S mojí nastávající ženou Jitkou jsme se seznámili v Německu, coby čeští emigranti a po dvou letech známosti jsme se dohodli, že se vezmeme, ale netušili jsme, že byrokraté všech zemí se spojí proti nám a my budeme potřebovat 7, pozor! slovy: »Sedm oddacích listů!« Ale nejprve vlastní průběh svatby:
Bylo to začátkem října, když jsme se vydali na magistrát zjistit co je potřeba mít za doklady. Suchopárný úředník, Herr Kurt Schäfer, v penzijním stáří, nám vytiskl seznam asi 20-ti dokladů dokladů a různých formulářů, ale uklidnil nás, že nepotřebujeme všechny, pouze ty, které nám sám zaixuje. Bylo jich jenom 16!
Během dalších dnů jsme sehnali všechny papíry dohromady a rychle si došli znovu za panem magistrátem. Chtěli jsme mít tu svatbu co nejrychleji za sebou. Jeden kolega v práci mi poradil, že když už chci tu hloupost udělat a oženit se, tak to musím udělat do konce roku, jinak přijdu o možnost vrácení přeplacených daní za poslední rok. V Německu totiž existuje zákon, dle kterého stát vrací všem novomanželům nazpět přeplacené daně, počínaje datem svatby zpět až k 1.lednu toho roku. Měli jsme totiž oba, ona jako svobodná a já jako rozvedený, ty nejvyšší daňové třídy, zatímco jako manželé budeme mít naopak tu nejnižší třídu. Spočítal jsem si bystře, že ten vrácený rozdíl bude v našem případě činit zhruba deset tisíc marek, o které bychom neradi přišli, kdyby se svatba konala až po Novém roce. Do konce roku, ale naštěstí zbývalo ještě jedenáct týdnů, tedy, dle našeho tehdy naivního odhadu, bylo ještě dost času.
Pan byrokrat nás záhy přesvědčil o opaku, když prohlásil: „To se neví, dá-li se to stihnout. Nejprve prosím doklady snoubence", a dodal suše, "uvidíme, co všechno chybí a co je špatně vyplněno.“
Po prohlédnutí mých dokladů konstatoval, že až na německý občanský průkaz je všechno formálně špatně. Něco se musí dát znovu ověřeně přeložit, něco má příliš staré datum, něco chybí vůbec. Ku příkladu takzvaný "Stammbuch" od mé předešlé svatby. Moje námitka, že toto v Čechách neexistuje a navíc, že to nebylo zaixováno v seznamu, vyvolala v onom sucharovi zmatek: „Kde jste vzal ten seznam?“, otázal se mě přísně. „Od vás“, řekl jsem důrazně.
„Ukažte, -é-, pak je to ovšem v pořádku, vy jste se minule neženil tady v Německu, tudíž Stammbuch nemůžete – ba dokonce ani nesmíte mít! Ten vám teprve vydám až po svatbě - já!“
„Tak a nyní prosím doklady snoubenky“, zavelel byrokrat a já jsem neprozřetelně dodal: „U ní to bude mnohem jednodušší, neboť je svobodná a nemá děti.“
„Omyl“, pravil ouřada, „naopak, to bude daleko složitější, protože slečna nemá německé občanství, tak jako vy!“
Nejprve nastal problém s koncovkou -ová a -ové, neboť nemohl pochopit, že to není chyba v křestním listě, ale 1. a 2. pád téhož jména. Nejdramatičtější okamžik nastal, když zjistil, že matka snoubenky byla adoptivním dítětem, ale že chybí (60 let starý) doklad o adopci její matky, jako dítěte!
„Narodila se slečna před a nebo až po adopci své matky?“
Doslova jsem vypěnil a zařval: „A co když se ta slečna narodila dokonce dříve než její matka?!“ To ouřadu kupodivu umravnilo a dále nepátral!
Pak přišla na řadu sada zcela debilních otázek: Jste muž? Ano nebo ne? Jste plnoletý? Ano nebo ne? Jste svéprávný?...atd.
Během dalších čtyř týdnů se nám podařilo všechno sehnat, doplnit a oštemplovat, pouze uznání mého 25 let starého rozvodu prvního manželství, které se muselo nechat uznat od zemského premiéra v Darmstadtu, což stále nepřicházelo. Na začátku prosince jsem už zcela ztratil trpělivost a začal bombardovat byrokrata, který se oháněl tím, že věc poslal v pořádku kurýrem na patřičná místa, a teď se prý musí jenom čekat až se kurýr vrátí. Zeptal jsem se ho vzteky bez sebe, je-li tím kurýrem zbrojnoš na koni, vyzbrojený pouze halapartnou a nemohl-li ho cestou sežrat medvěd? V každém případě, nebude-li se svatba konat do konce tohoto roku, budu ho žalovat o náhradu škody ve výši deset tisíc marek!
Nakonec se šťastně svatba stihla na poslední pracovní den v tom roce 27.12. a daně byly zachráněny! Kromě oddacího listu v jazyce německém jsme dostali rovněž list mezinárodní, v devíti světových jazycích a takto vyzbrojeni jsme společně vstoupili do stavu manželského...
SEDM ODDACÍCH LISTŮ:
Když přišla do Česka sametová obleva a my jsme si zažádali na našem konzulátě v Bonnu o české pasy, požadovali na nás mimo jiné též oddací list. Měli jsme na výběr hned DVA: německý a devítijazyční mezinárodní. Řekl jsem neprozřetelně ke své ženě: „Vidíš jak je to dobré, že máme ten mezinárodní, teď z českými úřady to určitě bude už jen brnkačka“. To ovšem byla má chyba!
K mému zděšení nám bylo vysvětleno, že ani jeden není ten pravý. Mezinárodní platí sice po celém světě, nikoliv však u nás v Československu! Museli jsme si nejprve nechat udělat ověřený překlad do češtiny, čímž vznikl jakýsi TŘETÍ oddací list a tento poslat co nejrychleji do Brna k vystavení správného, to jest už ČTVRTÉHO oddacího listu.
Čtvrtý oddací list z Brna za 360 DM obsahoval přesně 8 gramatických chyb, což představovalo na tak mrňavém papírku formátu A5 chybu takřka v každém slově! Byli jsme nuceni to reklamovat a po nějakém čase jsme obdrželi PÁTÝ oddací list, který byl, (kamna padněte!) konečně bez chyby!
Ten poslední z Brna má prý jednu závadu, a sice, že dole pod čarou je bleším písmem vytištěno: „Oddací list pouze pro cizinu!“ a my jsme už mezitím bydleli v Praze!
Čili: Museli jsme znovu zdvořile požádat Brno o ŠESTÝ oddací list, který je prakticky stejný, ale nemá onu diskriminující poznámku pod čarou. Tento toužebně očekávaný list se však cestou z Brna do Prahy, pro nás nepochopitelně ztratil v poště, policie nikoho nevypátrala a musel nám být vystaven, jako duplikát oddací list v pořadí SEDMÝ!
Dnes, po 32 letech konstatuji, že sedmička je číslo šťastné a právě tak i naše manželství uzavřené na sedm západů. Nevím, nevím, neměl-li bych být za to všem těm přitroublým byrokratům vděčný?
Žádné komentáře:
Okomentovat