EVIČKA a láska osmiletých

Abych začal od začátku, musím se vrátit až do útlého mládí, kdy mne maminka v roce 1938 odvedla za ručičku do obecné školy v Praze-Podolí. První rok jsem se rozkoukával, ale už ve druhé třídě, tedy v mých 8 letech mě fascinovala jedna hezká spolužačka, Evička Řezníčková. Ta si mě patrně oblíbila proto, že jsem uměl docela obstojně kreslit. Jednou za mnou přišla do lavice a zaveršovala mi: „Tomsíčku,Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“ A já maloval jako vzteklý ty úplně nejkrásnější kočičky, oblečené do pestrobarevných blůziček a sukének, svou strakatostí připomínajících spíše papoušky. Navíc jsem vyráběl, jako na běžícím páse, papírové parníky, harmoniky, vlaštovky a čertíky, vše výhradně pro vděčnou odběratelku Evičku. Skutečnost, že jsme právě byli jako stát okupováni nacisty, se nás osmiletých, zatím ještě netýkala...

   Když jiný kluk jiné dívce něco vyrobil, co Evička ještě neměla, chtěla to také ode mne a já jsem nemohl přiznat, že to neumím a tak jsem se to rychle potají naučil. Také do školy jsem to měl poměrně daleko, kolem "rasovny", přes Kavčí hory, kde dnes stojí televize, zatímco Evička bydlela u školy, hned za rohem v přízemnním bytě v ulici Na dolinách 345 nebo Na Zlatnici?  A já jsem se tam občas proháněl okolo jejich domu a čekal, jestli se objeví v okně. Když se však objevila, tak jsem honem hrdě dělal, jako když tam jdu jen tak náhodně okolo. Za své city jsem se totiž, nevím proč, děsně styděl...

Jednou jsme byli na školním výletě v Prokopském údolí a já se stále motal poblíž Evičky, která tam byla s maminkou a když jsem zaslechl, že tato krásná dáma v letním širáku oslovuje jinou paní »madame«, tak mě to úžasně fascinovalo. Moje láska kulminovala.
 Jediným mým problémem tenkrát bylo, že Evička byla o půl hlavy větší než já, a já měl obavu, zdali ji dorostu dříve než budeme dospělí, aby to nevypadalo směšně až budeme stát u oltáře. Už jsem si pro jistotu vymýšlel, že si nechám ušít speciální boty s vysokým kramflekem a ona, že by si vzala jen tenké cvičky, které by pod dlouhou vlečkou naštěstí nebylo vidět.
Osud se však utvářel jinak – má láska začala ochabovat, když celá naše škola i sokolovna byla za války zabrána pro německé vojáky a my, žactvo, jsme byli převedeni do budovy vyšehradské měšťanky. Tady byly chlapecké třídy odděleny zdí od dívčích tříd, možná také proto, aby nedošlo k předčasnému zamilovávání se, jako se to stalo mně.

Jenže já, abych Evičku nezapomněl, jsem si namaloval na kus čtvrtky takový jakoby erb a do něj jsem si pracně nakreslil v perspektivě velké písmeno E. To byl jako můj tajný talisman a musel jsem ho stále mít u sebe. Když tento talisman našli u mne v kapse mí rodiče a ptali se mne, co že to má znamenat, byl jsem nucen jim říct pravdu o Evičce - a bylo po tajemství. Matka kroutila hlavou a otec se jenom suše podivil, že to vypadá spíše jako firemní znak nějaké železárny, nežli romantický talisman...

Že se z Evičky stala půvabná žena, jsem se díky náhodě přesvědčil o 19 let později, když jsem ji spatřil v doprovodu jakéhosi muže v restauraci Golf Club v Mariánských Lázních. Neměl jsem tenkrát dost kuráže či drzosti ji oslovit a ona, zabraná do hovoru s oním mužem, si mě bohužel vůbec nevšimla. Nevím jak by se náš vztah vyvíjel dál, ale osud to tak chtěl a já si na něj vůbec nestěžuji. Můj život se mi, tak jako tak, vydařil k mé plné spokojenosti.

 Léta plynula, já jsem se postupně setkal celkem s pěti Evami, ale žádná z nich mi nikdy neřekla:„Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“ Dodnes i po tolika letech, je pro mne jméno Eva něco nostalgicky krásného a myslím si, že by se toto ona »pravá Eva« měla aspoň dozvědět. Žije ještě?  Dle všemožných statistik se prý ženy dožívají vyššího věku než muži a já dosud žiji, takže ona by snad mohla taky žít? Ale  kde ji mám hledat?

A v tomto okamžiku  si čtenář asi řekne: "Tomu starýmu paprikovi už z té Evičky asi šíblo!"
https://youtu.be/XcbrEA7BwLM