádala v hovězí polévce játrové knedlíčky, pečeně Chateaubriand byla prý tuhá jako patron-taška a rakvičky jí vždycky maně připomínají hřbitov. To vše zakončila větou: „To by Sváťa sestavil úplně jinak, on totiž věděl, že mám ze všeho nejraději telecí vídeňské řízky!“

Emil byl zklamán a cítil se ukřivděně, ale mlčel. Ve svém nitru však pochopil, že udělal kardinální chybu, že se na stará kolena oženil. Vinu kladl nejen sobě, ale hlavně svému sokovi Svatoplukovi, který byl v jeho očích dokonalým, až přímo ideálním vzorem manžela, prosáklého  skrz-na-skrz,  jenom nejlepšími 

vlastnostmi ideálního muže...

Když si potom Majka po večeři ráda odskočila  k sousedům na pár slovíček u vína, zahleděl se Emil na Sváťův obraz a jal se s ním takto vážně

 rozmlouvat: „Svatopluku Freji, řekni mi aspoň proč mě takto deptáš, když já se fakticky snažím být  té tvoji Marianně vzorným manželem, ale to, že  nedosahuji tvých kvalit, není přece moje vina, každý jsme nějaký a já jsem dnes prokázal tu nejlepší vůli ji potěšit. A jak vidíš, nebylo to nic platné, teď pije víno se sousedem, protože já jsem, na rozdíl od tebe, Sváťo, abstinent, což je prý taky chyba!  Proč jsi jen byl takovým vzorem? Prosím, přestaň mě deptat, přestaň mě ničit, Sváťo, přestaň mě všechno...!"

"Ty mlčíš, Sváťo?...  Asi Ti to je všechno fuk!"

Vtom se Emilovi zdálo, jakoby se pohnul obraz na stěně, začal se zvětšovat a sinalý Sváťa, kterému se nad hlavou rozsvítila svatozář, vystoupil z rámu v čermém hábitu s bílým kolárkem. Pokynul rukou, a pravil záhrobním hlasem:  „Emile, pochop,  já jsem nula,  přede mnou tu byl  ALOIS.!“