Aleš Doktor měl rád déšť. Nesmělo ovšem pršet moc. Toho dne seděl právě u počítače nad polo-rozepsaným článkem, když si všiml, že venku mrholí. Vstal, aby se podíval na venkovní teploměr a když zjistil, že je 21° C a žádný vítr, nechal psaní a hurá do deště! Bylo mu krásně, ulice byly téměř prázdné a díky tomu, že byla neděle dopoledne, nejezdila skoro ani žádná auta. Bloumal ulicemi bez pevného cíle a bylo mu fajn. Když se asi po půlhodince rozpršelo doopravdy, stoupl si do výklenku jakéhosi zaškudlaného krámku. To ještě netušil, že mu právě teď končí čas jeho pohody.
Do téhož výklenku se bez jeho dovolení postavil nějaký zmoklý kolemjdoucí. Aleš to tak trochu považoval za drzost. Připadal si být původnějším domorodcem tohoto úkrytu a on se mu tam drze vecpal. Muž s cigaretou v puse ho oslovil: „Nemáte oheň? - Jéé, probůh, to jste vy, pane doktore? Promiňte, já jsem vás hned nepoznal, já jsem Karel Jaromír...“
„I kdybyste byl Karel Jaromír Erben, tak to mě vůbec nezajímá“, řekl otráveně až neuctivě Aleš.
„Vy sám jste přece tvrdil v televizi, že nemáte rád anonymy“, trval na svém on, „a tak je podle vás, mojí povinností se vám představit.“
Aleš byl zaskočen, pochopil, že ho tenhle chlap asi viděl před pár dny v televizní diskuzi o mezilidských vztazích v ČR.: „Vida, jednou v životě jsem byl na pár minut v televizi a už jsem slavná celebrita, ale vidím, že přestává pršet, takže já musím pokračovat v chůzi, mějte se fajn - pane Erbene!"
„Moment, jdete tímto směrem, já bych se svezl kousek s vámi?“
A to se dalo jen těžko odmítnout a tak spolu pomalu došli až do kavárny Slavie, ovšem ani tam se ho Aleš nezbavil. Neustále mu vykládal o jakési své lásce Evě, která totiž zpívá v jejich orchestru, kde on hraje na saxofon a která je tak strašně krásná a tak jako on je i ona bezdětná a v rozvodu. Mají se sice šíleně rádi, leč v dohledné době se nemohou vzít, protože jeho manželka Sylvie mu dělá peklo na zemi a nesouhlasí s rozvodem. Naproti tomu Eva bude prý už v příštím stání za týden rozvedená, zatímco jeho případ se zřejmě potáhne delší dobu.
„Pane Jaromíre, nechtěl jsem vás přerušovat, ale já vám nemohu nikterak pomoci, řekl, chápete to?“ vysvětlil mu Aleš.
„Právě, že byste mi mohl úžasně pomoct, doktore, víte, my jsme se s Evou na vás dívali v té debatě a ona byla vašimi názory přímo fascinována, už jsem skoro začal na vás žárlit!“ usmál se Jaromír.
„To mi sice lichotí, ale já nejsem právník ani psycholog a už vůbec ne doktor, to je jen mé jméno Aleš Doktor, s velkým D, jsem starý mládenec, který tak trochu něco spisuje.“
„Ale Eva si myslí, že jste právník a určitě by dala na váš názor. Ona totiž chce, abychom se nejpozději do března buď vzali, nebo rozešli, a já bych potřeboval, abyste ji přesvědčil, že musí mít trpělivost a počkat než skončí můj soudní spor se Sylvií. Jedná se celkem o velký nemovitý i movitý majetek - a to víte, to se táhne.“
„A proč Evu nepřesvědčíte sám?“, vybafl Aleš podrážděně.
„Bavili jsme se o tom už stokrát, ale je pořád toho názoru, že se mám vzdát majetku ve prospěch své ženy, aby se rozvod urychlil. To já ale nechci, je to majetek po mých rodičích, nechci, aby ho schramstla ta nenažraná Sylvie? A tak mě právě napadlo, že bych vám zaplatil třeba dvacet tisíc, kdybyste Evu zpracoval tak, aby rok s tím USA počkala."
„Tak to odmítám a říkám absolutně ne!“, Aleš nadskočil na židli, „já určitě nebudu nikoho zpracovávat!"
„Dobrá,“ Jaromír vytáhl šekovou knížku, „prachy u mně nehrajou žádnou roli, tak tedy za padesát tisíc, doktore?“
„Pane Jaromíre, aby bylo mezi námi úplně jasno, žádné peníze od vás nechci, za právníka se vydávat nebudu ani za milion!“ řekl důrazně. „Tak promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout, ale jsem bezradný“, řekl sklesle. Vtom se mu spustila krev z nosu a než stačil vytáhnout kapesník byla louže i na ubruse. Rychle odběhl na toalety a trvalo to čtvrt hodiny než se vrátil. Mezitím číšník prostřel nový ubrus.
„Je mi to trapné, trpím na to už od mé havárie se sportovním letadlem“, omlouval se po příchodu Jaromír, „vidíte tady tu jizvu u kořene nosu - a to už je víc jak pět let.“
Alešovi ho bylo přece jen tak trochu líto: „A jak jste se vlastně seznámili s Evou?“, zeptal se ho, aby změnil téma.
„Hm, to bylo tak: šílenej liják a já jedu v mým mercedesu po nábřeží a na červenou jsem musel zastavit u Jiráskova mostu. Byla už poměrně tma a u baráku tam stála, s novinama nad hlavou místo deštníku, krásná ženská. Nabídl jsem jí, že ji svezu - a tak to začalo. Pak, když jsem zjistil že jí to zpívá, tak jsem ji vzal do mýho orchestru. No a pak jsme se do sebe těžce zamilovali.“
„Pokud tedy budete chtít“, nabídl Aleš, „mohu si s vaší Evou promluvit třeba takhle u kafe jako s vámi a pokusím se po-upravit její názor na eventuální odložení vaší svatby na neurčito, čili do doby, než se s vaší ženou dohodnete na tom rozdělení veškerého majetku, zhruba napůl, tedy fifty-fifty.“
„To je teda velikej ústupek, kterej mi tady radíte“, řekl váhavě, „ale asi máte pravdu, nějaký čas bych s tím u mé milé Evy získal.“
Nakonec si vyměnili vizitky s tím, že on si o tom znovu promluví s Evou a pak, že se mohou někdy sejít všichni tři. Tak se Aleš Doktor stal vlastně čekatelem na bezplatné místo jakéhosi polo-náhradníka za právního zástupce...
Už v příštím týdnu se Alešovi nečekaně ozvala paní Eva Königová: "Víte, já jsem Vás totiž stejně chtěla poznat osobně, když mi Karel přišel s tím, abych Vás pozvala na náš koncert v pátek...“
„Výborně“, skočil jí Aleš do řeči, „takže já vás zvu na oběd a vy mne na koncert! Souhlasíte?"
Přesně v jednu hodinu vstoupila do malé čínské restaurace "Lotos" atraktivní žena, rozhlédla se a zamířila k Alešovu stolu. Nemuseli se vlastně ani představovat, vše bylo jasné a on začal chápat, proč se ten Jaromír tak bezhlavě, jak se říká "z voleje", zamiloval do této fantasticky půvabné ženy. Během oběda mu paní Eva vyprávěla její příběh, který se ovšem od Karlova líčení diametrálně lišil.
„Paní Evo, vy tedy netrváte na datu svatby nejpozději v březnu příštího roku?“
„Je mi to jedno kdy se vezmeme, ale do USA musíme přiletět buď už jako manželé, protože tam se vdávat nechci, nebo se rozejdeme a já tam odletím sama. Chci tam, pokud nezkrachuji, zůstat pár roků. Taková příležitost, jakou mi nabízí ti moji známí v New Yorku, zpívat na Broadwayi, se prostě nedá odmítnout a s Karlem to až zase taková horoucí láska není. Na druhou stranu ovšem, by to bylo pro mne jistě snadnější protloukat se v Americe ve dvou a navíc s muzikantem.“
„A paní Evo, proč si myslíte, že by Karel nemohl za vámi přiletět třeba o půl roku později, až by mu jeho žena odsouhlasila rozvod.“
„Protože, milý pane Doktore, tuhle báchorku Karlovi vůbec nevěřím. To je totiž on, kdo se nechce rozvést!“
To Aleše zarazilo: „Tak teď už tomu vůbec nerozumím. Karel, že se nechce rozvést? A proč by chtěl zůstat se ženou, kterou nenávidí a která ho chce obrat o majetek?“
„Protože ten majetek je zřejmě její a on chce, aby to tak zůstalo i nadále. Má doma ženu, která se o něj stará, vaří, pere, žehlí, a k tomu má mne, coby milenku, se kterou se rád chce ukazovat ve společnosti a hrát si na bonvivána. Jeho žena je o 13 let starší než já. Nevím, co vám ještě napovídal, je to "vejtaha!" Na příklad: nikdy jsem neslyšela, že by lítal s letadlem, mercedes taky nemá, tu jizvu na nose má od fotbalu a jeho šeková knížka je jenom napodobenina s bezcennými papírky!“ řekla Eva.
„To snad není možné“ nevěřil Aleš, „co by býval udělal, kdybych já jeho šek přijal?“
„Jednoduše by řekl: Pardon, můj omyl. To nejsou mé soukromé šeky, tyto jsou firemní. Víte, pro něj je všechno recese! Už při našem seznámení mě doběhl. To lilo jako z konve, já jsem jela mým autíčkem kolem Masarykova nádraží a on tam stál zmoklý s novinami na hlavě a mával na mne, abych zastavila. Prosil mě, abych ho svezla někam k doktorovi, že si podvrtl kotník, a teď, že nemůže udělat ani krok. Souhlasila jsem, což jsem asi neměla dělat. Hned jak vlezl do auta, tak se mi kajícně přiznal, že si to jen vymyslel, aby se svezl a navíc, že se mu moc líbím. Ta jeho otevřenost s výrazem nevinnosti v očích mě okouzlila, to on dovede perfektně!“
Aleš zakroutil hlavou: "Ale paní Evo, tohle mi nedává absolutně žádný smysl!"
„On teď chce získat čas, zdržet mne tak dlouho až mi ten job v USA uteče a pak bude zase všechno OK." „Takže vám to patrně, paní Evo, až tak dalece vůbec nevadí, že ano?“
„To je tak, byla jsem do něj úplný blázen, protože proti mému muži alkoholikovi byl naprostým ideálem chlapa, vzhledově krasavec a k tomu to hlavní, on není alkoholik, on je abstinent!“
„Nojo, máte pravdu, žena to vidí jinak.“
„Původně jsem mu věřila všechno co mi napovídal, protože jsem tomu chtěla věřit, ale po pár jeho smyšlených blábolech, které jsem vždy brzy odhalila, jsem to už přestala považovat za vtipné, no a dnes mám i pochybnosti o tom, na co mi přísahal, totiž, že už osm let se svojí manželkou intimně nežije.“
„A naučila jste se s tím vyrovnávat?“
Eva se sarkasticky usmála: „Zatím moc ne. Strašně mně vadí, že mu nemohu věřit, možná, že mu někdy křivdím a nevěřím mu ani čistou pravdu. Jeho chybou je, že se snaží dělat ze sebe něco jiného. Ale Karel není špatný člověk, má charakterovou vadu - to lhaní...“
„Paní Evo, po tom, co jste mi právě řekla vidím, že nemám právo a ani nechci mluvit do vašeho vztahu s Karlem a proto se vám moc omlouvám. Na ten koncert radši nepřijdu, já bych se asi neudržel. Jen mu ještě zatelefonuji a vynadám za to, že ze mne udělal blbce."
„To je škoda, že to vzdáváte, ale chápu vás. Mohu vás přesto někdy zavolat a popovídat si s vámi jako dnes?"
„Samozřejmě paní Evo, pokud budu vůbec schopen poradit..."
Teprve až někdy před Vánocemi zadrnčel Alešův telefon a v něm se ozval altový hlas paní Evy: „Představte si, Aleši, něco nemožného, křivdila jsem mu – Karel se rozvedl! Byla jsem úplně vedle, rozsudek ještě nemá, ale při posledním stání, se společně s manželkou dohodli na rozdělení majetku a pak prý už nestálo vůbec nic v cestě, takže je vše v pohodě! O Vánocích uděláme zásnuby u mých rodičů, někdy v lednu se vezmeme a 14. února, na Valentýna, to jsou totiž mé narozeniny, odletíme do USA. Zveme vás srdečně na zásnuby i jako za svědka na svatbu a doufám, že to neodmítnete.“
„Tak to vám blahopřeji a spolehněte se, že přijdu!“ Aleš se snažil mluvit nadšeným hlasem i když v koutku duše si pro sebe říkal: „Pro toho Kecala je jí opravdu škoda..."
25. prosince se konal u Urbanů, to jest Eviných rodičů v Davli, slavnostní oběd, při kterém se tak ekonomicky výhodně spojily zásnuby a Hod Boží.
Aleš se dostavil přesně v poledne s velikou kyticí růží a při předávání pugetu Evě od ní dostal zcela nečekaně polibek. Eva ho pak představila rodičům i své mladší sestře Zuzaně. Do toho vstoupil k úžasu obou rodičů pravý ženich: „Já jsem Karel Jaromír a přicházím vás požádat o ruku vaší dcery Evy“, řekl takřka v pozoru se sraženými podpatky a s mírnou úklonou.
"A kdo jste vlastně vy?" zeptala se Aleše překvapená paní Urbanová. Eva musela vše znovu vysvětlit a rozklíčovat - kdo je kdo!
Zatímco rodiče a snoubenci řešili podrobnosti lednové svatby a nákup oblečení pro nevěstu, Aleš se zatím dobře bavil za stálého přiťukávání si s Evinou sestřičkou Zuzi. „Řekněte mi, Zuzanko, to snad není tajné, o kolik jste mladší než Eva?"
„O osmnáct let...“ řekla trochu trucovitě Zuzana.
Eva to zaslechla až na druhém konci místnosti a řekla: „Jo, to bylo pro mne utrpení, všichni si mysleli, když jsem s ní vyjela v kočárku na ulici, že to je moje dítě za svobodna! A zatím – dle pravdy provozní nehoda u Urbanů!“
Zuzana si jen povzdechla: „Ano, tak to je! Mně všichni říkali, že jsem jakési dítě z ušetřeného materiálu.“
„Zuzko, že se nestydíš takhle mluvit“, okřikla ji cudná paní Urbanová.
Otec Urban právě vykládal Karlovi zážitky z chytání ryb a o nic jiného se nezajímal. Alešovi to nedalo, aby neřekl Zuzance něco lichotivého: „Ať už je to jak chce, Suzanne, povedla jste se velice dobře, v kráse jste dohnala svoji sestru Evu, a kdybych byl asi tak o dvacet let mladší, oslavovaly by se tu teď určitě dvojí zásnuby, pochopitelně za předpokladu, že byste o mne stála...“
„Každý je tak starý, jak se cítí“, řekla Zuzana, „a já vůbec nemám ráda puberťáky.“ Do toho se vložila paní Urbanová: „Ty taky máš ještě dost času! Zuzka asi už toho moc vypila a neví co brebtá. Nejdřív musí dodělat školu - a basta!“
„Maminečko milá“, reagovala Zuzka sladce ovíněně, „na které planetě žiješ? Já jsem přece plnoletá a můžu si dělat co chci. Podívej, jsem žena“ a dala Alešovi pusu na tvář.
Tímto úplně nevinným, ale pro Aleše příjemným počinem nejmladší ratolesti přísně katolické rodiny, zhoustla atmosféra, takže se Aleš brzy vypoklonkoval s výmluvou, že má ještě jeden důležitý termín se svým nakladatelem...
Na Silvestra odpoledne, Aleš ještě nevěděl, jak by měl strávit večer. Během jeho rozjímání ho náhle vyrušil telefon: „Haló, tady je Zuzana Urbanová...“
„Jé, Suzanne, to je tedy velmi příjemný překvapas!"
„Pane Doktore, já jsem se chtěla zeptat, jestli byste mi i v tom nečase udělal radost a šel se mnou na tzv. silvestrovský koncert naší Evy s tím Karlovým orchestrem, to trvá jen od sedmi do desíti a pak bychom si mohli třeba zajít ve čtyřech někam, to je fuk, třeba do baru, zatancovat.“
„Ano, ano a uvítati, tak říkajíc NOVÝ ROK někde v baru, pokud možno pochybném“, doplnil ji Aleš.
Koncert k tanci i poslechu byl nad Alešovo očekávání skutečně na vysoké úrovni, netušil, že má Eva tak výborný hlas, ani že orchestr »Gong«, v němž Karel hraje, není žádná kutálka, ale skutečně kvalitní big-band. Těsně před koncem koncertu přišla Eva k jejich stolu: „Tak, lidičky, pojďte se mnou do šatny pro muzikanty, já se převlíknu a počkáme tam na Karla. Oni ještě hrají poslední orchestrálku a až přijde, vyrazíme do víru noci. On prý už ví kam, já zatím ne.“
V šatně se Eva rychle přestrojila a mezitím co byla v kabině vstoupila do místnosti jakási velmi elegantní ošperkovaná madam v kožichu a posadila se do jednoho z křesel.
„To bude asi těžce zazobaná manželka některého z muzikantů“, řekla Zuzanka. Aleš si všiml, že když Eva vystoupila z kabiny, vrhla na onu neznámou zlý pohled. Přisedla si k nim a skrze sevřené rty řekla: „To je ta děsná Sylvie, Karlova bejvalka, ale co tu dnes vlastně chce?“
„Asi chce s mluvit s Karlem, ohledně rozsudku, on ho ještě nedostal“, šeptala Zuzka.
„Ne, já to nevydržím, jdu se jí zeptat, co tu chce“, řekla Eva rozhodně.
„Paní Jaromírová, můžete mi říct, co tu děláte, v šatně pro orchestr?“
Dáma zvedla obočí: „Já tady čekám na mého manžela, vadí vám to?" „Karel, ale už není vaším mužem, a já snad mám právo, pár dní před svatbou vědět, co mu chcete, proč právě tady a na Silvestra?“
„Co to plácáte, milé dítě“, dáma se rozesmála, „Karel, že není mým manželem?“
„Samozřejmě, že není, vždyť jste se už rozvedli!“, Eva začla blednout.
„Tak tohle slyším prvně v životě! Jak mohu být, vážená slečno, rozvedená, když jsem se ještě nikdy nerozváděla? Chápu vás, že je Silvestra a vy jste asi už dost bumbala a máte nějaké vidiny...“
„Já – já nejsem opilá, ale je to pro mne šok! Vy asi nevíte, že máme 11. ledna svatbu?“
„Vy jste ale čím dál legračnější, dívenko, to by byla přece bigamie! Zanechte prosím vás těch hloupých vtipů, už mě to unavuje“, řekla madam suverénně.
Aleš se Zuzanou se rychle zvedli a přišli Evě na pomoc. „Vážená dámo, promiňte, že zasahuji do vašeho rozhovoru, ale dochází zde evidentně k malému nedorozumění. Já, Aleš Doktor a zde Zuzanka Urbanová, sestra paní Königové, jsme oba dva svědci, jak při zasnoubení, tak i při svatbě Evy a Karla Jaromíra dne 11. ledna...“
„To ale není možné, vždyť my jsme se s mým Karlem nikdy nerozváděli a dokonce ani nikdy o rozvodu nemluvili - už kvůli naším dětem...“
„Co, vy máte děti?“ žasla sinalá Eva a zakryla si rukou ústa. Vtom do děje vstoupil sám Karel, jakoby dramaticky narežírován, hlavní hrdina této tragikomedie.
Eva i paní Jaromírová zvolaly skoro unisono: „Karle, probůh, vysvětli nám to! A sice teď hned a tady na tomto místě!“
Karel se suverénně rozhlédl po nás čtyřech, dával si na čas s odpovědí, načež hrdě pronesl tu nejméně očekávanou větu: „Nóó, to jsem holt já – já Karel Jaromír“, a pokrčil rameny, rozhodil ruce a jal se klidně ukládat saxofon do pouzdra.
„Tak, a teď se jde domů, ty barone Prášile!“, zavelela paní Sylvie a poslušný beránek Karel ani necekl. Jeho velitelka nebyla, jak se zdálo, až tak moc překvapená. Zřejmě už byla na podobné eskapády svého muže zvyklá. Zato Evu musel Aleš se Zuzkou podpírat, aby neupadla. Stále jen opakovala: „Ta ostuda, všichni to vědí, že se mám vdávat... rodiče...v práci...v orchestru...sousedé...“ Slzy se jí valily po tvářích a paní Jaromírová ještě ve dveřích suše poznamenala: „Nebýt našich dětí, paní Königová, tak bych vám tohoto lháře s radostí přenechala, aspoň to mi, prosím věřte!“
Zuzana nestačila utírat Evě slzy: „Evo, to není tvá ostuda, to je jeho debilita, neplač, prosím tě, Evi!“
Eva se otočila na Aleše, objala ho kolem krku a položila mi hlavu na rameno. Zuzka navrhla: „Pojďme teď do kabaretu, přijdeme na jiné myšlenky!“
„Ne-ne, já jdu přímo domů, jděte sami, nekažte si se mnou večer“, rozvzlykala se znovu Eva.
Vzali si tedy dohromady taxíka a odjeli k Evě domů na Letnou. Tam se pak obě sestřičky odebraly do ložnice, zatímco Aleš zůstal v obýváku a rozjímal o patrně psychické chorobě Karla, který musel vědět, že to jednou praskne a přesto žádal rodiče o ruku, slavil zásnuby, jakoby se připravoval na svatbu!
Když Zuzka uložila sestru do postele, řekla jí: „Evi, teď pusť všechno z hlavy a pěkně se vyspi, tady máš prášek na spaní.“ Pro Evu se však dnes zřítil svět, taková strašná blamáž před známými se jí zdála v tomto nervovém rozpoložení zcela nepřekonatelná. Nedovedla si vysvětlit, že mohl Karel dohnat své lhaní až takhle "ad absurdum". Chtěla zapomenout, chtěla spát, hlava jí třeštila a její myšlenky se stále vracely: „Jsem společensky naprosto znemožněná a vyřízená, všichni se mi budou chechtat!“ Naštěstí ji z toho pomohl, díky prášku, uklidňující sen...
„Jé, pane Aleši“, volala Zuzka z kuchyňky, „já jsem tu v ledničce něco objevila, Eva tu má připravené chlebíčky a jednohubky a šampus!"
A tak se Zuzi s Alešem docela dobře bavili, a o půlnoci si přiťukli na Nový rok a tykání. Aleš byl dost překvapen po jejím žhavém polibku: „Suzanne, to ale nebyla jenom přátelská pusa strejdovi, to vypadalo jako poměrně dost zamilovaně...“
Byl ihned umlčen dalším polibkem. Aby trochu přibrzdil vývoj této intimní situace, navrhl, že by se měli podívat, jak se daří Evě a jestli klidně spí. Eva ležela naznak s pootevřenými ústy a vypadalo to, že nedýchá. Sáhl jí na chladné čelo, vzal její bezvládnou ruku a snažil se nahmatat tep: „Zuzi, rozsviť velké světlo, už jsem se lekl, že snad Eva vůbec nedýchá! Ale kocajdank, zdá se, že je O.K.“ Aleš se potom odebral uklidněn domů a Zuzanka si vlezla do druhé postele vedle Evy a zůstala tam spát a přitom dohlížet na svoji nešťastnou sestru...
Hned příštího dne na Nový rok se tam Aleš znovu objevil a dobrácky oslovil Evu: „Milá, zlatá, ale moc důvěřivá Evi,“ začal kazatelsky, „chápu Vás, ale divím se moc, že jste tomu Karlovi tak lehkomyslně uvěřila, že je rozvedený, když jste se už mockrát přesvědčila, jak lže!
„Já vím, Aleši, máte pravdu a moc vám děkuji a tobě taky Zuzi. Moc se za tu mojí blbost stydím a omlouvám!“
"Pusťte to z hlavy, Evi, vím jak ho potrestáme: Jeho vlastní metodou!
Zavolám Karlovi a suše mu oznámím, že Evička spáchala sebevraždu
protože nemohla unést tu ostudu. Vzala si totiž smrtelnou dávku prášků na spaní a momentálně leží v nemocnici a lékaři bojují o její život. Dosud ale nevíme, jak to dopadne s vámi, víme jen, že tu jsou dvě možnosti: buď půjdete do kriminálu za pokus o bigamii, nebo, pokud lékaři zjistí nenormálnost, tak půjdete do tzv. "cvokhauzu!"
"Ano, nejistota, to je ten správný trest pro něj!" vykřikla Zuzanka.
"Ať se smaží ve vlastních lží, které si tak rád vymýšlí!" dodala Eva.
„A doma rodičům, řekneme, že se svatba nekoná! Zjistilo se, že má dvě děti a není rozvedený!" dohodly se ihned obě sestřičky...
O tři dny později volala Eva Alešovi, jestli se mohou spolu sejít v Mánesu na kafe, že by měla pár věcí, o kterých by se s ním chtěla poradit. „Souhlas, co je nového, Evi, a co rodiče?“ uvítal ji na úvod místo pozdravu zvědavý Aleš.
„Rodiče to zvládli dobře, ale páté zásnuby už prý nikdy více dělat nebudou. V práci jsem to nikterak nerozebírala, jenom, že se svatba odkládá, ale teď si musím ještě dojít pro věci do šatny orchestru a na to se chci zeptat vás. Smlouvu okamžitě vypovím, to je mi jasné, stejně letím za měsíc do USA, ale jak se mám tvářit na Karla a co mu mám říct, on se zatím neozval...“
„Zato se ozval mně a chtěl vědět, co se děje," Aleš se usmál a dodal, "řekl jsem mu, že jste to přežila a co bude dál, to se dozví od vašeho právníka. Nemusíte se s ním bavit. Jestli chcete, půjdu tam s vámi.“
„Ne, co jsem si nadrobila si musím vyřídit sama, ale nebojte se, Karel už je pro mne nula! K něčemu to přece bylo dobré. Po dvou létech se konečně cítím úplně volná a svobodná. Teď nedovedu pochopit sama sebe, jak jsem mohla být tak praštěná!“
„Takže to můžeme odfajfkovat jako vyřízenou záležitost. A teď, prosím, podívejte se Evi z okna, jak venku krásně prší. Šla byste se mnou na procházku?“
„To jste hezky řekl, že "krásně prší". To zní pro normální lidi jako protimluv. Nevím, jak jste mohl vědět, že ráda courám v dešti a že se dosud nikdy nikdo se mnou v dešti procházet nechtěl", usmála se Eva. „Tuším, že jsme v tomhle na stejné vlně, Evi. Naopak, já jsem očekával, že se mě zeptáte, jestli nejsem trochu cvok. Takže fajn, jdeme! Tu vaší tašku s věcmi hodíme ke mně do auta.“
Eva se do Aleše pevně zahákla a vzali to nejprve po mokrém nábřeží k Národnímu divadlu, odtud přes Most legií na Kampu a tam čvachtali v mokrém sněhu jako dva blázni, dokud se jim nepromočily boty...
Po odletu Evy do USA mu telefonovala Zuzka, aby ho s přímočarostí sobě vlastní, naprosto šokovala nečekaným návrhem: "Aleši, tady je Suzanne, takže mě dneska něco napadlo", řekla záhadně, „my dva bychom vlastně mohli spolu chodit – tedy jestli se ti líbím. Ty víš, že já nemám nikoho, ty taky nikoho asi nemáš, jak si myslím, tak proč ne? Co ty na to?"
„Milá Suzanne, tobě by snad nevadilo, že jsem dvakrát tak starý jako ty?" namítl suše Doktor Aleš.
„Ne. Já jsem o tom přemýšlela a přišla jsem na to, že čím budeme starší, tím bude rozdíl mezi námi menší. Poslouchej dobře: moje stáří je 18 x 2 = 36 + 2 = 38 tvoje stáří. A za 10 let mi bude 28 x 2 = 56 a tobě bude teprve 48 let!“
„Bravó, Zuzi, a za sto let už budeme prakticky stejně staří“, doplnil Aleš její výpočty, „víš, ono to tak není, těch dvacet let se nedá vyřešit algebrou, protože tady nejde jen o roky, ale o záliby, o způsob života, o tisíce jiných každodenních maličkostí. Já bych zcela určitě s tebou nechodil na disko, nezajímá mě nějaký Superstar, nebo taky jiné další ptákoviny, jako reality show.
Tobě zase asi nic neříká Debussy nebo Brahms. To je diametrální rozdíl v našich zájmech a proto říkám, že to nejde. Ne snad, že by ses mi nelíbila, naopak, jsi krásná a mám tě rád.“ Dohodli se nakonec, že se budou občas stýkat výhradně kamarádsky a posílat si esemesky.
Jednou, bylo to v červnu, poslala Zuzanka Alešovi podivnou SMS: »Mrholí a já tu stojím a čekám na Tebe. Chiffre: Museum.« Aleš se cítil být vyrušen z klidu. Pak ale, díky tomu, že bylo teplo a právě tak krásně mžilo, odpověděl stručně: "Za 20 minut jsem u tebe." Když přicházel k rampě Národního muzea, viděl, jak se tam Zuzanka krčí pod křiklavě růžovým deštníkem. Napadlo ho: „Jak to, že ona taky ráda courá v dešti? To nemůže mít ode mne, já jsem se s ní o tom nikdy nebavil. Ale stejně je čím dál víc podobná Evě, zvláště skrze mé zmoklé brýle.“ A pak se proti němu rozeběhla. „Můj drahý, drahý, Aleši, odpusť!“ Vrhla se mu okolo krku, div, že mu tím deštníkem nevypíchla oko – jenže to byla z USA se vrátivší Eva!!!
Mám takový dojem, že mnozí z mých čtenářů nebudou vědět, co to ten zatracený pertinax je? Musím proto předeslat: V tomto příběhu se tedy nejedná o římského císaře Publius Helvetius Pertinax, ba ani o červotoče Hadrobregmus pertinax, ale o latinské slovo »setrvalý«...
