Myšlení míchou, mozek spí...

Mícha prý přejímá stereotypní funkce mozku. Já se o tom nechci s nikým přít, já jen vím, že se mi to občas stane. Jeden příklad za všechny: Patnáct let jsem jezdil autem do práce tutéž štreku, takže když jsem jednou jel s dcerou na sobotní nákup a převážná část té trasy byla shodná jako ta každodenní cesta do práce, tak jsem teprve na parkovišti před naší firmou zjistil, co tu dělám, vždyť jsem chtěl jet na nákup. Dcerka mi pak při každém odjezdu z domova hlásila: „Papá, prosím, dnes ale nejeď zase podle míchy do práce...“

Zatímco se lidský mozek zaměstnává přemítáním o všelijakých pitomostech, přeskakuje z jednoho problému na druhý, mícha pracuje ukázněně na základě zkušeností a archivních dat získaných od mozku. Třeba když někdo zachrání dítě z hořícího domu a sám při tom utrpí těžké popáleniny, ptají se ho pak novináři, co jste si při tom myslel a on jim řekne, že nic, prostě udělal to, co jsem musel. Ano, tak dovede zapracovat mícha. Ovšem u politiků se myšlení míchou může zvrhnout do zajetých kolejí socialistického způsobu vládnutí a to není (!) dobré...

Když mi někdy manželka dlouze vypráví o věcech které mne až tak moc nezajímají, tak automaticky přepnu na míchu a při tom přitakávám, směji se a divím se na správných místech, jenže žena brzy zjistí, že jsem v jiné dimenzi a řekne: „Už zase jedeš na míchu!“ Čili někdy z nás mícha udělá hrdinu a jindy blbečka. Mně se ovšem jednou stalo, že ze mne mícha udělala dokonce anděla. Vracel jsem se odněkud domů zkratkou, která vede romanticky přes zelený kopec, kde je asi třicet schodů. Najednou vidím, že se po těch schodech hrabe stařenka jak věchýtek s plnou taškou nákupu. Postupuje tím způsobem, že napřed položí tašku o schod výš a pak si teprve vystoupí na ten schod sama. A takhle pokračuje vždycky jenom o jeden schod. Bylo mi jí líto.

Dohonil jsem ji rychle a říkám: „Dobrý den, paninko, dejte mi tu tašku, já vám s ní pomůžu do těch schodů, ano?“

Paní se na mne podívala podezíravým pohledem a já si uvědomil, že jsou mezi námi lidské hyeny, které dokáží okrást staré lidi i o tašku s nákupem. Říkám ji: „Nebojte, já nejsem zloděj, chci vám jen pomoct.“ A tak mi byla taška svěřena a nahoře, když jsem ji vracel, podívala se paní na mne s obdivem v očích, sepnula ruce a vydechla: „Pane, nejste vy anděl?“ To byla tak krásná odměna, že jsem to nevydržel, abych jí z tohoto omylu nevyvedl: "Paninko, víte, já nejsem anděl, ale měl jsem takovou hodnou maminku, asi jako jste Vy a ta mě celý život nabádala k tomu, abych pomáhal starším lidem."
Tašku jsem jí donesl až k ní před dům a ona měla slzičky na krajíčku...

https://youtu.be/TAjx0d-fda4