Otec, syn a Marcelka je čí?

Ovdovělý osmdesátník Karel Dostál byl jedním z dnes relativně mála klidných a vyrovnaných penzistů. Před docela nedávnem, už klidně pověsil ono své řemeslo zubního technika na hřebík a odstěhoval se z Prahy do svého letního bydla v Mníšku pod Brdy. Měl už nad hlavu té dnešní hektické doby. Ty všechny lživé politické tahačky o koryta  a takřka denně nové kauzy, mu lezly krkem a chtěl se radši věnovat svým zálibám, malování a rybaření. První krok, který udělal k tomu, aby se stal spokojeným člověkem, na této planetě, bylo vyhození televizoru do sběrného dvora. Tak se oddělil od zdroje životaškodlivých informací a místo civění na obrazovku se opět vrhl na čtení svých, už dávno přečtených, knížek a memoirů.  Prostě, začal se mnohem více babrat v minulosti...

Se svým synem Honzou, který byl dosud svobodný a celkem úspěšným advokátem si moc nerozuměli, takže se vídali jen asi tak jednou, dvakrát, do roka. Dnes se Karlovi zachtělo s někým mluvit a tak se rozhodl, zajet si jen tak neohlášeně za synem do Prahy. Honza byl překvapen, když se otec objevil u něj v kanceláři, ale vzhledem k tomu, že právě neměl žádnou klientelu, mohl se otci plně věnovat.

Karel byl veselý a sdílný, Honza byl naopak trochu zaražený a nervózní. Najednou se v půli jejich rozhovoru ozvalo energické zaklepání na dveře a bez vyčkání tam vrazila mladá žena vedoucí za ruku malou asi tříletou holčičkou. Karel zůstal konsternovaně hledět, co se to děje, jeho syn však hned vyskočil ze židle a s úsměvem je přivítal. 
 Žena mu ve spěchu vysvětlovala, o co se jí jedná: „Honzo, prosím tě, pohlídej mi asi tak do šesti Marcelku, já jsem ve stresu, letím na termín k právníkovi, pak na magistrát a ještě toho musím spoustu věcí zařídit a nakupovat na neděli. Matka mi totiž dnes úplně vybouchla, je na vyšetření se žílama v nemocnici a ségra je bůhví kde, asi v nějakým fitnesu.“ Honza stačil jen vše odsouhlasit a žena zase rychle vypadla. Když si Jan všiml svého otce s překvapivě tázavým výrazem v očích, začal mu neochotně vysvětlovat:

"To nic, to je normál, táto, to je jedna moje tak trochu zbrklá klientka, Ema   Doudová.“   
 „Ale jak to, že jí hlídáš dítě?“, podivil se otec.   
„Ona se rozvádí a nemá nikoho na hlídání a mně je jí tak trochu líto.“   

„Ale proč, když je tvá klientka, má navíc ještě jiného právníka?“ nechápal otec.   

„Protože tím je můj kamarád Standa Bříza, kterého jsem jí doporučil, je machr na rozvody, já dělám hlavně věci majetkoprávní",vysvětloval otci trochu nervózně jeho syn.  
„Aha, chápu“, usmál se otec, „ten Douda se s ní soudí o to dítě a ona mu ho nechce dát, což se jí nedivím, podívej se, jak je ta holčička hezká a hodná, ani nedutá.“ Načež jí dal barevné tužky ze synova stolu a papíry na malování: „Tady si můžeš, Marcelko, malovat, aby ti tady nebyla tak dlouhá chvíle.“   
"Děkuji“, řekla zdvořile.   

„Ano, Marcelka je moc hodná“, řekl Honza, „ale ona jaksi není Doudovo dítě, chápeš to táto..?“
„Aha, takže ten Douda se rozvádí, protože, podle testu DNA se ukázalo, že dítě není jeho, takže Marcelka je čí?“  „Ne, Marcelka nikdy neječí, ta je moc hodná, táto.  Ale ta Doudová se rozvádí s Doudou, protože on má dítě se svojí milenkou, s nějakou Francouzkou René.“   
"Tak to je tedy hezký, když se mají dva-tři lidé rádi, ale čtyři už je moc. Ale stejně se ti musím divit, i když to oceňuji kladně, že se tak mirnix-dirnix staráš o cizí dítě!“
„Jó, tak to jsem ti zapomněl prostě říct, táto...“  Načež se zhluboka nadechl: „Marcelka je moje dítě a já chci začít nový život!“   
„Co? – Tvoje dítě? A to se dovídám až teď, vo tři roky pozdějš?  A víš aspoň s kým ji máš, proboha, ach synku, synku, zamysli se hlavou?“   
"Ale vždyť ti to říkám od začátku, přece s tou mojí klientkou Emou Doudovou!"

 
"A teď mi řekni, Honzo, otevřeně, hodláš se s ní vůbec někdy taky třeba oženit?“
„Samozřejmě, hned jak se rozvede, dřív to přece ani nejde!“, řekl Honza uraženě.

Otec pak jenom kroutil hlavou. Vtom na stole zazvonil telefon: „Haló, Dostál, ano, ano, jéžišmarjá, ano hned tam letím! Táto, zapomněl jsem,...“   
„Jak vidím, ty pořád něco zapomínáš, i říct mi, že jsem už tři roky dědou!“, zaburácel otcův sonorní hlas.   
„Táto, promiň, vše vysvětlím, ale teď mám stání u soudu, takže, buď tak hodnej a postarej se nějak o svoji vnučku asi tak do šesti, aspoň se líp seznámíte. Jo? Díky moc a já běžím, přijdu tam už stejně pozdě, ahoj!“  
„Tak, Marcelko, já jsem vlastně tvůj děda Karel....ájéje...no, to je hezkej koníček, co jsi namalovala.“  
„To neni koníšek, to si ty!“   
"Ajó, celej já, máš pravdu, ale já jsem taky mimo to, kouzelnej dědeček a já tě, princezno, zvu teď na kafe, totiž na zmrzlinu a sebe na kafe a když budeš pořád takhle hodná, tak ti budu povídat pohádku o princezně se zlatou hvězdou na tom... né na klopě, na -éé...“
„Na čelíčku a vo plincovi Bajajajovi“, ožila se zájmem Marcelka.   
„Správně - a navíc tam figurují ještě další princové, jako: Dlouhý, Široký a Krátkozraký.“  „Ne dědo, to nejsou psece plincové, ale takoví páni,  a eště je tam taky zlej dlak, takovej moc hodně zelenej!“
"Výborně, Marcelko! Ještě, že se tak dobře vyznáš, vidím, že si budem rozumět.“

 Když si pak děda s vnučkou spolu sedli v kavárně ke stolku a Marcelka mlsala zmrzlinu, vyprávěl jí děda svým tápavým způsobem jakousi pohádkovou směs z toho, co si ještě pamatoval z dětství. Marcelka ho musela neustále opravovat, když tam občas zmotal Červenou Karkulku se Smolíčkem, ale oba dva se přitom náramně bavili. Najednou Marcelka ukazovala ručičkou někam za něj a volala: „Hele, teta Klála!“

 

Otočil se a viděl tam přicházet jakousi mondénní dámu, tak honem okřikl Marcelku: „Ne-ne, to asi není teta Klára, Marcelko, to je nějaká jiná paní.“ Jenže ta si jich už všimla a zamířila si to přímo k jejich stolu: „Marcelko, co tady děláš, kdepak máš maminku?“  Načež se otočila na Karla přísným pohledem a řekla rázně: „A kdo jste vy, pane?“

"Promiňte, madam, já jsem její dědeček Karel, ale kdo jste Vy?   O to tady totiž také běží!“
„Já jsem její  teta Klára,  ale pokud je mi známo, tak tato milá Marcelka nemá žádného dědečka, už vůbec ne Karla!"

„Máte pravdu, madam, i já  jsem si toto  až do dneška rovněž myslel“  řekl Karel,  kývaje odevzdaně hlavou...  

 „Ale řekněte mi, jak vám mám probůh věřit, když dnes se tu všude pohybují odporní pedofilové a bůhví jaká lidská verbež?“   
"Stačí vám, madam, když vám řeknu, že biologickým otcem Marcelky je JUDr. Jan Dostál, což je můj biologický syn...“

"Uf, tak teď už vám věřím“, oddychla si teta, „moje sestra Ema je typická zmatkářka, je vdaná deset let s tím výpitkou Doudou, děti nemají, ale každý z nich má nějakou vedlovku!“

"Co to je vedlofka?“, ozvala se Marcelka. Klára i Karel se na sebe podívali a teprve si uvědomili, že je tu dítě, které připoslouchává. „No -é- to je tak, Marcelko“, snažil se děda vyřešit kvadraturu kruhu, „víš to je taková –éé– krásná kytička!“

"Taková čelvená?“

"Ano, taková jako pampeliška, jenže ta je žlutá. Víš co, já ti ji ukážu, ty rostou tam kde já bydlím, sedneme si teď do auta a pojedeme tam. Chceš?“

"Jo, pojedeme autem plyč a já si je natlhám:“ Teta Klára se však pro jistotu zaháčkovala:

"Já koukám, jak to s dětmi dovedete – a mohla bych jet s vámi na ty kytičky?“

"Samozřejmě, takže jedem, je to jen pětadvacet kilometrů, ale v šest musíme být zase nazpět v kanceláři u Honzy, kam se taky dostaví maminka Ema.  Ti se budou ale divit, jak se děda-pezista seznámil s krásnou tetou!“  "Taky penzistkou!" dodala suše Klára...   

V Karlově chalupě se to těm oběma návštěvnicím líbilo, navzdory jejich tak rozdílnému věku. Marcelka se vrhla na kytičky, kterých bylo všude kolem chalupy dost a Klára zhodnotila vzhled i umělecký „pořádek“ který vytvořil tak naprosto perfektní i romantickou atmosféru  jeho příbytku,

 jasně staromládeneckého...
"Klárko, sedněte si třeba tady na gauč nebo venku na verandu a něco si přečtěte, já mezitím ohřeju takový proletářský oběd, mám tady od včera segedýnský guláš...“
"Óó, tady na parapetu jsem našla takové hezké dřevíčko a je na tom napsáno antibouch, co to znamená?" zeptala se Klára.
"Jó, to je můj vynález", smál se Karel, "když je větrno a já si chci otevřít okno, tak ho za ten háček pověsím na okenní pant a okno je fixováno a nemůže se větrem přibouchnout." "To je geniální, Karle, hned bych vám za to dala pu..." jenže do toho tam vběhla Marcelka s kytičkami: "Dědo, to sem tu natlhala plo tebe a taky plo tetu Klálu!"

A tak došlo ke sblížení dvou osudem spřízněných duší, vdovy a vdovce, kteří se navzdory věku od  tohoto dne, stávali vzájemně si sympatičtějšími... O sedm měsí-ců později se otec se synem vsadili, kdo z nich dvou se dříve ožení a vyhrál to, pochopitelně kdo?, No přece, děda Karel!