02 března 2024

Třídní srazy po maturitě a LAMBDA

Náš první sraz po maturitě se konal  celkem normálně, tedy nic moc v r. 1951.  Vzhledem  k  tomu, že  jsme byli   jenom chlapecké gymnázium,  byla ta naše mužně - pánská  zábava celkem otevřená, někdy až nudná, takže příští sraz se konal až v roce 1954.
Zajímavé  bylo pozorovat, jak se s přibývajícími léty změnila
naše vizáž, ale  také témata  naší debaty: 
Při  1. výročí se naše hovory točily výhradně kolem sexu...
Při 2. srazu 1954  šlo převážně a vlastně hlavně jen o peníze...
 Při  třetím  srazu, 1960,  byly úplně   hlavními   body všech  problémů:  rozvody,  všeobecně  zlehčované  jako  tak zvaná  "krize  středního  věku!"

Organizátorům  večírku  se podařilo  dát  dohromady  úctyhodný počet  jedenácti dosud  dosažitelných  spolužáků  a  díky tomu,  že  jeden  z nás,  coby  turista,  se potkal  někde  na  ostrově Mallorca,  s  naší  nejmilepší  profesorkou  matiky, paní Kopperovou,  zvanou "Lambda",  byla pozvána  i  ona.  Svoji  přezdívku  si  totiž vysloužila tím,  že při  matematice i  geometrii se zvláštní  oblibou používala  pro označování  neznámých veličin  právě toto, jen zřídka používané písmenko řecké abecedy: lambda.
Naše Lambda  tedy dorazila na náš  sraz do bronzova  opálená, v  extravagantním kloboučku, sice  s téměř hodinovým zpožděním, ale zato jí to moc slušelo..! Nestárnoucí  Lambda se tak stala hvězdou večera.  Celý večírek probíhal opravdu nenuceně, všichni  jsme  se nařehtali  dost  a já jsem  musel  změnit svůj  původně skeptický názor, že to  bude nuda s  "mušketýry po deseti letech".
    V jedenáct hodin se Lambda zvedla, že musí domů, přijede prý pro ni její  dcera autem.  Byl jsem  už také trochu "na trní" kvůli  mé dceři  Nikol,  která   se dnes prvně v životě  a  na vlastní žádost, tak  zvaně "hlídala sama".  Když jsme  vyšli  na  ulici,  řekla mi Lambda: „Víte,  já už  v mém  věku  musím  chodit  spát  před  půlnocí, jinak do mne  příští den nic není, ale proč vy, Tomásku, tak spěcháte domů?“ Byl jsem v matematice celkem dobrý  a ona  mi říkávala  tak  trochu  mazlivě Tomásku.  Bylo to od ní  určitě dobře míněno,  ale mé spolužáky to motivovalo  k jízlivým  narážkám,  jako "Lambdin mazánek..."a pod.
  „Máte snad  tak přísnou  manželku, že tak spěcháte domů?“, vyzvídala  Lambda. „Ne, to ne, ale žiji od rozvodu sám  se svou osmiletou dcerou Nikol, a ta je dneska poprvé doma sama. Chtěla sama sobě dokázat, že už je velká,  a že  nemá  strach  – takže ho mám já.“
    „Hm, tak to tedy klobouk dolů“, řekla uznale. Podívala se na hodinky: „Kde je probůh ta Alex? Řekla přesně v jedenáct na tomto parkovišti, už je jedenáct pryč!“
    „Nevadí, paní profesorko, odvezu vás tedy já,  mám zde taky auto.“
    „Děkuji, Tomásku, ale já tady musím počkat, ona určitě přijede, to bychom se zaručeně minuly.“
    Začalo pršet. Posadili jsme se rychle do mého auta a pokračovali v započatém rozhovoru.  Lambda mne provrtávala  dalšími  otázkami: „Povězte mi, Tomásku, ještě něco o tom, jak to sám zvládáte?  Já jsem  také  vychovávala  dceru  sama.“
   „Není to tak složité, jak jsem si  z počátku představoval. Snad jediný dost těžko řešitelný problém byl v tom, že jsem potřeboval sehnat někoho k  Nikol přes den, když přichází ze školy dříve než já z práce. Brzy se šťastnou náhodou i tahle věc vyřešila vlastně sama.“
    „Našel jste spřízněnou duši, která vám pomáhá?“
    „Ne, naopak, začalo to vlastně nepříjemností. Jedna dosti výřečná sousedka mi přišla vynadat, že moje žena už zase neumyla schodiště, ačkoliv, dle jakéhosi  do- movního plánu, prý byla na řadě  už minulý týden, a  ona to nehodlá  dělat za ni!“ Lambda se rozesmála: „Živě si představuji tu satorii s kýblem.“ 

„Paní Mourková, řekl jsem uctivě,  prosím, pojďte dál, nebudeme se přece bavit  mezi dveřmi, omlouvám se vám a hned vám vše vysvětlím. Prosím, posaďte se a nabídl jsem jí  kávu, je právě čerstvě uvařená.   Chtěl  jsem  získat trochu času.“
    Lambda zvedla ukazovák: „Ano, to bylo velice moc  taktické, vypustit z kotle trochu páry.
    „Sousedka Mourková se nejprve zdráhala, že to prý nemusí bejt, ale, že chce jen zdůraznit, že zá-sad-ně,... Nenechal jsem ji domluvit:   "Ano,  máte zajisté pravdu vím, že je to má vina, jenže, víte, ona manželka už tu nebydlí. Jsme rozvedeni a já jsem na tu pitomou chodbu zapomněl jako na tento, Desatero toho -é...“
    „Božích přikázání“, doplnila mě Lambda, „a co nato Mourková?“
    „Ta jenom polkla slinu a řekla, že to je ovšem něco jiného, a že to ona netušila. Když se mě pak zeptala, kdo se stará  o moji dceru,  pokud jsem  v práci,  pokrčil jsem rameny: to je zatím problém, který dosud nemám vyřešen.  Právě dnes mám dovolenou a hledám hodnou paní, která by to vzala, za pět až osm stovek měsíčně. To zabralo! Rázem byla paní Mourková jako máslíčko.“
    „Vy to s těmi ženami umíte, že ano,Tomásku?“
    „Ne, to byla jen náhoda.  A když jsem  té paní řekl,  že praní  a žehlení do toho nespadá, neb to už docela zvládám se střídavými úspěchy sám, řekla, že by to hlí- dání vzala hned. Nikolce dá v poledne najíst  a ty schody bude dělat také  za mne, takže nemusím už složitě nikoho shánět a "plejtvat" si na to zbytečně  svoji nutně potřebnou dovolenou.“
    „Bravo, to jste zvládl na jedničku!“, Lambda  mi poklepala  rameno, „ale pozor, támhle něco přijíždí, je to červený fiat?“   „Ano, je“, přisvědčil jsem.
    „Konečně!“ Lambda vystoupila na déšť a zamávala na dceru kabelkou. Přesedla si k ní a v rychlosti nás ještě,  jen tak z auta do auta,  z okna do okna, představila: „Tak tohle je ten můj jedničkář Tomásek  a  tohle je má dcera Alex.“
   „Těšilo mě – a na shledanou!“ Načež jsme se rozjeli, každý na jiný konec Prahy, oni do Dejvic a já do Podolí...

    Někdy v únoru  mě paní Mourková  přinesla  pozvánku  na  karnevalový  ples nějakého spolku, se slovy: „Podívejte se, pane inžinýr, tohle  jsem  dostala od mé neteře, ale to víte to už pro mne není, ňáká trdlovačka, ale vy byste si moh‘ tam jít zatančit a seznámit se s nějakou fajnovou  ženskou. V inzerátech o nic kloudnýho nezavadíte, ale tady budou slušný dámy z lepší společnosti – a navíc,  na  tuto  po- zvánku je vstup zdarma!“
    Ta dobrá paní mi dokonce nabídla zůstat u Nikolky tak dlouho než přijdu domů, i kdyby to trvalo až do rána. A ani příplatek nepožadovala, prý si  ustele na gauči v obýváku a bude se dívat na televizi. Byla  moc ochotná a její neobyčejný zájem na tom, abych si šel zatančit, jsem  si nedovedl vysvětlit,  a snad právě  proto jsem  se nechal umluvit. Vyšňořil jsem se do tmavého obleku a vydal se do víru města...
    V sále, kam jsem zapadl, se mi však celý ten mumraj nějak nezamlouval, a tak jsem se posadil na hokr u baru a dopřál si čtvrtku bílého Frascati. Barový pult byl ve tvaru veliké podkovy  a já si všiml,  že  na  protilehlou  stranu  si  právě  přišla sednout nápadná krásotinka  v karnevalovém  kloboučku  se  třpytivým flitrem ve vlasech a odvážným dekoltem.  Doprovázel  ji  nebezpečně vyhlížející  troglodyt, holá lebka, krk širší než hlava, oči skoro  žádné,  zato uši masivní.  Ti  dva tvořili kontrast: kráska a zvíře! 

Po chvíli se mi  zdálo,  že mne  ta lady  na druhé  straně snad hypnotizuje  pohledem svých  kočičích očí.  Řekl jsem  si, že že neuhnu  očima  a  byl jsem  zvědav jak  dlouho  to  vydrží ona.  Jak  jsem  si vydedukoval,  byl jsem  asi pro  ni   jenom jakýmsi  strejdou,  kterého  schválně, vědoma  si  své  krásy,  tak trochu provokuje. Nebo možná naopak bezmyšlenkovitě, docela znuděně, se dívá do prázdna a mne nevnímá...
Vtom  se  ale  usmála, pokývala   hlavou,  dopila  svou sklenku, řekla něco svému partnerovi, vstala  z hokru a pomalu přicházela na moji stranu, ladně se pohupujíc v bocích.
   „Ta si mne musela s někým splést“, řekl jsem si, když se s milým úsměvem zastavila  přede mnou: „Promiňte, smím se tady vedle vás  posadit?  Chtěla  bych si  s vámi,  tak trošku
popovídat“, zeptala se  zcela  nejistým  hlasem.
 „Samozřejmě, bude mi ctí“, řekl jsem  prkenně  a zůstal ve střehu,  co bude ještě
 asi následovat?
    „Já jsem Saša“, představila se mi neznámá zcela nekonvenčně a podala mi ruku. Napadlo mě jediné  možné  logické vysvětlení, že se zde jedná o luxusní šlapku a ten gorila, že bude její pasák. Nechtěl jsem se zaplést do choulostivé situace:  „Já jsem Mirmlk“, zamumlal jsem úmyslně jen málo srozumitelně,  „ale  musím Vás férově upozornit, že si mne patrně s někým pletete, já jsem společenská nula, ani neoplývám slávou nebo velkým jměním, jsem  spíše  chudobný proletář.“
    „Jsem si jistá, že si vás s nikým nepletu, ale musím  se omluvit,  že jsem vás tak přepadla. Já normálně tak drzá nejsem, ale řekla jsem si dnes, že když je ten karne- val, že se to snad tak přísně nebere.  Já jsem  někdy moc  impulzivní,  promiňte.“
    „To je dobře, já naproti tomu bych si býval, při pohledu na vašeho manžela, ani netroufl jít vás požádat o tanec.“ Viděl jsem, že chce něco říct a neví jak. Olízla si své plné rty a polkla naprázdno: „Nechci se teď otáčet, řekněte mi, co dělá teď ten chlap, o němž si myslíte, že je to můj manžel?“
    „Dívá se sem zle,  ale pochybuji, že se umí dívat jinak. Máte snad strach, že by vám tu způsobil nějakou scénu?“
    „Je chorobně žárlivý a já se ho potřebuji zbavit.  Měly jsem tady sraz  s Libuší, kamarádkou, ta nepřišla a místo sebe mi sem poslala tohoto skinheada, se kterým ještě donedávna sama chodila.
    Nevěřil jsem jí ani slovo. Logicky musela s ním ona sama něco mít, proto na ni tak žárlí. Všiml jsem si, že právě dopil a vstal. Byl to kolos přímo diluviální.
    „Připravte se na nejhorší, madam, právě sem jde“, řekl jsem sice klidně, ale byla ve mně malá dušička. Dívka se zhluboka nadechla a šeptla: „To je děsné!“
    „Helé, bejbi, mám hlad. Du se nadlábnout, přijď tam hned za mnou, jasan“, řekl hlasem přitroublého suveréna, musíme si eště něco vobjasnit, okej?“ Mne naštěstí zcela zaignoroval a odkráčel do přísálí. Hudba spustila pomalý waltz "Moon river" a parket se zaplnil.
    „Nešel byste si se mnou zatančit?“, řekla chvějícím se hlasem.
    „Slečno, jste krásná a navíc můj typ brunety, ale nejsem sebevrah a nechtěl bych se dostat do sporu s Vaším kolosem. Znám hranice svých fyzických možností. Po- važujte mne třeba za zbabělce.“
    „Ne, nemám vám to vůbec za zlé, chápu vás, ale prosím pomozte mi odtud ně- jak zmizet tak, aby to nepozoroval, prosím vás moc!“ Rozrušeně se kousala do rtů.
    „Slečno, řekněte mi, jak to mám udělat? Nejsem iluzionista David Copperfield.     „Já jsem si to už právě vymyslela. Ztratíme se mu z  dohledu na  parketu  mezi tančícími, já  pak zmizím  na toalety a vy byste  mi zatím vyzvedl  kabát v šatně a počkal na mne u východu.“  Podala mi kroužek s číslem.  Její pohled byl tak silně sugestivně neodolatelný, že jsem souhlasil...
    „Asi jsem se zbláznil“, nadechl jsem se a pokrčil rameny, „nevím proč to jako dělám, pomyslel jsem si nahlas: "Dobře, já to tedy risknu – život je boj!“

     Tančila báječně, přesně kopírovala mé kroky, ať jsem si vymyslel cokoliv.  Přál jsem si abych s ní mohl tančit až do rána.  Oba jsme mlčeli  a já si připadal  jako v transu. Protančili jsme se davem až k chodbě směrem ke vchodu a  zde ona rychle vklouzla do dveří dámské toalety. Dle plánu jsem došel k šatně a vyzvedl svůj i její kabát a počkal na ni za rohem před výtahem.  Za chvilku  přiběhla,  hodila na sebe kožíšek a řekla: „Honem,  pojďte, musíme  ihned zmizet,  možná, že mne už hledá, je schopen se za námi vyřítit i na ulici!“
    „Já to nechápu, jak to, že si na vás dělá takový nárok?“, divil jsem se, ale věděl jsem svoje:  to je určitě  její  pasák!
    „Tady je taxi,   pojďte, jedeme pryč,  všechno vám vysvětlím.“  Taxikáři řekla: „Prosím na Vinohrady k divadlu“, přitom se stále vyděšeně ohlížela, zdali nás ten magor nepronásleduje. V taxíku mi pak opakovaně děkovala,  že jsem jí pomohl z této prekérní situace. Chápal jsem její strach,  ale nevěděl jsem  čím jí vlastně  ten blbec hrozí?  Že ji zmlátí? Ale proč? Vždyť by musel být rád, že se ta holka snaží získat klienta. Takové a podobné otázky mi vrtaly v hlavě.
    Teprve když jsme vystoupili u divadla a ona zaplatila taxi, řekl jsem  důrazně:       „Takže, milá slečno, děkuji za svezení, ale teď zas budu chvíli mluvit já. Nejsem jelimánek, za kterého mě zřejmě považujete. Vaše  povídky o zlém  hrubiánovi  mi nějak nesouhlasí.  Prokoukl jsem vás a říkám vám jednoznačně: "Děkuji, nechci!“        
    „Ne-ne, prosím vás, vše vysvětlím, ale tady mi je děsná zima,  pojďme  si  sem sednout vedle do vinárny, mám toho ještě moc na srdci.   Dejte mi  šanci, říct vám tu pravdu do detailu, ale tady bych zmrzla na rampouch.“ Souhlasil jsem, foukalo to tam opravdu arkticky, ale i kdyby bylo ještě více chladno, nedovedl  jsem  této ženě prostě nic odmítnout...
    V útulné vinárničce jsem se ujal znovu slova: „Očekávám, že mi teď za chvilku řeknete, že tady někde bydlíte a pozvete mne k sobě nahoru na kafe. Tam se potom jako "deus ex machina" objeví  ten váš  gorila a vymačká  ze mne  všechny grešle, kterých naštěstí u sebe nemám moc..."
    „Teď bych se ovšem měla urazit, protože mě považujete za šlapku.  Jenže  já se nezlobím, chtěla jsem skutečně,  abyste si to myslel. A ono se mi to povedlo!  Byla jsem dobrá herečka?  Víte, pracuji v tomto divadle, ale nejsem ještě známá,  a  tak neustále cvičím své divadelní role i v civilu“, zasmála se a hleděla na mne zpytavě.   
 „To zní sice hezky a neotřele“, řekl jsem  uznale, „ienže já vám to stejně nevěřím. Bylo by to krásné, kdyby to byla pravda.“ Obrátil jsem  do sebe celou whisky, tak abych se trochu uklidnil.
    „Tak a teď už vás konečně musím zasvětit do mého plánu. Budete se divit  a já věřím, že se mi nakonec ještě omluvíte. Vsadím se s vámi o tento zlatý nugget“, a otevřela dlaň.
    „Cha, zlatý nugget? Tenhle mosazný knoflík od portýrské livreje?
    „To byla jen metafora  –  a můj talisman! Ale vsadím se, že změníte svůj názor na mne, stačí říct pouze dvě slova: "Pane Tomásku"... Mám pravdu?“
    „Cože?“, zvolal jsem překvapeně, „vy mě znáte?“
    „Samozřejmě, že vás znám, proto jsem si taky dovolila vás  oslovit  u baru!“
    „Ááá, teď to teprve chápu! Kdo mi říká Tomásku i když se tak nejmenuju? Vy musíte být dcera mé profesorky Lambdy!“
    „Ano, já jsem vás hned poznala a měla jsem radost, že vy mne ne!“
    Musel jsem se bránit: „Vždyť to byl jen okamžik,  co jsme se tenkrát viděli.  A to ještě k tomu v noci a v dešti a měla jste jiné vlasy a svítila jste mi vašimi ref- lektory do ksichtu!  Jo, a jmenovala jste se Alex!  Aha,  Alexandra je taky Saša!“
    „Přesně tak, pane Tomásku“, smála se až slzela, „omlouvám se, že jsem vás tak dlouho napínala na skřipec, teď  je řada  na mně  vám všechno, pěkně po pořádku, vysvětlit..“
    „Jsem jako celé ucho, poslouchám“, řekl jsem nic nechápaje.
    „Tedy, vše si původně vymyslela moje matinka. Po vašem třídním srazu mi stále o vás básnila, jaký jste ideální muž  a otec a charakter a  jedničkář  a bůhví co vše- chno.  Odbývala  jsem  ji tím,   že jsem  ráda,  že jsem  konečně   rozvedená,  a  že zatím nemám nejmenší potřebu se zase seznamovat s nějakým chlapem. Jenže, jak se říká: kapka po kapce. Mámě se prostě povedlo za půl roku změnit můj názor!“
 „No nazdar, po takovém vychválení jste se mohla jedině zklamat“, řekl jsem suše.
 Alex sklopila zrak a prohlížela si své perfektně pěstěné nehty: „To tak ani ne, ale dostala jsem nápad, jak spojit příjemné s užitečným. Chtěla jsem,  aby se naše se- známení nekonalo nějak tuctově konvenčně, dle  mé  matky, to jest, pozvat  vás k nám na návštěvu - systém: "Tumáš kafe, vem si buchtu", nýbrž nějak úplně jinak. Představovala jsem si, že by  se naše seznámení mohlo podobat jedné z mých rolí na divadle, což je, uznejte, dost originální.“
    „Ale jak jste mohla vědět, že budu dnes na tom plese, to jsem ještě včera ani já sám nevěděl !“
    „To samozřejmě zařídila opět moje drahá matinka. Vy  sám jste jí  dal  tenkrát svoji vizitku a vyprávěl jí o  jakési sousedce Kocourkové...“
    „Nikoliv Kocourkové, ale Mourkové, ale to je jedno“, mávl jsem rukou.
    „Takže“, pokračovala Alex, „máti dojela za ní, dala jí tu pozvánku, kterou sama od někoho dostala, načež podmazala tu dobrou duši dvoustovkou  s tím, že nic ne- prozradí a dokope vás za každou cenu na ten ples.  Ostatní už víte.“
    „Toho bych se od Lambdy nikdy nenadál, i kdybych si kebuli rozlámal“, kuckal jsem se smíchy, „a proto byla ta Mourková  tak ochotná hlídat  až do rána a k tomu navíc zadarmo!“
    „Kdepak, Tomásku, zadarmo ani kuře nehrabe!“
    „Ale pozor  –  jak se do toho proboha namontoval ten Rambo?“
    „Ano, tak toho jsem si už narežírovala sama. Chtěla jsem, aby to bylo napínavé a abych mohla hrát svoji roli šlapky,  musela jsem mít bodygarda . Pro  svůj záměr jsem získala jednoho statistu z našeho divadla a zaplatila mu vstupné plus diety.  A uznejte, že to je typ!“
    „Na to se nedá říct nic jiného, než, že jste skvělá, Alex! Odvolávám nejen to, co jsem vám řekl, ale i to, co jsem si o vás jen myslel! Sorry!“
Alex se zatvářila svůdně: „Teď  už  byste  šel ke mně  domů  na kafe?  Já  bydlím skutečně tady hned vedle, jak jste  zcela správně  vytušil.“
„Aspoň něco jsem uhodl!  Teď bych pochopitelně šel rád a bez přemlouvání.“
„Tak pojďme, uděláme mé máti radost“,  řekla spontánně.
„Jo, Lambdička si to zaslouží!“, souhlasil jsem okamžitě.
„A co my dva ? Tomásku“, zamyšleně se kousla do rtu.
„No, ehm, my dva ji přece nesmíme zklamat, dala si s tím práci tři čtvrtě roku, tak si při nejmenším musíme začít aspoň  tykat  a  zpečetit to velikým polibkem!“
Alex se záhadně usmála: „Musíme? Nebo chceme?“ 

....V TOM   ZAZVONIL  ZVONEC...