Bettina zlobí

  Už je to dva roky, co jsem napsal příběh „Fauvéčko a krásné ruce" a hodlal jsem brzy pokračovat v jeho dalším líčení, což jsem si ale potom dlouho rozmýšlel, protože ono to pokračování moc nezapadalo do mého obvyklého optimisticko-romantického žánru. Tento příběh je ze života a jak známo, ten není vždy jen růžovou zahradou, ale jsou i špatné dny, o kterých celkem nerad píši, jsem kovaným optimistou. Dnes jsem si ale řekl, ponechám toto rozhodnutí na čtenářích a uvidím jejich ohlasy, jestli mají ve většině radši optimistické vidění světa, nebo to hororově skeptické... 

Od onoho neplánovaného výletu do lesní restaurace „Jägerhof" jsme se s Bettinou ve firmě sice občas potkávali, někdy spolu poobědvali v kantýně, ale jinak mimo firmu jsme už spolu nikde nebyli. Věděl jsem, že se rozvádí a zdálo se mi, že by o to ani nestála se mnou někam jít, měla mimo to dvě úmrtí v rodině, čili měla zřejmě svých starostí dost. Až asi za půl roku mi sama při náhodném setkání ve výtahu oznámila, že už má konečně rozvod za sebou, a že ji to stálo moc peněz a ještě více nervů.

Jednou, když jsem si v polední přestávce odskočil jako vždy do nákupního centra, abych nakoupil jídlo na víkend, jsme se náhodně potkali u pultu s masem.

„Copak vy zde asi nakupujete Mirku", zaslechl jsem za sebou.

„Ale - je pátek a lednice doma zeje prázdnotou, tak musím doplnit zásoby", řekl jsem, a co vy, Bettino, dejte mi nějaký tip, co budete vařit, já zatím hledám nápad!"

„Já dnes nic vařit nebudu", zavrtěla Bettina hlavou „nakoupím uzeniny, sýry a housky a budu celý víkend ležet v posteli a číst si a lenošit nebo prostě jen spát, spát a snít..." 

„To máte fajn program, já musím kvůli dceři něco uklohnit, abychom nechodili pořád k tomu Číňanovi vedle v baráku, dostáváme už z toho oba šikmé oči."

„A jakže je stará ta vaše dceruška?"

„Osm, je to ještě kuře - pozor, právě mě napadlo, že bych mohl udělat pečená kuřecí stehýnka na rajčatech a na černých olivách, to má Gitti dokonce radši než hamburgra."

„Hmm, to může být dobré", řekla uznale Bettina, „obdivuji, jak dovedete vařit."

„Kdybyste dostala chuť, Betty, můžete klidně přijít zítra na večeři, máte to k nám jen pár kroků." Bettina však s díky odmítla, popřáli jsme si pěkný víkend a rozloučili se.

 Byl jsem dost překvapen, když druhý den večer v devět se ozvala Bettina v telefonu: „Promiňte, že ruším, Mirku", její hlas se chvěl a zněl téměř plačtivě, „platí ještě vaše pozvánka k večeři?"

„To víte, že platí, my už jsme sice dávno po večeři a dcera už leží v posteli, ale jídla je tu dost, když přijdete, tak to jen přihřeju a je to docela poživatelné, nebojte se!"

„Jenže já-já nejsem doma... jsem ve Wiesbadenu... a bez auta a bez ničeho...", její hlas zněl divně, připadlo mi, že je opilá. Navrhl jsem jí: „Vemte si taxíka a jste tu hned jako na koni! Já vám na něj přidám!" Netrvalo to ani patnáct minut a Bettina byla u baráku. Když jsem odemkl domovní dveře, stála tam celá rozevlátá s mrzutým taxíkářem, načež mu řekla ledabyle: „Manžel vám to zaplatí", a hrnula se dovnitř.
Neměl jsem na výběr než to zaplatit. V bytě pak odhodila kabát na židli se slovy: „Nedívejte se na mne tak, já vím, že vypadám hrozně, vím, že jsem praštěná, ale nevím si rady, Mirku, já si zoufám..." a slzy se jí valily po tvářích.

„Bettino, prosím vás, uklidněte se a povězte mi co se děje, já připravím to jídlo, pojďte se mnou do kuchyně", snažil jsem se ji uklidnit, „vy jste asi něco bumbala, že jo, mám vám dát napřed třeba černou kávu?" 

„Ne, nechci kafe, ani nechci jídlo", rozkřikla se, „když, tak mi dejte koňak!" 

Nalil jsem jí tedy štamperle, ona rychle spolkla nějakou tabletu, hodila koňak do sebe na ex, načež spustila svou zpověď: „Všechno se mi najednou sesypalo, ten rozvod a do toho zemřela moje matka a za tři měsíce nato můj otec, nikoho nemám, jsem jedináček, ten můj gauner si sebral všechny úspory co byly na našem společném kontě, musela jsem zaplatit právníka a dva pohřby, takže jsem pořád víc přetahovala moje konto v bance až mi řekli stop! Víc to nejde a dnes jsem v zoufalství poslechla tu blbou Emu a jela do wiesbadenského kasina na ruletu, ona tam prý posledně vyhrála osm tisíc! Jenže já jsem tam prohrála svůj poslední šek. Skončila jsem na úplném dně a neměla ani pět marek na parking!"

„Takže vy jste tam to vaše autíčko nechala?" Přikývla. "Bettino, jak je to možné, ještě včera jste vypadala docela suverénně, co se stalo, že jste se tak najednou sesypala?"

„Včera jsem se ještě dovedla ovládat, díky Lexotanilu."

„Proboha, Lexotanil? Snad neberete tenhle šmejd pravidelně, to bylo to, co jste teď spolkla? To je přece těžce návyková droga! A ještě to zapít alkoholem!"

„Když jdu do práce musím si to vzít, abych nebrečela, já vím, že to je návykové, a tak jsem si to dnes nevzala a propadla se do těžkého spleenu a hlavně, já mám strach ze života..."

„S tím práškem musíte ihned přestat, Betty, vemte si třeba dovolenou, peníze vám půjčím a odjeďte někam. Máte nějaké příbuzné, ke komu můžete na návštěvu, abyste přišla na jiné myšlenky a do jiného prostředí?"

„Ne, já nikoho nemám, jen tu zmiji -  sestřenici, co to patlá s mým ex-manželem!"

„Já jenom nechápu, že jste volila ruletu jako záchranu, vždyť vy jste inteligentní rozumná žena, do kasina můžete jít jako do divadla za zábavou, to ano, ale ne tam jít s úmyslem vyřešit svůj finanční problém, to je předprogramovaná cesta do záhuby!"

„Ta tichá a jímavá atmosféra kasina, mě dokonale zblbla. Vyzvedla jsem na poslední šek 400 marek a napsala jsem si data narození mých zesnulých rodičů 27.5. a 12. 9., a řekla si, že to jsou moje šťastná čísla do rulety. Když jsem pak viděla, že všechna tato čtyři čísla jsou v ruletě červená, tak mne to napadlo vsadit celou stovku na červenou barvu a tak mám hned tu maximální pravděpodobnost výhry 1:2. Věřila jsem, že se na mne drazí rodiče z nebe dívají a nenechají mně prohrát. Jenže padla šestka – a ta je černá! Vsadila jsem druhou stovku znovu na červenou a přišla pětatřicítka, a ta je taky černá! Říkala jsem si, že teď už musí přijít červená, tak jsem ji vsadila znovu - a padla desítka - ČERNÁ! Nakonec, s tou poslední stovkou jsem se dlouho rozmýšlela, přece když šla třikrát po sobě černá, tak teď už musí určitě přijít červená a vsadila jsem zase na červenou. Ale padla ta pitomá, pitomá, černá desítka znovu! A zbytek peněz jsem prochlastala..."

„To byla od vás kardinální blbost, Bettino, tak se ruleta nesmí hrát, kdybyste se mne zeptala, tak bych vám to rozmluvil, na tom už spousta lidí prodělala gatě..." 

Bettina vyprskla: „To mi je teď plat prtný, takovýhle rady! Dej mi radši eště jeden koňak!", začala mi najednou tykat, prášek už zřejmě za-účinkoval.

„Ne, milá Bettino, nedám ti koňak, už máš až dost, dám ti radši najíst, abys měla něco hutného v žaludku, kromě alkoholu."

„Dej mi koňak, nebo budu zlá!"  Bettina zvýšila svůj hlas.
Najednou jsem byl přímým svědkem "in natura", proměny  lidské osobnosti - pomocí alkoholu!

„Psst, buď ticho! Vzbudí se Brigitta!", okřikl jsem ji.

Bettina najednou značně zrudla v obličeji, popadla dlouhý kuchyňský nůž co ležel na stole a otočila se s ním proti mně: „Dej mi okamžitě napít! Potřebuju to, sakra, nechápeš to?"

„Bettino, to je nesmysl, zachovej klid, podívej se, já ti chci přece pomoct!"

„Já chci vědět, teď hned, jak mi chceš pomoct? Vezmeš si mě za ženu?" a rozpřáhla se s nožem v ruce.

Díky tomu, že měla celkem subtilní postavičku, tak jsem ji lehce přemohl, sebral jí nůž a okamžitě ji odvedl z bytu, hodil na ni kabát, dal jí do ruky pětistovku a dovedl ji až k jejímu baráku. Šla jako beránek, vztek z ní vyprchal a já se s ní rozloučil slovy: „Jdi si lehnout, Betty, a vyspi se z toho! Neboj, v práci se ode mne nikdo nic nedoví!" 

Od té doby jsme se sice občas potkávali ve firmě, ale ona se mi vyhýbala očima, bylo jí to trapné a nikdy jsme už, mimo pozdrav, spolu neprohodili ani slovo. Měla patrně špatné svědomí, bylo mi jí sice líto, ale bál jsem se ji oslovit, aby si nemyslela, že snad chci od ní tu pětistovku nazpět. Ale často si na ni i po letech vzpomenu,  Bettina byla prostě směsí čardáše i ženskosti...

PS.:

Podstatně lepší vzpomínku z té doby mám na slečnu, co mě dopadla při krádeži jejího auta...