Ovdovělý osmdesátník Karel Dostál byl jedním z dnes relativně mála klidných a vyrovnaných penzistů. Před docela nedávnem, už klidně pověsil ono své řemeslo zubního technika na hřebík
a odstěhoval se z Prahy do svého letního bydla v Mníšku pod
Brdy. Měl už nad hlavu té dnešní hektické doby. Ty všechny lživé politické tahačky o koryta a takřka denně nové kauzy, mu lezly krkem a chtěl se radši věnovat svým zálibám, malování a rybaření. První krok, který udělal k tomu, aby se stal spokojeným člověkem, na této planetě, bylo vyhození televizoru do sběrného dvora. Tak se oddělil od zdroje životaškodlivých informací a místo civění na obrazovku se opět vrhl na čtení svých, už dávno přečtených, knížek a memoirů. Prostě, začal se mnohem více babrat v minulosti...
Se
svým synem Honzou, který byl dosud svobodný a celkem úspěšným advokátem si moc nerozuměli, takže se vídali jen asi tak jednou, dvakrát, do roka. Dnes se Karlovi zachtělo s někým mluvit a tak se rozhodl, zajet si jen tak neohlášeně za
synem do Prahy. Honza byl překvapen, když se otec objevil u něj v
kanceláři, ale vzhledem k tomu, že právě neměl žádnou
klientelu, mohl se otci plně věnovat.
Karel byl veselý a
sdílný, Honza byl naopak trochu zaražený a nervózní. Najednou
se v půli jejich rozhovoru ozvalo energické zaklepání na dveře
a bez vyčkání tam vrazila mladá žena vedoucí za ruku malou asi
tříletou holčičkou. Karel zůstal konsternovaně hledět, co se
to děje, jeho syn však hned vyskočil ze židle a s úsměvem je
přivítal.
Žena mu ve spěchu vysvětlovala, o co se jí jedná: „Honzo, prosím tě, pohlídej mi asi tak do šesti Marcelku, já jsem ve stresu, letím na termín k právníkovi, pak na magistrát a ještě toho musím spoustu věcí zařídit a nakupovat na neděli. Matka mi totiž dnes úplně vybouchla, je na vyšetření se žílama v nemocnici a ségra je bůhví kde, asi v nějakým fitnesu.“ Honza stačil jen vše odsouhlasit a žena zase rychle vypadla. Když si Jan všiml svého otce s překvapivě tázavým výrazem v očích, začal mu neochotně vysvětlovat:
Žena mu ve spěchu vysvětlovala, o co se jí jedná: „Honzo, prosím tě, pohlídej mi asi tak do šesti Marcelku, já jsem ve stresu, letím na termín k právníkovi, pak na magistrát a ještě toho musím spoustu věcí zařídit a nakupovat na neděli. Matka mi totiž dnes úplně vybouchla, je na vyšetření se žílama v nemocnici a ségra je bůhví kde, asi v nějakým fitnesu.“ Honza stačil jen vše odsouhlasit a žena zase rychle vypadla. Když si Jan všiml svého otce s překvapivě tázavým výrazem v očích, začal mu neochotně vysvětlovat:
"To nic, to je normál,
táto, to je jedna moje tak trochu zbrklá klientka, Ema Doudová.“
„Ale jak to, že jí hlídáš dítě?“, podivil se otec.
„Ona se rozvádí a nemá nikoho na hlídání a mně je jí tak trochu líto.“
„Ale jak to, že jí hlídáš dítě?“, podivil se otec.
„Ona se rozvádí a nemá nikoho na hlídání a mně je jí tak trochu líto.“
„Ale proč, když je tvá klientka, má navíc ještě jiného právníka?“ nechápal
otec.
„Protože tím je
můj kamarád Standa Bříza, kterého jsem jí doporučil, je machr na
rozvody, já dělám hlavně věci majetkoprávní",vysvětloval otci trochu nervózně jeho syn.
„Aha, chápu“, usmál se otec, „ten Douda se s ní soudí o to dítě a ona mu ho nechce dát, což se jí nedivím, podívej se, jak je ta holčička hezká a hodná, ani nedutá.“ Načež jí dal barevné tužky ze synova stolu a papíry na malování: „Tady si můžeš, Marcelko, malovat, aby ti tady nebyla tak dlouhá chvíle.“
"Děkuji“, řekla zdvořile.
„Ano, Marcelka je moc hodná“, řekl Honza, „ale ona jaksi není Doudovo dítě, chápeš to táto..?“
„Aha, takže ten Douda se rozvádí, protože, podle testu DNA se ukázalo, že dítě není jeho, takže Marcelka je čí?“ „Ne, Marcelka nikdy neječí, ta je moc hodná, táto. Ale ta Doudová se rozvádí s Doudou, protože on má dítě se svojí milenkou, s nějakou Francouzkou René.“
"Tak to je tedy hezký, když se mají dva-tři lidé rádi, ale čtyři už je moc. Ale stejně se ti musím divit, i když to oceňuji kladně, že se tak mirnix-dirnix staráš o cizí dítě!“
„Jó, tak to jsem ti zapomněl prostě říct, táto...“ Načež se zhluboka nadechl: „Marcelka je moje dítě a já chci začít nový život!“
„Co? – Tvoje dítě? A to se dovídám až teď, vo tři roky pozdějš? A víš aspoň s kým ji máš, proboha, ach synku, synku, zamysli se hlavou?“
"Ale vždyť ti to říkám od začátku, přece s tou mojí klientkou Emou Doudovou!"
„Aha, chápu“, usmál se otec, „ten Douda se s ní soudí o to dítě a ona mu ho nechce dát, což se jí nedivím, podívej se, jak je ta holčička hezká a hodná, ani nedutá.“ Načež jí dal barevné tužky ze synova stolu a papíry na malování: „Tady si můžeš, Marcelko, malovat, aby ti tady nebyla tak dlouhá chvíle.“
"Děkuji“, řekla zdvořile.
„Ano, Marcelka je moc hodná“, řekl Honza, „ale ona jaksi není Doudovo dítě, chápeš to táto..?“
„Aha, takže ten Douda se rozvádí, protože, podle testu DNA se ukázalo, že dítě není jeho, takže Marcelka je čí?“ „Ne, Marcelka nikdy neječí, ta je moc hodná, táto. Ale ta Doudová se rozvádí s Doudou, protože on má dítě se svojí milenkou, s nějakou Francouzkou René.“
"Tak to je tedy hezký, když se mají dva-tři lidé rádi, ale čtyři už je moc. Ale stejně se ti musím divit, i když to oceňuji kladně, že se tak mirnix-dirnix staráš o cizí dítě!“
„Jó, tak to jsem ti zapomněl prostě říct, táto...“ Načež se zhluboka nadechl: „Marcelka je moje dítě a já chci začít nový život!“
„Co? – Tvoje dítě? A to se dovídám až teď, vo tři roky pozdějš? A víš aspoň s kým ji máš, proboha, ach synku, synku, zamysli se hlavou?“
"Ale vždyť ti to říkám od začátku, přece s tou mojí klientkou Emou Doudovou!"
"A teď mi řekni, Honzo, otevřeně, hodláš se s ní vůbec někdy taky třeba oženit?“
„Samozřejmě, hned jak se rozvede, dřív to přece ani nejde!“, řekl Honza uraženě.
Otec pak jenom kroutil
hlavou. Vtom na stole zazvonil telefon: „Haló, Dostál, ano, ano,
jéžišmarjá, ano hned tam letím! Táto, zapomněl jsem,...“
„Jak vidím, ty pořád něco zapomínáš, i říct mi, že jsem už tři roky dědou!“, zaburácel otcův sonorní hlas.
„Táto, promiň, vše vysvětlím, ale teď mám stání u soudu, takže, buď tak hodnej a postarej se nějak o svoji vnučku asi tak do šesti, aspoň se líp seznámíte. Jo? Díky moc a já běžím, přijdu tam už stejně pozdě, ahoj!“
„Tak, Marcelko, já jsem vlastně tvůj děda Karel....ájéje...no, to je hezkej koníček, co jsi namalovala.“
„To neni koníšek, to si ty!“
"Ajó, celej já, máš pravdu, ale já jsem taky mimo to, kouzelnej dědeček a já tě, princezno, zvu teď na kafe, totiž na zmrzlinu a sebe na kafe a když budeš pořád takhle hodná, tak ti budu povídat pohádku o princezně se zlatou hvězdou na tom... né na klopě, na -éé...“
„Na čelíčku a vo plincovi Bajajajovi“, ožila se zájmem Marcelka.
„Správně - a navíc tam figurují ještě další princové, jako: Dlouhý, Široký a Krátkozraký.“ „Ne dědo, to nejsou psece plincové, ale takoví páni, a eště je tam taky zlej dlak, takovej moc hodně zelenej!“
"Výborně, Marcelko! Ještě, že se tak dobře vyznáš, vidím, že si budem rozumět.“
„Jak vidím, ty pořád něco zapomínáš, i říct mi, že jsem už tři roky dědou!“, zaburácel otcův sonorní hlas.
„Táto, promiň, vše vysvětlím, ale teď mám stání u soudu, takže, buď tak hodnej a postarej se nějak o svoji vnučku asi tak do šesti, aspoň se líp seznámíte. Jo? Díky moc a já běžím, přijdu tam už stejně pozdě, ahoj!“
„Tak, Marcelko, já jsem vlastně tvůj děda Karel....ájéje...no, to je hezkej koníček, co jsi namalovala.“
„To neni koníšek, to si ty!“
"Ajó, celej já, máš pravdu, ale já jsem taky mimo to, kouzelnej dědeček a já tě, princezno, zvu teď na kafe, totiž na zmrzlinu a sebe na kafe a když budeš pořád takhle hodná, tak ti budu povídat pohádku o princezně se zlatou hvězdou na tom... né na klopě, na -éé...“
„Na čelíčku a vo plincovi Bajajajovi“, ožila se zájmem Marcelka.
„Správně - a navíc tam figurují ještě další princové, jako: Dlouhý, Široký a Krátkozraký.“ „Ne dědo, to nejsou psece plincové, ale takoví páni, a eště je tam taky zlej dlak, takovej moc hodně zelenej!“
"Výborně, Marcelko! Ještě, že se tak dobře vyznáš, vidím, že si budem rozumět.“
Když si pak děda s vnučkou spolu
sedli v kavárně ke stolku a Marcelka mlsala zmrzlinu, vyprávěl
jí děda svým tápavým způsobem jakousi pohádkovou směs z toho,
co si ještě pamatoval z dětství. Marcelka ho musela neustále
opravovat, když tam občas zmotal Červenou Karkulku se Smolíčkem, ale
oba dva se přitom náramně bavili. Najednou Marcelka ukazovala ručičkou
někam za něj a volala: „Hele, teta Klála!“
Otočil se a viděl
tam přicházet jakousi mondénní dámu, tak honem okřikl Marcelku:
„Ne-ne, to asi není teta Klára, Marcelko, to je nějaká jiná paní.“ Jenže ta si jich už všimla a zamířila si to přímo k
jejich stolu: „Marcelko, co tady děláš, kdepak máš maminku?“ Načež se otočila na Karla přísným pohledem a řekla rázně: „A kdo jste vy, pane?“
"Promiňte,
madam, já jsem její dědeček Karel, ale kdo jste Vy? O to tady totiž také běží!“
„Já jsem její teta Klára, ale pokud je mi známo, tak tato milá Marcelka nemá žádného dědečka, už vůbec ne Karla!"
„Já jsem její teta Klára, ale pokud je mi známo, tak tato milá Marcelka nemá žádného dědečka, už vůbec ne Karla!"
„Máte pravdu, madam, i já jsem si toto až do dneška rovněž myslel“ řekl Karel, kývaje odevzdaně hlavou...
„Ale řekněte mi, jak vám mám
probůh věřit, když dnes se tu všude pohybují odporní
pedofilové a bůhví jaká lidská verbež?“
"Stačí vám, madam, když vám řeknu, že biologickým otcem Marcelky je JUDr. Jan Dostál, což je můj biologický syn...“
"Stačí vám, madam, když vám řeknu, že biologickým otcem Marcelky je JUDr. Jan Dostál, což je můj biologický syn...“
"Uf, tak teď už vám
věřím“, oddychla si teta, „moje sestra Ema je typická
zmatkářka, je vdaná deset let s tím výpitkou Doudou, děti
nemají, ale každý z nich má nějakou vedlovku!“
"Co to je
vedlofka?“, ozvala se Marcelka. Klára i Karel se na sebe podívali
a teprve si uvědomili, že je tu dítě, které připoslouchává.
„No -é- to je tak, Marcelko“, snažil se děda vyřešit kvadraturu
kruhu, „víš to je taková –éé– krásná kytička!“
"Taková čelvená?“
"Ano, taková jako
pampeliška, jenže ta je žlutá. Víš co, já ti ji ukážu, ty
rostou tam kde já bydlím, sedneme si teď do auta a pojedeme tam.
Chceš?“
"Jo, pojedeme
autem plyč a já si je natlhám:“ Teta Klára se však pro jistotu
zaháčkovala:
"Já koukám, jak
to s dětmi dovedete – a mohla bych jet s vámi na ty kytičky?“
"Samozřejmě,
takže jedem, je to jen pětadvacet kilometrů, ale v šest musíme
být zase nazpět v kanceláři u Honzy, kam se taky dostaví maminka
Ema. Ti se budou ale divit, jak se děda-pezista seznámil s krásnou tetou!“ "Taky penzistkou!" dodala suše Klára...
V Karlově chalupě se to těm oběma návštěvnicím líbilo, navzdory jejich tak rozdílnému věku. Marcelka se vrhla na kytičky, kterých bylo všude kolem chalupy dost a Klára zhodnotila vzhled i umělecký „pořádek“ který vytvořil tak naprosto perfektní i romantickou atmosféru jeho příbytku,
jasně staromládeneckého...
"Klárko, sedněte si třeba tady na gauč nebo venku na verandu a něco si přečtěte, já mezitím ohřeju takový proletářský oběd, mám tady od včera segedýnský guláš...“
"Óó, tady na parapetu jsem našla takové hezké dřevíčko a je na tom napsáno antibouch, co to znamená?" zeptala se Klára.
"Jó, to je můj vynález", smál se Karel, "když je větrno a já si chci otevřít okno, tak ho za ten háček pověsím na okenní pant a okno je fixováno a nemůže se větrem přibouchnout." "To je geniální, Karle, hned bych vám za to dala pu..." jenže do toho tam vběhla Marcelka s kytičkami: "Dědo, to sem tu natlhala plo tebe a taky plo tetu Klálu!"
"Klárko, sedněte si třeba tady na gauč nebo venku na verandu a něco si přečtěte, já mezitím ohřeju takový proletářský oběd, mám tady od včera segedýnský guláš...“
"Óó, tady na parapetu jsem našla takové hezké dřevíčko a je na tom napsáno antibouch, co to znamená?" zeptala se Klára.
"Jó, to je můj vynález", smál se Karel, "když je větrno a já si chci otevřít okno, tak ho za ten háček pověsím na okenní pant a okno je fixováno a nemůže se větrem přibouchnout." "To je geniální, Karle, hned bych vám za to dala pu..." jenže do toho tam vběhla Marcelka s kytičkami: "Dědo, to sem tu natlhala plo tebe a taky plo tetu Klálu!"
A tak došlo ke
sblížení dvou osudem spřízněných duší, vdovy a vdovce, kteří se navzdory věku od tohoto dne, stávali vzájemně si sympatičtějšími... O sedm měsí-ců později se otec se synem vsadili, kdo z nich dvou se dříve ožení a vyhrál to, pochopitelně kdo?, No přece, děda Karel!
10 komentářů:
Vase clanky ctu vsecky,
je to takova oddechova cetba, ktera pobavi. I kdyz se ke kazdemu clanku nevyjadruji, ubezpecuji Vas, ze zadny nevynecham. Srdecne zdravim pres more, preju hodne zdravi a tesim se na dalsi vypraveni od Vas.
28.6.2013 13:37:49 Ludmila
IP: xxx.xxx.52.193
Ludmila
Mirku, Vaše příběhy mají vtip
a často velice zajímavou pointu. Vždy se dají číst. Do jisté míry také vnímám, co zde napsala Ivana, ale Vaše vyprávění mají ještě další dimenzi, je v nich lehký humorný nadhled.
29.6.2013 19:24:18
IP: xxx.xxx.254.6
Marek Trizuljak
No samozřejmně,
že láska kvete v každém věku, Karlovi jsem fandila od začátku, vylíčil jsi ho jako chlapíka sympaťáka, který to umí nejen s dětmi, ale i s ženami. Ovšem stejně u mě vyhrála malá Marcelka.
1.7.2013 21:01:48
IP: xxx.xxx.55.244
Jarka
Děkuji za všechny komentáře a jsem rád, že se příběh líbil...
Dobrý den, teď jsem náhodou našla Váš blog, a povídka se mi líbí, je psaná s lehkostí a je ze života. Jak budu mít více času, s dovolením si Váš blog projdu více, děkuji Maryša :o)
Milá paní Maryšo, to jste mi tedy udělala radost! Mezi všemi mými známými znám pouze jedinou Maryšu, takže si myslím, že to jste Vy. Ovšem i kdybyste to Vy nebyla, tak se tím moje radost nikterak nezmenší!... Každopádně Vás vítám a děkuji za komentář...
< Mirku, i kdybyste si tenhle příběh vymyslel, tak se to krásně čte. Ale v života to tak nebývá, že se dva lidé potkají a hned je "ruka v rukávě". Helena S.>
< Mirku, i kdybyste si tenhle příběh vymyslel, tak se to krásně čte. Ale v života to tak nebývá, že se dva lidé potkají a hned je "ruka v rukávě". Helena S.>
Sláva, Helenko, tak se to povedlo, Váš komentář dorazil dokonce DVOJMO! Děkuji moc, stalo se mi to za osm let poprvé - a to se počítá!
< Tak to jsem ráda, že to funguje, ale dělalo to problémy. Technika je záludná... Helena S. >
Okomentovat