Jindra pobožná i fotogenní

Když jsem se před mnoha lety vrátil ze služební cesty v Indii, měl jsem nafoceno přes 400 fotek a vyvstal mi tak finanční problém s vyvoláváním. V obchodě by to stálo „štangli zlata“ a tak jsem si nechal v první fázi udělat jenom negativy a přemýšlel co dál, aby to nestálo moc peněz, těch jsem měl docela míň, téměř vůbec ne...

Můj kamarád Franta mi poradil, jak na to: „Hele, já ti dám telefon na jednu krásnou holku, Jindru Najmanovou, ta dělá fotky ráda, ovšem jako hobby. Úplně stačí, když jí aspoň zaplatíš náklady na papíry a vývojku a vona ti to velice ráda vyvolá!“

„No, to je senzace, já totiž budu potřebovat od těch lepších záběrů více obrázků, kde kdo chce po mně fotku z Indie a já mám zatím jen samý negativy.“

„Tady máš to číslo, bydlí v garsoniéře Na Pankráci, takže to tam nemáš daleko, ale bacha, vo mně ani muk, rozešel jsem se s ní totiž ve zlým!“

„Proč, proboha, ve zlým?“, divil jsem se.  
"Vona je moc pobožná, furt se voháněla desaterem božích přikázání s důrazem na nesesmilníš, a mně se smilnit chtělo!“

Náboženské přesvědčení Jindry mi nevadilo, bylo mi fuk jak vypadá, hlavně když mi udělá ty kvanta fotek za přijatelnou cenu a může se u toho třeba modlit „Andělíčku, můj strážníčku.“

„Dobrá, Franto, dík a já už si něco vymyslím, kde jsem vzal ten telefon, zvláště pak když je to krásná žena, má šárm, má cit a k tomu vlastní byt, ó la-la-la, c’est magnific!“

Napadlo mě, že nejjednodušší řešení by bylo jako fingovaný telefonní omyl. Hned ten den večer jsem ji ještě zavolal: „Haló, tady je Toms, prosím vás, slečno, mohl bych mluvit s panem Bláhou?“

„Tady je Najmanová, ale já neznám žádného pana Bláhu, to musí být omyl!“ A tak jsem se začal vyptávat co a jak a srovnávat číslo, které ovšem souhlasilo a nakonec jsem se omluvil za zdržování: „Slečno, nezlobte se, že jsem Vás vyrušil, já holt budu muset toho pana Bláhu vyhledat nějak jinak, možná, že si najmu Sherlocka Holmese. On mi totiž slíbil udělat obrázky z mých negativů z Indie a dal mi špatný číslo, nebo jsem si ho špatně napsal.“

„A kdybyste ho náhodou nesehnal, tak bych je v nejhorším mohla pro vás udělat sama, já to také dovedu – a je to navíc můj koníček!“, řekla mi ta dobrá duše.

„Děkuju, to je od vás moc hezké slečno, ale ono toho je aspoň 400 kusů a to bych od vás nemohl požadovat...“

„To klidně můžete, já to dělám ráda a zvláště takové zajímavé záběry z Indie, to jsem ještě nedělala a když mi zaplatíte cenu za papíry tak to stačí...“

Takže jsme se dohodli, já jsem nakoupil kvanta foto-papírů a přihnal si to k oné doporučené Jindře. Sotva jsem zazvonil u jejího bytu, dveře se otevřely a já hned dostal facičku, jen to mlasklo: „Vy lháři jeden, to byla od vás jen záminka a já vrták na to skočila! Lhát se nemá!“, vyprskla na mne rozzlobená dívka.

„Ano, máte pravdu, slečno, lhal jsem vám protože jsem nesměl říct od koho mám váš telefon a ten dotyčný, patrně, vám to pak sám řekl a proto ta facka, že jo?“

„Ano, František mi řekl, že se vám vůbec nejedná o fotky, ale že jste proutník, kterému jde jenom o mně jako o ženu, která má svůj vlastní kvartýr!“

Takže proti tomu mohu jako důkaz neviny tady ukázat mé negativy“, namítl jsem chabě. Jindra mě váhavě pozvala dál se slovy: „Jestli chcete a jde vám skutečně jen o fotky, tak pojďte dál, ale upozorňuji vás, že pět let dělám závodně karate.“

Když jsem pak vybalil ty negativy, viděl jsem, že si je ta milá Jindra okamžitě ve svém nadšeném živlu, prohlížela proti oknu a říkala, že to určitě budou krásné fotky. Pak mi dokonce uvařila kávu a nabídla tvrdé sušenky. V diskuzi jsme se dostali také na to co dělá, že pracuje na Národním výboru Prahy 4, Podolí, v bytovém odboru. Zavtipkoval jsem, že tam asi moc práce nemají, vzhledem k tomu, že žádné byty nejsou. Vysvětlila mi, že ona žádné byty nepřiděluje, ale má na starosti takzvané problémové nájemníky a neplatiče...

„To si nemyslete, Mirku, že se tam nudíme. Máme tam třeba takový zapeklitý případ jako je rodina Kašíková, to jest dvě postarší sestry a syn, jedné z nich, který je duševně chorý, ale ony ho nechtějí dát za žádnou cenu do ústavu...“

„Jé, to je Láďa Kašík, ten chodí ven jenom v noci a je zarostlej jako Tarzán. Oni bydlej v našem baráku v suterénu dole vedle sklepa na uhlí!“

„Takže vy je znáte? To je ale náhoda!“, divila se Jindra a kroutila hlavou, načež si vzpomněla na jiný horší případ, „nebo tam máme jakousi rodinu zloděje Pilaře, který už po páté něco ukradl, je ve vězení  a jeho žena je  taková...ehm, jak se říká

 lehká žena...“

„Pozor, ty taky znám“, skočil jsem ji do řeči, „Pilařová Dana, lehká žena, bydlí v našem baráku, její muž teď právě sedí v base za krádež auta. Oni mají ještě krásnou dceru Jarču, tak osmnáctiletou, je asi něco podobného, jako její máma!“

„No to snad není možné, kolik rodin proboha bydlí v tom vašem domě hrůzy?“, vyjevila se Jindra.

 "Jenom tři partaje, Kašíkovi, Pilařovi a my. Ten barák je původně hezká rodinná vila, jménem "JITŘENKA."  Její původní majitelé, důchodci Beránkovi, tam už nebydlí. Byli nuceni vystěhovat se do jejich druhého baráku, co zdědili po sestře. No, a jejich byt dostal přidělen právě ten recidivista Jan Pilař. My jsme ovšem zcela neškodný a bydlíme tam nahoře v podkroví.“

„Ano, jen o vás tam nemáme žádnou hlášku, ovšem vaše sousedy vám nezávidím! Měla jsem o vás, díky Frantovi, děsné mínění a jak vidíte, není šprochu...“

„Aby na něm nebylo pravdy trochu“, doplnil jsem ji rezignovaně.

„Ty fotky, Mirku, vám ale udělám a tu facku odvolávám, přesvědčil jste mne...“

Jindra si pak z mých negativů vybrala ty nejlepší a udělala aspoň stovku hezkých obrázků a nechtěla ode mne žádné peníze, jen potřebné množství foto-papírů. Sama si pak pro sebe vykopírovala a zvětšila asi deset záběrů, které se jí nejvíc líbily a já měl radost, že mezi těmi vybranými jsem byl i já, pijící limonádu brčkem (viz druhé foto).
Jindru jsem navštěvoval jednou až dvakrát týdně, náš vztah se tedy kvantitativně měnil, ale kvalitativně zůstával na úrovni dobrých kamarádů. Jindra byla zvídavá, chtěla, abych jí vyprávěl všechno, co jsem tam zažil, jakož i bližší komentáře ke snímkům. Mně to dělalo dobře, jsem komunikativní a trochu extrovertní typ, navíc, ona mě chválila, že jsem skvělý vypravěč, a já v ní zase našel někoho, kdo mě rád poslouchal a tak jsme si vzájemně vyhovovali.

Když mi pak několik dní před Vánocemi Jindra předala celou kolekci hotových fotek, usmyslel jsem si, že to takhle nemohu nechat a koupil jsem jí jako dáreček řetízek na krk se třemi přívěšky: srdíčko, kotva a křížek, coby symboly lásky, jistoty a víry. Den před Ježíškem jsem ji neohlášeně navštívil a donesl nějaké vánoční cukroví z domova a ten dárek.

Jindřiška  byla bohužel, právě dnes nenemocná, ležela v posteli  a měla bolesti v krku  a  kašel  a  možná snad i trochu zvýšenou teplotu.  V její, jinak útulné garsonce byla dnes krutá zima,  jak se říká, jako na dráze...

„Neměl by ses tu moc dlouho zdržovat, aby ses ode mne nenakazil, mimo to, že je tu mrazírna. Ústřední topení nějak netopí a kamna na uhlí jsem už vloni bohužel vyhodila“, zachrchlala Jindra.

Předal jsem jí tedy svůj dáreček s ujištěním, že vůči chřipce jsem zcela imunní. Když ho rozbalila, vhrkly jí slzičky do očí, což jsem u ní nečekal: „Míro, to je od tebe opravdu moc milé, já – víš – já nejsem zvyklá dostávat dárky, nanejvýš v práci láhev Becherovky a od rodičů knížku, ale tohle...“ A zase příval slz.

 No, Jindřiško, vždyť to nic není, bral jsem prémie a je to jen devíti karátové zlato, to víš, na víc karátů jsem opravdu neměl“, usmál jsem se a snažil se to nějak, prostě, odlehčit, což se  mi moc nedařilo...

„MIRKU, i kdyby to bylo z obyčejného plechu, tak jsi mi tím udělal radost a já teď nevím jak to říct, nemůžu od tebe chtít, abys tady takhle mrznul, ale zároveň nechci abys teď odešel... Nejradši bych tě vzala k sobě pod deku...“

„Jindřiško, to beru, to mi věř, že bych to nikdy neodmítl, čert vem nějakou přitroublou chřipku!“

„Tak dobře, ale pod jednou jedinou podmínkou, slib mi, že mne nebudeš chtít líbat!“

„Chtít sice budu, ale slibuji, že nebudu, když si to ty nepřeješ...OK?"