Báseň o desetníku

Kdysi stála tramvaj jen šedesát haléřů, ale zato v každém vagonu byl průvodčí, takže tzv. černí pasažéři v poloprázdné noční tramvaji neměli šanci. Marcelka bydlela v Libni a já v Podolí. Jednou v únorové noci jsem ji doprovázel až před dům. Toho dne bylo hnusné počasí, současně padal mokrý sníh i déšť, prostě: POČASÍ -  BLBEC!

Druhý den jsem mé milé Marcelce poslal tuto báseň:

Scházelo mi včera deset halířů, 

považ, deset halířů! 

Prohledal jsem peněženku, 

chybělo mi na jídenku

deset blbejch halířů!

Mokrou břečkou čvachtal jsem po chodníku,

jak pět zmrzlejch vodníků!

Ještě dnes mě nohy bolí, 

šel jsem z Libně do Podolí

pěšky a bez deštníku!

A celou cestu šacuju vestu, 

pátravě chodník prohlížím,

já marně dnes tu ve sněžném těstu 

nějakou minci vyhlížím!

Osud chtěl, bych včera pěšky musel jít,

dvě hodiny musel jít!

Proklel jsem tu dálku z Libně,

proč bydlíš tak strašně chybně?

Chtěl bych si Tě radši vzít!

O pětadvacet let později jsme se náhodou potkali na Václaváku a mě napadla jen taková myšlenka: "Štěstí, že tenkrát měla Marcelka mnohem víc rozumu než já..

https://youtu.be/5h-6vm41s5Q