Smaragdové oči jako terapie

Přihodilo se mi to v záp. Německu v letech sedmdesátých. Byl tichý, únorový večer něco po desáté, venku opět padal sníh a já se při pohledu z okna na tu nádheru dostal do dimenze snění... Najednou mě brutálně vyrušil zvonek u dveří, pomyslel jsem si, co je to za drzost, mě v tuto noční dobu otravovat. Žádný z mých známých, si to normálně nedovolí večer po desáté hodině mne takovýmhle drastickým způsobem vyrušovat z mého klidu a k tomu zcela neohlášenou návštěvou. Podívám se do kukátka ve dveřích a  žasnu! Vidím tam dvě široce otevřené smaragdově zelené oči, mně neznámé krásky. Otevřel jsem dveře a ta dívka se mne trochu zajíkavě táže, zda bych jí odemkl domovní dveře, protože je někdo zamkl a ona se teď nemůže dostat ven z baráku!

To mě nabudilo k poměrně hektické reakci, přestože bývám k ženám galantní: „Nechápu, slečno, proč sebou nenosíte klíče a raději rušíte sousedy“, řekl jsem hlasitě a dodal, "je půl jedenácté, takže je to zcela normální, že se dům zamyká! Navíc, já tady nejsem domovník, i když bydlím v přízemí..!"

 „Ale promiňte, já nemám klíče, já tady vůbec nebydl-“. Nenechal jsem ji domluvit: „Milá dámo, usuzuji, že buďto jste vyrůstala v neuvěřitelně rustikálním prostředí, kde slušné chování je cizím pojmem, nebo trpíte sebeklamem, že jako atraktivní žena, nemusíte dodržovat pravidla nočního klidu v domě!" 

Krásná zeleno-očka se však nenechala vyvést z míry: "Já vás prosím, pane, nezlobte se, nebuďte na mne zlý, omlouvám se, ale já zde čekám už půl hodiny až někdo půjde a odemkne domovní dveře. Stále jsem si netroufala na někoho zazvonit, až teď jsem si konečně dodala odvahy – a už toho lituji. Ano, měla bych dle vás čekat a mrznout zde v této ledárně třeba až do rána..!“

Tuto reakci jsem nečekal a otázal jsem se jí už trochu přívětivějším tónem: „Stále ovšem nechápu, slečno, kde jste se tu vzala, když tu nebydlíte a ani nemáte klíče?“

„Přišla jsem sem do domu na návštěvu k mému známému, jmenuje se Winkler, to je ten co bydlí v šestém poschodí, znáte ho?“ Její milý, nevinný, zelený kukuč  mě stále  více  odzbrojoval.

„Nikoliv, slečno, v tomto baráku znám pouze rodinu Mayer, o které vím jen to, že mají strašně uřvané dítě, které dupe na schodech, protože se to prý krásně rozléhá", řekl jsem kysele.To mi ale stále nevysvětluje otázku, proč vám, jeho veličenstvo, Herr Winter, sám neodemkne domovní dveře a klidně vás tu nechá zcela bezcitně mrznout? To bych, být vámi, vyčítal  jemu a ne mně!“

"Winkler se jmenuje“, opravila mne, „on není doma, domovní dveře byly původně otevřené, ale než jsem sjela výtahem zpět dolů, někdo mezitím ty dveře zamkl a já zde zůstala jako myš v pasti. Ještě jednou prosím za prominutí, že jsem na vás tak pozdě zazvonila, ale nevěděla jsem si opravdu rady,“ řekla omluvným hlasem a její černé řasy na okamžik zastínily její smaragdy.

„Ach, tak je to tedy!" Najednou mi došlo, že jsem se původně lekl jejích zelených očí na základě nějaké staré pověry o zrádných zelených očích a připadal jsem si trapně jako buran: "To je ovšem něco jiného, slečno, promiňte vy mně, že jsem byl tak nemožný, já nejsem cholerik, bolí mě zub, vymluvil jsem se. Pojďte, milá princezno Zeleno-očko, já vás rád vysvobodím“, řekl jsem smířlivě. Odemkl jsem jí domovní dveře, řekli jsme si „Dobrou noc“ a tím pro mne, jak jsem si myslel, tato příhoda definitivně skončila...

Jenže příští den přišlo nečekané pokračování. Asi v sedm hodin večer, tedy v době daleko civilnější, někdo zazvonil u mých dveří a já znovu hleděl do těch nejsmaragdovějších očí, jaké jsem kdy znal. Dívka mi podala malý plochý balíček a šeptla: „Ještě jednou díky za vaši pomoc.“ Otočila se a bleskově vyběhla z domu, dříve než jsem se zmohl na slovo. Napadlo mě, jestli se mám rozběhnout za ní, ale ihned jsem tuto myšlenku zavrhl. Jednak by to nebylo důstojné mých šedin na skráních a pak ta dívka si zřejmě nepřála celou věc dále rozebírat. Zavřel jsem dveře a zvědavě rozbalil balíček. Byla v něm ozdobně zabalena malá německy psaná knížečka nazvaná "O přátelství mezi lidmi". Obsahovala asi deset epizodek, které autorka, coby zahraniční dopisovatelka, zažila na svých cestách po Evropě. Všechny příběhy měly jednoho společného jmenovatele, totiž přátelskou pomoc od vzájemně si naprosto cizích lidí.  Tohle mne opravdu moc dojalo...

Knížku jsem přečetl ještě týž večer a musím přiznat, že se ve mně něco pohnulo, styděl jsem se SÁM PŘED SEBOU!  Uvědomil jsem si, že už nejsem v socializmu, kde se lidi nenávidí, kádrují a udávají. Mrzelo mě, že jsem se zachoval nerudně v přátelském okolí a že se tedy musím změnit. Začal jsem se více zamýšlet nad mezilidskými vztahy. Chtěl jsem se té dívce omluvit a poděkovat jí, aniž bych byl tušil, že do budoucna tato její knížka pozitivně ovlivní mé jednání s lidmi. Vyhlížel jsem ji denně z okna, zdali zas nepůjde kolem. Nešla, nebo jsem ji prostě propásl. Také jsem se pokusil kontaktovat toho jejího známého, pana Wintera nebo Winklera na šestém poschodí, ale ten se, k mé smůle, již mezitím odstěhoval, takže jsem nevypátral lauter vůbec nic...!

 Asi o dva a půl roku později jsem se zastavil u stánku s opečenými buřty na pěší zóně v centru města a když jsem se s chutí zakousl do této pochoutky, vystříkla zrádná šťáva na všechny strany a já se zděšeně rozhlížel, jestli jsem náhodou někoho neohodil. Přímo proti mně se na mne usmívaly ty nezapomenutelné  zeleně smaragdové oči a já jsem tak trochu nejapně vyhrkl: „Slečno -éé-, promiňte, je to pravda, že se známe, vzpomínáte si na mne..?"  

„Ano, hned jsem vás poznala jak jste přistoupil sem ke stolu a čekala, zdali si mne všimnete. Jak se máte?“, řekla, dívaje se na mne tím svým milým smaragdovým kukučem.

„Slečno, já už po vás pátrám dva roky, ale nevím jak se jmenujete, nevím kde bydlíte a stále jsem doufal, že vás zase někdy někde potkám, a ten váš Herr Winter se odstěhoval, takže  jsem neměl žádnou možnost vám poděkovat za tu kouzelnou knížku...“ spustil jsem trochu moc,  překotně...

„Winkler, se jmenoval", usmála se, načež pokývala hlavou a řekla: "Víte, život je boj, s tím jsme se už dávno rozešli.“

Mně poskočilo srdce radostí: „Slečno, je toho tolik, co bych vám chtěl říct, ale tady u těch buřtů to není zrovna moc romantické prostředí. Co říkáte tomu, že bychom se sešli třeba tuto sobotu v indické restauraci u "Maharadži", rád bych vás tam chtěl pozvat na večeři s povídáním si o životě, třeba u "Tandoory chicken", jakož i u dobrého bílého vínka?“

„Děkuji vám moc za to pozvání“, řekla ta milá zeleno-očka, „ale bohužel to není možné, právě tuto sobotu se vdávám."
"A co kdybychom tu večeři předsunuli už na pátek a nazvali to - příkladně "Loučením se se svobodou", chytal jsem se jak tonoucí stébla.
"Divím se sama sobě. Přestože se vdávám, nebo snad právě proto, ale  –  já ten váš návrh akceptuji!"

"Děkuji, slečno, s Vaší knížkou se Vám povedlo udělat ze mne lepšího člověka!"

RESUMÉ: Dnes,  o velkou řadu let později, kdy žiji v naší postkomunistické vlasti opět, vidím, že vliv prostředí na člověka je nesporný – teď už jsem zase morous, jako na začátku tohoto příběhu...

https://youtu.be/zwLD8Bq29Nw