Hovory u krbu s dcerkou...

Náš rozvod s Hanou (1977) proběhl během pár minut, naše věrohodné, dohodnuté výpovědi nezavdaly panu předsedajícímu óbr-soudci absolutně žádný důvod k průtahům. Já, tedy coby biologický otec, jsem si bez váhání  ponechal naši  6-letou dcerku  Nikol,  což ženě Haně vyhovovalo, jelikož ona se totiž už před časem odstěhovala ke svému milenci, tak jak to sama před soudem prohlásila a prý neměla takzvaný mateřský cit, ale rozhodně si nepřála, aby našimi hádkami trpělo dítě. Hana byla prý už od-jak-živa zastánkyní "moderního" manželství, (tedy více partnerů), na rozdíl ode mne, já zase, naproti tomu, nemám rád parohy...!

V den »D« dopoledne jsem s Niki odešel na minigolf, potom jsme si zašli na hamburgry a Colu k McDonaldovi a nakonec navštívili kino. Teprve večer doma, když jsme byli ve zcela uvolněné náladě a zasedli spolu do křesel k "Hovorům u Krbu", došlo na to nejpalčivější.

Nikolka byla nato zvyklá, že se v takovýchto rozhovorech diskutovalo na úrovni jako mezi dospělými. Témata byla rozmanitá. Jednalo se o věcech, které přinášel každodenní život, a ona měla příležitost se mě zeptat na všechno, čemu nerozuměla. Dnes jsem měl trochu trému, věděl jsem, že mě čeká ten dosud nejtěžší ze všech krbových hovorů.

 Začal jsem s přirovnáním, připomněl jí její kamarádku Michaelu, s níž se před časem nějak nepohodly: „Vidíš, a teď kamarádíš s Alexadrou,

 se kterou si rozumíš o hodně líp, no a podobně je to i u dospělých.“  Polkl jsem slinu: „Tvá mamá si zase nejlépe rozumí s tím strejdou, kterému já říkám Lapaloma, protože si nepamatuji jeho exotické jméno, a k tomu se teď naše máma přestěhovala. Podívej, nemůžeme ji přece omezovat v tom co chce dělat, to by nebylo od nás fair, to by bylo stejné, jako kdybych tě já nějak nutil, abys kamarádila se Sabinou a nemluvila s Alexandrou, chápeš to?“

Po chvilce si Niki utřela slzy a objala mne kolem krku: „Ale ty mně, papá, nikdy neopustíš, že ne? Já už umím umýt nádobí, uvařit kafe a taky obsluhovat pračku. Pomůžu ti skoro se vším a to, co neumím, to se naučím, jo, a ještě umím vyluxovat koberce!“

„Neboj se, Niki, já tě určitě nikdy neopustím", řekl jsem, tady máš moje slovo! To je můj čestný slib. A kdo tu vlastně koho utěšuje, já tebe, nebo ty mne?“ Spadl mi kámen ze srdce, nebylo to ani tak moc zlé, jak jsem si to původně v duchu představoval, - i když jsem už věděl, že to bude jednou ona, kdo opustí mne. 

Nikdy jsem se Nikolky neptal, zdali jí snad nechybí máma, věděl, že by to nebylo psychologicky správné. Z jejích nápadů, se kterými za mnou občas přicházela, jsem ale vyrozuměl, že je se mnou opravdu šťastná a že dokonce i spolužačky z tak zvaných intaktních rodin, jí její domov závidí. „Holky mně říkaj, že to mám fajn když mám jen tátu, protože ten se mnou chodí na obědy k Italovi, k Řekovi, nebo k Číňanovi a ony musí jíst doma vobyčejný jídla, co máma uklohní..."

Jednou mi Nikol důvěrně svěřila ty všechny své možné problémky  a stalo se taky, že já sám jsem byl postaven před skutečně tvrdý oříšek: „Papá, já mám na tebe moc důležitý dotaz, ale papá, - ono se totiž jedná o sex!“

„Hm, tak to je závažná věc, na to se musíme posadit ke krbu,“ souhlasil jsem a vybídl ji: „Tak, Niki, spusť.“
„Víš, papá, my jsme se dnes ve škole učili o tom, jak se rodí děti. To jsem já už pochopitelně věděla od tebe, takže to je mi úplně jasný, ale něčemu přece pořád nerozumím. Když žena chce mít bejby, tak se vyspí s mužem, a když ho nechce mít, tak se s ním nevyspí.“
„Ano-ano, ne tak docela, ale v podstatě máš pravdu, Niki.“
„Nojo, ale proč jsou  anti-baby pilulky?“, zakroutila hlavou, tomu tedy už vůbec nerozumím...

 „To je -ééé- tak, Niki, jsou věci příjemné a nepříjemné a mezi ty příjemné patří láska mezi mužem a ženou, a proto tedy chtějí rodiče spolu spát a mazlit se, i když nechtějí mít dítě, protože už mají třeba tři děti a jsou chudí a nemohou si další děcko finančně dovolit. Pak jsem udělal řečnickou odmlku a čekal eventuální podotázku. Místo ní však přišel dotaz ze zcela jiného soudku, což mě ujistilo, že její zvídavost v oboru sexu byla uspokojena.
„Papá, a proč jsou chudí a bohatí lidé, proč to tak vlastně je?“ Udělil jsem ji tedy delší lekci na téma sociální. Začal jsem od žebráků a vzal to přes služky, dělníky, námezdně pracující, úředníky a podnikatele až jsem skončil u multimilionářů... Po delší zadumané pauze uzavřela Nikolka celou tuto problematiku rozvážnými slovy: „My, ale nejsme chudí lidé, že ne, papá, my akorát, že nemáme peníze...!“

Postřehy mé dcerky byly pro mne tou nejmilejší odměnou i když jsem měl někdy problém, aby si nevšimla, že mám slzičku na krajíčku...

Dcerka mi tak, z ničeho nic, jednou řekla: "Papá, já jsem ráda, že jsme Češi..." To mne natolik překvapilo, že jsem zareagoval: "Niki, já jsem taky rád, že jsme Češi, ale jak jsi na to právě tady na nádraží přišla?"

"Protože nám tady nikdo rozumí."

Musel jsem se v duchu zamyslet nad její větou: "Ano, to je přesně to, co ji charakterizuje: česká slovní zásoba a německá gramatika!" Bylo to úžasné, až dojemně krásné, že mám takovou vnímavou dcerušku...

Jednou v sobotu, za naprosto ideálního počasí, jsme si vyjeli s Nikolkou, opět po delší době, do města na minigolfové hřiště s tím, že si po hře zajdeme k řece do Hafenu na oběd do rybářské restaurace v hausbotu, zvaném "Noemova Archa."
Po tuhém delším golfovém zápolení jsme si šli odpočinout do parku k fontáně, a zatímco jsem se já rozvalil na bílou lavičku pod krásně vonícím keřem, Niki se vrhla do trávy hledat čtyřlístky. Najednou mě vytrhla z bohorovného klidu: „Papá, mohla bych si pohladit támhle toho pejska?“ Otočil jsem se tím směrem a spatřil opodál na lavičce jakousi madam s knížkou, kolem níž pobíhal takový malý, bílý, krásný psíček,  velikosti většího  telefonního  seznamu.  

"To tedy já sám nevím, musíš se zeptat té dámy, jestli nekouše! Já myslím, ten pes, ne probůh ta paní!"  "To já přece vím!" a odběhla se zeptat...

Pak jsem se natáhl po délce přes lavičku s rukou pod hlavou a nechal se líně ukolébávat vzdáleným bzučením hovoru mezi Nikolkou a onou dámou. Když však Niki místo toho, aby si hrála s oním pejskem, nepřestávala stále něco vyprávět, zbystřil jsem sluch a snažil se porozumět, abych zjistil, zdali tu paní svým brebtáním neobtěžuje. Zachytil jsem alespoň některé slovní útržky: „mamá...není...takže,..jít třeba dneska...s...námi...na ten restaurant... Papá bude....rád...líbí se mu...bla-bla černé vlasy... ale tátovi nevadí, že bla-bla....bla-bla... Cézara... vzít  sebou. 

„Co je moc, to je příliš,“řekl jsem si, zvedl se a šel zachraňova situaci: „Dobrý den, promiňte, madam, zaslechl jsem, pár slov z vašeho rozhovoru a chtěl bych dcerku omluvit za obtěžování, ona je totiž strašně  až chorobně upovídaná...“

„Ale vůbec ne, s vaší dceruškou jsme si hezky popovídaly, alespoň mi lépe ubíhá čas, mám tady s někým schůzku. Posaďte se prosím, pokud nespěcháte,“ řekla dáma.
„Děkuji, já jsem Mirek Toms a toto je má ratolest Nikol.“
„Velice mne těší, Ruth Hagen“ usmála se a její plné rty odhalily řadu bílých zubů kontrastujících s její snědou tváří. „Aha, už to vím proč jste mi tak nápadně sympatická: my dva totiž máme určitě kladný Rh-faktor a možná i dokonce  identickou krevní skupinu "A".
„Máte pravdu, doktore, já mám áčko plus, neviděli jsme se už někdy náhodou na sympoziu hematologů“, reagovala stejně vtipně ona.
Do toho se vmísila Niki: „Papá, my jsme se s Frau Hagen dohodly, že ona půjde s námi na oběd a vezmeme sebou i  Cézara.“
„Ne, ne, tak to vůbec nebylo“, protestovala paní Ruth, „Niki to sice navrhovala, ale já jsem nesouhlasila, protože nemohu... ach, támhle právě vidím, že přichází můj známý, omluvte mne prosím. Cézare, pojď!  Mějte se moc krásně - a na shledanou!“

Asi o týden později jsem doma dostal záhadné psaní. Písmo bylo měkké a typicky ženské, ale jinak zcela neznámé. Až potom, když jsem otevřel obálku a četl:  Vážený pane Toms, pochopil jsem hned o co jde: Vaše roztomilá dcerka Niki mi dala, pod slibem mlčení, Vaši vizitku s prosbou, abych Vám někdy napsala dopis. Plním tímto daný slib a moc prosím, nezlobte se na ni, ani na mne. Dcerka byla v té chvíli trochu smutná a líčila mi jak Vás její matka opustila, jak spolu krásně žijete a když nemáte peníze, jak se v zimě hřejete u krbu, a jak chodíte do všech možných restaurací na jídlo. Nedovedu si sice představit, jak to vše můžete finančně i časově zvládnout, ale klobouk dolů, jste mimořádný muž i otec! Vzhledem k řadě společných znaků, viz náš Rh-faktor i krevní skupina  A, tak mohu asi předpokládat, že jsme též laděni na stejnou vlnu. Mrzí mě, že jsem tak narychlo musela ukončit náš rozhovor na lavičce, a tak bych to chtěla napravit a pozvat Vás oba na oběd ke mně domů na příští neděli. Prosím, zavolejte mi, zdali pozvání přijímáte... Se srdečným pozdravem Ruth Hagen. (A-plus)

Byl jsem dost překvapen a zavolal: „Niki, nástup k raportu!“
„Co je, papá, já píšu úkoly“, ozvalo se z dětského pokoje.
„To nevadí, přeruš to, je tu akutní debata u krbu.“ Ukázal jsem jí dopis a řekl: "Tak toto  je dopis od Frau Hagen a já nechápu jak to, že klidně rozdáváš zcela cizím lidem moje vizitky, aniž bych já o tom věděl?"

„Papá, nezlob se, já jsem měla jen tu jednu vizitku náhodou u sebe v kapse u džínsů. Dala jsem ji té paní, protože jsem věděla, že ty bys na to sám nepřišel, a já bych toho pejska už nikdy v životě neviděla! A von je tak moc fajn...“
„Niki, tím chceš říct, že ti nejde o to, abych se já s onou dámou někdy sešel, nebo si jí dokonce vzal, ale jedná se ti výhradně o toho čokla, -éé-  jak se jmenuje?“
„Cézar, ale o tu paní se mi jedná taky“, řekla přesvědčivě.
„Dobrá, hm, takže ona nás zve v neděli na oběd...“
„To je super!“, vykřikla Nikol jásavě!

Když jsme pak příští neděli jeli spolu k paní Hagen, stavili jsme se v květinářství pro kytici sedmnácti růží. „Papá, a proč jich musí být zrovna sedmnáct?“, zeptala se Niki.
„Tak zaprvé, Niki, když jsme se s tou paní seznámili, bylo právě sedmnáctého srpna, a růží se má vždycky dávat lichý počet, sám nevím proč.  Za druhé, já nevím je-li ta paní vdaná, rozvedená či vdova, a proto jí neklaď hloupé otázky.  Čekej, až co řekne sama.“
„Ale já to vím, že je rozvedená, řekla mi to už v parku“ oponovala Niki.
„Probůh, Niki, tak ty ses jí na to ptala? To je faux-pas! Prosím tě, nebuď tak zvědavá a nediv se u ní ničemu, třeba bydlí chudě v malém bytečku a ve starém baráku. Ne abys jí říkala, že je to u nás doma hezčí, snaž se všecko chválit a vůbec: raději moc nemluv a už vůbec ne o nějaké svatbě - to se prostě neříká!“
„Já vím, to je fó-pa“,  řekla uznale Nikol a kývala hlavou...

Když jsme našli hledanou adresu, Niki zajásala: „Ó papá, to není žádná barabizna, to je palác pro lordy!“ Na vstupní brance zarostlé břečťanem se skvěl zlatý štítek s ozdobně vyrytým jménem "Hagen". Zazvonili jsme a já jen poznamenal: „Teď bych se už vůbec nedivil, kdyby nám přišel otevřít livrejovaný lokaj v bílé paruce.“
Ozval se štěkot Cézara a paní Hagen vyšla: „Vítám vás, pojďte dál!“
Byli jsme ohromeni nejen nádhernou vilou s obrovskou zahradou se swimming-poolem, ale i interiérem a zařízením v domě. Niki, která se už nemohla dočkat, až si bude moci hrát s tím pejskem, se velice způsobně zeptala, zda-li může ještě před obědem ven na zahradu s Cézarem. „Dobře, Niki, ale jen na půl hodinky, pak bude oběd hotov, ano?“, svolila paní Hagen.

Při obědě se Nikol nevhodně ubreptla, když paní Hagen vyprávěla, že na sousedním pozemku je psychiatrická léčebna, kde někteří pacienti pracují venku na zahradě. Niki hned zbystřila pozornost a zvolala: „Papá, já jsem je viděla a hned jsem poznala, že to jsou prdloušové...“
„Niki, co je to proboha za výrazy?“, musel jsem ji okřiknout.
Paní Hagen jen stěží potlačila smích: „Tak, a teď si Niki můžeš, jít zaplavat do bazénu, jsou tady i plavky mé neteře Laury.
„Hurá, to je něco! Papá, smím?“, kvitovala nabídku bouřlivě Niki. 
„Vidím, že jsem zase přehlasován a proto zvedám obě ruce!"

Pak jako siestu jsme si sedli oba k šálku kávy na terasu a to tak, abych pro jistotu viděl, jak Niki řádí v bazénu... 
Načež se Ruth s naprostou samozřejmostí ujala slova ve zcela nekonvenčním stylu: „Mirek, já si myslím a navrhuji, že se můžeme titulovat přímo křestními jmény, jste také pro?"
„To dokonce vítám, Ruth!“
„A protože vidím, že máte v očích spoustu otázek, předběhnu Vás a  povím Vám radši, něco sama o sobě...“  "Prosím,  jsem jedno ucho..."

Ruth rozhodila ruce: „To všechno co zde vidíte, dům se zahradou i to částečně kýčovitě-snobské zařízení domu, mně vůbec nepatří. Navíc jsem tady dnes vlastně naposledy, a to de facto jenom pro to, že jsem chtěla udělat radost vaší dcerušce. Dovedla jsem si představit jak asi bude dovádět v bazénu a jak si bude hrát s Cézarem na zahradě. Takže, vidíte -  je tomu skutečně tak!“

„Ruth, já jen žasnu, ale nic nechápu. Proč říkáte, že jste zde naposled a proč to vše kvůli Niki, kterou jste viděla sotva tak dvacet minut?“
„Vím, že to není obvyklé, ale zamilovala jsem si ji na první pohled. Když se mě zeptala zda-li jsou mé vlasy opravdu černé, nebo jenom načerněné, a já chtěla vědět proč jí to zajímá, odpověděla mi s dětskou upřímností v očích: "Víte, můj papá má  rád brunety’.“ 
Zakroutil jsem jen hlavou a zmohl se na jedno slovo: "Žasnu. "

Ruth se zasmála: „A ještě musím vysvětlit, proč jsem tu naposled: Do tohoto domu jsem se přivdala před necelými čtyřmi roky. Před třemi měsíci jsem se rozvedla, a od té doby bydlím ve svém vlastním bytě, ale protože můj ex-manžel je na léčení ve Švýcarsku do konce léta, smím sem občas docházet, starat se o dům i zahradu do doby než se vrátí. Soudním rozhodnutím je určeno, že se mám odtud vystěhovat a odevzdat klíče jeho notáři nejpozději do konce srpna. Chtěla jsem tak ještě využít tuto možnost, a proto jsme tady. Nic mne zde nedrží, mé manželství bylo jednak omyl a jednak  horor.“
„Tak to vás chápu, Ruth. Také jsem to neměl jednoduché.“
„V mém případě, Mirek, to bylo ještě navíc komplikováno manželovou nemocí. Pan Hagen,  jak jsem až po svatbě zjistila, trpěl od dětství oidipovským komplexem.“
„Ach ne, to je prý chorobná láska syna k matce.“
„Kdyby jenom to, on viděl ve mně svoji mrtvou matku. Často musel být ošetřován zde vedle na psychiatrii, teď je zase na léčení ve Švýcarsku. Neumíte si představit ty nechutnosti u soudu. Pitvali se hlavně v otázkách sexu, on byl chudák nemocen, a já, necitlivá manželka, která se chtěla rozvést!“
„Ruth, teď chápu i to, že se s tímto přepychem asi lehce loučíte s úsměvem na rtech.“
„Míro, řekněte sám, upřímně, vyměnil byste vy, ty vaše Debaty u Krbu za tuto studenou, pompézní, snobskou rezidenci?“
„Takže i o tom krbu už víte? Ta Niki nepoví co neví. Ale máte pravdu, Ruth, já bych to  za nic na světě nevyměnil.“
Najednou odněkud přiběhl urousaný Cézar a teprve teď si oba všimli, že je bazén prázdný. „Cézare, kdepak máš Niki?“, zeptala se  Ruth.

„Asi se někde opaluje na sluníčku“, odpověděl jsem za něj. 
„Cézare, hledej Niki!“, opakovala zoufalá Ruth.
Ten se najednou rozběhl k zarostlému plotu s další zahradou a začal štěkat jako o závod. Běželi jsme tam za ním a skrze plot ji konečně objevili, sedící ve větvích stromu s nějakým klukem. Ruth si hlasitě oddychla: „Zaplať bůh, že se jí nic nestalo, toho chlapce znám, to je syn od sousedů Dirk.“
Zavolal jsem na Niki, ať okamžitě sleze a přiběhne k plotu.
„Papá, on na mně Dirk pískal, myslel si, že jsem Laura...Tak jsme se seznámili“.
Zpřísnil jsem hlas a tvářil se zle: „A jak ses tam dostala?“
„To bylo lehký, papá, podívej“, a začala šplhat přes plot.
Ruth zachránila možnost bouřky originálním nápadem: „A ty, Dirku, přelez taky a jdeme všichni do bazénu a budeme si hrát na "babu!" Plavek je tady nadbytek.“

Při pohledu na tu Ruth v plavkách, se mi zatajil dech.

Když jsme se pak později vrátili do domu a Nikol se šla dívat vedle na televizi, řekl jsem: „Víte, Ruth, já jsem si o sobě myslel, že už na mne nějaké ženské půvaby moc nepůsobí, ale když jsme hráli na "babu" a já jsem vás v jedné chvíli držel v náručí, tak mě napadlo vás políbit. To by nebylo až tak divné, jako to, že se mi zdálo, že byste snad nic nenamítala proti tomu...  Zdálo se mi to jenom?“ 

Ruth se záhadně usmála: „Přesvědčte se sám, Niki tu teď momentálně není.“

„Hrome, to je výzva!“, zvolal jsem a přisedl si na gauč vedle ní a políbil ji dlouze na rty.
„Míro, zůstaneme ale kvůli Niki raději při vykání, to by byla pro ni moc náhlá změna, která by se mohla projevit negativně, mohla by začít na mne žárlit, nemyslíte?“
„Máte asi pravdu, bude to tak lepší“, souhlasil jsem, „jenže já mám zase jiný otazník - co by tomu asi řekl váš žárlivý přítel z parku, kdyby nás tu takhle viděl?“
„Ach, vy myslíte Herr von Giebitz? Toho mi zprostředkovala sňatková kancelář přes internet“, Ruth mávla rukou, „ten pán nemá vůbec žádné právo, něco říkat.“
„Takže jste se ale rozhodla, co nejrychleji se znovu vdát?“
„Víte, Miro, nejsem už nejmladší a chtěla bych mít ještě děcko. Musím bohužel spěchat, čas hraje proti mně.“
Nechtěl jsem být zvědavý, ale nevydržel jsem to: „Ten Herr Giebitz nepřichází v úvahu?"
„Ten pán, když zjistil, že mi tento palác nepatří, ztratil rychle zájem, ale já taky. Já holt nemám palác a on nemá charakter."
Zamyslel jsem se nahlas: "To by bylo zajímavé vědět na kolikátém místě asi bych byl takový já, mám totiž na mysli ten užší výběr vašich internetových kandidátů..."
"V tom užším výběru", pokud by vůbec existoval, by k dnešnímu datu byla pouze jedna osoba, se stejným RH-faktorem.“ 
Ruth se bezděčně kousla do rtů, uvědomila si pozdě, že jí nechtěně ulétlo něco, co by asi žena de facto cizímu muži neměla říkat. Rychle to obrátila v žert: „Promiňte, Miro, to měl být jenom vtip. Zkusme teď aspoň chvilku mluvit vážně“, navrhla.
„Já vím, Ruth, to byl jen můj šílený nápad, vyvolaný  hrou "na babu" v bazénu, jinak by mě nikdy nenapadlo mluvit o svatbě se ženou, kterou vidím podruhé v životě."
„Papá,“ ozvala se nečekaně Niki stojící ve dveřích, „ty jsi mi přece říkal, že se nemá mluvit o svatbě, že je to fó-pa.“
"Máš pravdu, Niki, ale neposlouchej za dveřmi, to není fair...!"

"Niki, podívej, my jsme se s tvým papá dohodli, že budeme dobří přátelé a svatba je faux-pas, to znamená, že nehraje vůbec žádnou roli, ta není vůbec důležitá!  To nejdůležitější v životě  je přátelství !"