Po druhé světové válce, někdy v roce 1947 napsali Voskovec a Werich novou divadelní hru a aby to šlo rychle vzali si jako vzor americký muzikál od Burtona Lane »Finian's Rainbow«. Dvě hlavní role otce a dcery hráli Fred Astaire a Petula Clark.
Veškeré texty se změnily na české poměry a hudba zůstala, tak jak byla a Divotvorný hrnec se podařil a dle mého úsudku vznikla naše nejlepší hudební hra se známými herci jako: Jan Werich, Soňa Červená, Rudolf Cortés, Ljuba Hermanová, Franta Černý, tanečnice Manon Chafour a další..(Režie: Jiří Voskovec)...
No, a já tehdy, coby nemajetný šestnáctiletý student gymnasia, bych se rád stal nadšeným divákem, ovšem - mít na vstupenku. Ta hra běžela několik let a já louskal zprávy z plakátů a chápal, že nemohu od mých rodičů požadovat víc než 100 Kčs/měs na tramvaj a zbytek na lístky maximálně do kina: "první brázda" za 2,- Kčs, protože vše další bylo tak říkajíc "nad poměry"...
Nicméně v roce 1950 mě nečekaně potkalo štěstí v podobě o 7 let starší sestřenice Míly, pracující jako prodavačka v automatu Koruna, která při návštěvě u nás se svěřovala své tetě, tedy mé matce, že se včera seznámila s jedním sympatickým muzikantem od Vlacha! Dle plakátů jsem věděl, že orchestr Karla Vlacha hraje v Karlínském divadle a právě v té vysněné, ale až dosud mnou neviděné hře o divotvorném hrnci. Moje matka samozřejmě neměla ani tuchy, kdo to je Vlach a kdo to jsou V+W a co to je za hru o níž já doma tak často blábolím...
"A na co hraje ten tvůj známej u Vlacha, Miluško?", zeptal jsem se zvědavě té mé sestřenice.
"No, na takovou tu obrovskou harfu", zněla odpověď, která mne ovšem nijak neuspokojilla.
"Tak tomu nevěř, to ti něco nakukal, u Vlacha žádnej harfeník není! Já to náhodou vím, viděl jsem celou jeho kapelu na fotce na plakátě. Máti ukončila naše dohadování: "Ale, to je nám přece fuk!"
Ovšem nakonec to skončilo pro mne tím nejlepším možným kompromisem, když ta milá Míla přišla o dva dny později znovu k nám a prohlásila vítězně, že ten její harfeník mne zve na ten a ten den do Karlínského divadla a vezme mne ssebou do orchestru, kde uvidím, jednak že u Vlacha hraje a dvanak, že takto mohu shlédnout zadarmo i tu celou hru. Tohle bylo pro mne absolutní terno a já jsem tam pak byl celkem třikrát, vždycky v orchestřišti a vždycky na celou hru až do konce! Některé vtipné momenty si pamatuji dodnes ( i po 70-ti letech)!
Jak známo,orchestřiště je celkem hluboko pod úrovní jeviště, takže jsem nikdy neviděl, co se odehrává na jevišti vzadu, ale slyšel jsem vše i viděl asi 75% všech výstupů, jako je tento:
Když vodník Čochtan řekl na forbíně něco, co mu už cenzura zakázala, ohnul se Werich do orchestřiště a zeptal se: "Pane Vlachu, mohu si od Vašeho basisty na moment půjčit jeho nástroj? Basista mu ihned podal svůj nástroj na jeviště a Werich si ho začal zcela zevrubně prohlížet. Franta Černý se ho zeptal: "A co tam vidíš až tak divnýho?" Werich: "Já se koukám, jak se mi v tý base bude dobře sedět?" – v tu ránu celé divadlo řvalo smíchy a tleskalo...
Když Franta Černý, coby senátor Randal, se rozčílil a řval na své služebnictvo: "Honem, dejte mi něco pít', mám žížu!", vstoupil tam Wudy (R.Cortés) se slovy: "Proboha, co ten Randal tady dělá takovej kravál?"
Nebo, když vodník Čochtan tančil s tanečnicí Zuzanou-němou (Manon Chafour) plácal ji po nahých zádech se slovy: "Jó, pane Erben, takhle jsem si už jako vodník dávno nezatleskal!
"U nás doma" (Soňa Červená) o stesku po domově,
"Tam za tou duhou" touha Káči po muži svých snů,
"S čertem si hrát" S.Červená a R. Cortés, dvojzpěv
Káči a Wudyho...
"Ten kdo nemá rád" Káčino životní filosofování...
"Nedostatek" to je statek, kterého je vždy dostatek!
"Když z nuzáka náhle se stane boháč" tak nikdo
neví kdo je to a co je zač?
Jan Werich, coby vodník Čochtan, zpíval 3 písně:
Není-li tu ta, Něco jako tento, Množení...
A Věra Martinová zpívá dnes stejně krásně onu píseň Soni Červené:
