Nouze naučila otce housti...

Už dlouhou dobu visí u mne na zdi kytara, na kterou už celé věky nehraji. Můj otec měl celý život zas nahoře na skříni ve futrálu housle a jenom jednou za uherský rok, co si pamatuju, na ně něco zafidlal. To se ví, že Stradivárky to nebyly. Teď ale vidím, že i já jsem v tomhle ohledu po něm, jenže já za to nemohu, že mě ty struny tak moc řežou, protože už nemám na koncích prstů tvrdé mozoly jako dřív. Když jednou otec vybalil housle ze zaprášeného futrálu na skříni v ložnici a začal hrát Humoresku a dokonce docela dobře, byl jsem dost překvapen, já jsem si totiž myslel, že na ně zahraje maximálně Ovčáci, čtveráci...

Začal jsem se ho hned vyptávat jak to, že umí hrát a proč nehraje častěji. Můj otec se sice nejmenoval Dalibor, ale nouze ho prý také naučila housti. Na můj dotaz, jak k těm houslím přišel se otec nečekaně a z ničeho nic rozpovídal a já soustředěně poslouchal jeho zajímavé vyprávění. Dodnes lituji, že jsme takovou debatu s mým otcem nevedli častěji. Nikdy na to nebyl čas a stejnou chybu jsem udělal i já se svým synem, ovšem nás tehdy dělila železná opona...

Všechno začalo tím, jak mi táta vysvětlil, že mu jeden jeho strýc věnoval k svátku staré housle, ale pod jednou podmínkou a to, že se na ně bude pilně učit hrát jak Paganini a sice u starého pana Krummholze, který prý jeho strýci slíbil, že bude chlapce vyučovat zadarmo až z něj bude slavný virtuós, ten mu to jistě rád dodatečně zaplatí. Otec se ovšem virtuósem nestal a tak se toho starý pán nikdy nedožil.    
Bylo to po první světové válce, byla bída a nebyly peníze a můj otec si usmyslel, že jakmile bude umět hrát, bude tím vydělávat ony, tak potřebné peníze pro jejich sedmičlennou rodinu a také na své studie. To dodržel a skutečně, chodil asi dva roky pilně do houslí a když už se to jeho šmidlání dalo poslouchat, našel si relativně dobře zaplacené místo v nedalekém biografu, jako hudební podmalovávač, tehdy němých černobílých filmů.

Musel si připravit celou řadu písní, jak pro scény napínavé, nebo i
tragické, tak rovněž pro scénky romantické či milostné, nebo třeba pro horor "Nosferatu" a scény vrcholně hrůzostrašné.
Někdy publikum ani nedýchalo napětím. Jindy zase vykřikovalo na hlavního hrdinu: "Pozor, má nůž, je za tebou, otoč se!" a podobně. 

Nejraději ze všeho prý podmalovával scény milostné, tak jako ku příkladu lásku chudého tuláka (Chaplin) a slepé dívky. K tomu prý hrál nyvou píseň, kterou mi hned také zazpíval: "Byl krásný letní večer, mně bylo 20 let, když poprvé jsem líbal jak oheň žhavý ret." 
Nakonec se mi otec přiznal, že měl v té době první lásku, jménem Barunka. Jeho i její rodiče s tím počítali, že se jednoho krásného dne jejich děti vezmou, ale dopadlo to úplně jinak...

Otec, když pak nastoupil své první zaměstnání v městě o stodvacet kilometrů dál, seznámil se tam s mojí budoucí matkou. Tato svojí přirozenou inteligencí i krásou překonala všechny Barunky světa, a bylo vymalováno. Barunka se mezitím vdala a otec byl vlastně rád, byl po uši zamilován do mé budoucí matky a tak nějak jsem o dva roky později přišel na svět i já... Vím, že toto téma je dost romantické, takže asi nebudu mít moc čtenářů, ale ať, protože si myslím, stejně  jako Jiří Suchý, že trocha poezie nikoho nezabije...