Děti stárnou rychleji než my...

Když jsem vzal svoji dceru Brigitu prvně do náruče a ona se na mne podívala těma svýma kulatýma, šmolkově modrýma očičkama, zdálo se mi, že se mě chce zeptat: „Řekni mi táto, jak vypadá čas?“ Zřejmě jsem byl ovlivněn textem písně, která se tenkrát hodně hrála. Byl jsem tehdy své dcerušce otcem i matkou, samozřejmě se střídavými úspěchy, ale byli jsme taková harmonická dvojka, já jsem ji toleroval veškeré dětské prohřešky a vždycky to skončilo jen domluvou, nikdy jsem ji neuhodil a ona mi docela tolerovala poměrně větší počet mých kamarádek, které k nám přicházely a zase odcházely.

A jak vypadá čas je zřejmé z této foto-koláže, kde jsem udělal časový střih a skok o 38 let, čímž jsem docílil toho, že jsme oba, já i Brigita, stejně staří. Papír snese všechno, realita je ovšem něco jiného. Podoba tu však je zcela evidentní, obě kulaté, plešaté hlavičky i podobný kukuč, takže naštěstí nemusím našeho tehdejšího pošťáka jakkoliv podezřívat, dceruška je moje!

Později, když dcerka trošku povyrostla, jsme spolu chodili krmit kačenky k řece, o karnevalu jsme byli tančit na dětském plesu, v létě zase jsme chodili sbírat houby do lesa. Protože ona nacházela samé prašivky a houby jedovaté, ty byly totiž barevně hezčí, vymyslel jsem rafinovaný způsob hledání tak, aby našla houby jedlé. Hledal jsem o kousek dál a když jsem spatřil krásného hříbka, zavolal jsem: "Brigitko, pojď mi pomoct hledat, já tady někde cítím vonět hříbek, ale nevidím ho, nechal jsem si doma brýle!" A tak ona nacházela jedlé houby a já jsem je pouze vyčmuchával! Nejraději jsme ovšem chodili hrát minigolf, ona mne někdy nechala vyhrát...

No, a potom se nám ty roky rozběhly až tak závratnou rychlostí, najednou bylo mé Brigitě dvacet čtyři let a vdávala se a potom o něco později byla sama matkou holčičky Franky, která taky stárne pekelně rychle...
Tady mé vnučce France je 19 let! Já jen stále nevím, co je to za módu u těch mladých, takhle rychle stárnout? Asi, že se ten čas stále zrychluje, takže můj den už nemá čtyřiadvacet hodin, ale sotva pět-šest, čímž se smrskl i rok na dva měsíce, jeden zimní a jeden letní. Ale pozor! Ten zimní je bohužel vždycky delší!
Nakonec bych chtěl říct, že jsem šťasten, že se mi podařilo z dcery vychovat zdravou, inteligentní a charakterní, půvabnou ženu, která nikdy nefetovala, nekouřila ani neholdovala alkoholu, takže si snad ani moc nefandím, když řeknu, že jsem ji vychoval dobře. A možná právě proto, že se narodila na první jarní den v březnu a převzala i moje životní krédo: „Vnímej růže a vyhýbej se bahnu!“

https://youtu.be/pbdTNAP8BPk