Malířka i Sokolka a Peprle-ajznboňák

Moje drahá matka byla nejenom amatérská básnířka, jak už jsem zde jednou v jiném memoáru popsal, ale také malířka. a zároveň i aktivní Sokolka. Malovala zásadně olejem, ale ne podle skutečnosti, nýbrž podle pohlednic. Když někdo od ní chtěl obraz, přinesl si sám, nebo si vybral z její sady pohlednic krajinku, vázu s květinami, nebo zátiší a ona mu to přesně i v požadované velikosti namalovala. 

Za svůj život namalovala asi 120 obrázků, většinu rozdala, ale něco i prodala. Zvláštní je, že jediný originál, namalovaný podle skutečnosti, je tento můj portrét. Pamatuji si dodnes, když mě malovala jak jsem byl dvojnásobně mrzutý. Jednak jsem se nesměl hýbat a jednak jsem byl navlečen do sametových šatiček s krajkovým límečkem a manžetami a to mě vůbec nebavilo. Matka si původně přála mít holčičku a narodil jsem se bohužel jenom já, takže si mne strojila podle svého vkusu, jak je patrno z této, pro mne historicky cenné, podobizny z roku 1935.

Od mého roku jedna až do mých pěti let jsme bydleli v Turnově. Otec tam pracoval jako cizojazyčný korespondent v továrně na bižuterii, matka, tak jak to bylo tehdy normální, byla doma a mimo své umělecké vzněty byla nadšenou Sokolkou. Nejprve tam chodila jenom dva dny v týdnu večer cvičit, později se stala též cvičitelkou malých žákyň. Večer, když už byl otec z práce doma to nebyl problém jít do Sokola, ale odpoledne chodit cvičit žákyně, znamenalo otazník co se mnou? Neměla mě komu svěřit a tak si mě jednoduše brala sebou. Takže již ve třech letech jsem byl asi tím nejmladším Sokolíkem v republice. 

Vzpomínám si jak jsem tam seděl na parketách a díval se na holčičky jak cvičí a potom o přestávce si se mnou hrály jako s panenkou. To se mi líbilo. Jedna z nich jménem Anežka bydlela blízko nás a nabídla se, že mne bude i doma hlídat, když třeba moje mamka půjde do města na nákup. Byla to odvaha nechat mně hlídat osmiletou holčičkou, což se jednou nevyplatilo. Anežka si v matčině nepřítomnosti začala žehlit přes mokrý hadr svoji blůzičku. Najednou mi řekla, abych si sáhl na ten hadr, ze kterého se pářilo a já jelimánek to udělal. Přidržela mi ruku tak, abych nemohl ucuknout a tím jsem měl opařenou celou dlaň. Řval jsem jako tur, do toho přišla máti zpět z konzumu a bylo zle. Anežka dostala okamžitý vyhazov a tak skončila moje opatrovnice. Přivolaný pan doktor Koťátko (tak se skutečně jmenoval) mi ruku polil nějakým olejem a strčil do mouky a neštěstí bylo ošetřeno. 

Jednou odpoledne mne, coby čtyřletého vzali rodiče poprvé do biografu a máti mne oblékla do zmíněných sametových šatiček, které mi sama ušila, navlékla mi bílé punčošky a nové botičky a poslala mne zatím, než se sami s otcem vypraví, ven na vzduch. Protože bylo právě po dešti, řekla mi důrazně, abych dával pozor na bláto a neumazal se. Venku skotačily a čvachtaly bosonohé děti v loužích a já jsem jim to záviděl. Jsa si vědom toho, že se nesmím umazat, vybral jsem si jednu odlehlou louži a sedě na bobku jsem si v ní, pomocí klacíčku opatrně jakoby míchal polívčičku. Toho si všiml jeden větší kluk, popadl mě pod rameny a k potěšení všech ostatních mne pěkně celého v té louži vymáchal. Šel jsem domů s brekem, ale když se ukázalo, že nedostanu vařečkou, protože jsem za to evidentně nemohl, jsem byl celkem rád, že se to stalo, aspoň jsem mohl hned ty nemožné holčičí šatičky sundat.

V turnovské mateřské školce jsem působil též jako sólový herec, tím, že jsem měl fenomenální paměť. Máti mi přečetla moji roli, stačilo dvakrát-třikrát a já ji uměl nazpaměť. Na jedné besídce pro rodiče a známé jsem měl hlavní roli zajíčka, který varoval tančící kuřátka (asi 6 holčiček), aby si daly pozor na kmotru lišku. Paní učitelka, když jsem prvně spatřil osvětlenou rampu jeviště, mi řekla: "Jdi tam dopředu a mluv tak nahlas, aby tě diváci dobře slyšeli." 

Inu, poslechl jsem ji, došel až na rampu a otočen do hlediště jsem spustil nahlas svoji naučenou roli, domluva kuřátkům. Zatímco tedy tančící kuřátka byla v pozadí za mnou, já oslovil de facto obecenstvo: "Milá kuřátka!" V hledišti to zašumělo smíchem i potleskem, a v tu ránu jsem byl slavnější než Gréta Garbo.

A zde je fotka ze školky, já v levém rohu dole, a moje neustále padající kšandička.
https://youtu.be/it4UhTRGXfo

 A když jsem na začátku této vzpomínky napsal, že moje matka byla amatérská básnířka, tak jsem zapomněl podotknout, že také psala své paměti, ze kterých jsem vybral jako ukázku tuto, nazvanou poněkud nesrozumitelně "PEPRLE".

MARTA TOMSOVÁ:
Peprle byl kohoutek a dostal se k nám tak, že ho jednou přinesl můj syn Mirek ze školy. Jeden jeho spolužák, dojíždějící do školy vlakem, přinesl maličké kuřátko, které našel v hale Masarykova nádraží mezi davem cestujících. Posadil ho třídní profesorce na katedru se slovy: "Nechtěl jsem, aby ho někdo zašlápl." Profesorka, když se vzpamatovala z překvapení, zeptala se celé třídy, kdo by chtěl to kuře vzít domů? Nikdo neměl zájem, a tak se nad ním smiloval můj syn a přinesl mi ho v malé krabičce s dírkami.

 Kuřátko bylo asi dva-tři dny staré, celkem málo vzhledné, kropenaté, a já jsem si myslela, že to bude kuře od nějakého hrabavého ptáka. Syn mu chtěl říkat "Ajznboňák", ale já jsem mu začala říkat "Peprle", pro jeho jakoby popepřeného peří. Kuře si u nás v bytě rychle zvyklo, běhalo stále za mnou a když jsem si sedla, skočilo mi na bačkoru a zavřelo spokojeně očička. Nedalo se nic dělat, musela jsem na sebe vzít roli slepičí maminky. Když trochu povyrostlo, začalo mi sedat na klín, chtělo se mnou zobat z talíře a bralo mi kousky jídla z vidličky.

 Nakonec jsem se dohodla s mojí maminkou v Benátkách n/Jiz., že jí ho dovezu a přidáme ho k jejím pěti slepicím. Jenže Peprle zásadně odmítalo společnost slepic a nesedalo s nimi na hřadu, nýbrž na okně a žalostně pípalo. Netrvalo to ale dlouho a zvyklo si.
Když jsem asi po půl roce zase přijela do Benátek, řekla  mi maminka, abych se šla podívat do zahrádky na Peprle. Nemohla jsem očím uvěřit, byl z něho veliký, krásný kohout, hýřící barvami a leskem. V údivu jsem na něj zavolala: "Prprle, ty jsi ale krasavec!" Jak mě uslyšel, zvedl hlavu od země, kde hrabal a rozběhl se ke mně, mírně pokvokávaje.

 Načež šel se mnou do domu a do kuchyně. Vykračoval si důstojně z jedné nohy na druhou a pozorně si prohlížel obydlí, kde byl poprvé. Musela jsem ho na nátlak maminky odvést na dvůr a rychle zavřít domovní dveře. Chvíli jsme si s maminkou povídaly, když mě překvapilo, že nedovřené dveře do pokoje se pomalu pootevírají a najednou tam vykoukla hlavička s červeným hřebínkem. Peprle rozrazil dveře celým tělem a rozběhl se ke mně. V pokoji totiž bylo pootevřené okno do dvora, kudy se tam vloupal. Trochu jsem si ho pochovala na klíně a byla jsem šťastná, že i po tolika měsících si mě pamatoval. A pak, že jenom psi jsou věrni!
Když ho potom jeden vzteklý myslivec za jeho ranní kokrhání zastřelil, všichni jsme ho oplakali...
https://youtu.be/Q7eykfzHaeQ