Když
jsem se před mnoha lety vrátil ze služební cesty v Indii, měl
jsem nafoceno přes 400 fotek a vyvstal mi tak finanční problém
s vyvoláváním. V obchodě by to stálo „štangli
zlata“ a tak jsem si nechal v první fázi udělat jenom
negativy a přemýšlel co dál, aby to nestálo moc peněz, těch jsem měl docela míň, téměř vůbec ne...
Můj
kamarád Franta mi poradil, jak na to: „Hele, já ti dám telefon
na jednu krásnou holku, Jindru Najmanovou, ta dělá fotky ráda, ovšem jako hobby. Úplně stačí, když jí aspoň zaplatíš náklady na
papíry a vývojku a vona ti to velice ráda vyvolá!“
„No,
to je senzace, já totiž budu potřebovat od těch lepších záběrů
více obrázků, kde kdo chce po mně fotku z Indie a já mám
zatím jen samý negativy.“
„Tady
máš to číslo, bydlí v garsoniéře Na Pankráci, takže to
tam nemáš daleko, ale bacha, vo mně ani muk, rozešel jsem se s ní
totiž ve zlým!“
„Proč, proboha, ve zlým?“,
divil jsem se.
"Vona je moc pobožná, furt se voháněla desaterem božích přikázání s důrazem na nesesmilníš, a mně se smilnit chtělo!“
"Vona je moc pobožná, furt se voháněla desaterem božích přikázání s důrazem na nesesmilníš, a mně se smilnit chtělo!“
Náboženské
přesvědčení Jindry mi nevadilo, bylo mi fuk jak vypadá, hlavně
když mi udělá ty kvanta fotek za přijatelnou cenu a může se u
toho třeba modlit „Andělíčku, můj strážníčku.“
„Dobrá,
Franto, dík a já už si něco vymyslím, kde jsem vzal ten telefon,
zvláště pak když je to krásná žena, má šárm, má cit a k tomu
vlastní byt, ó la-la-la, c’est magnific!“
Napadlo
mě, že nejjednodušší řešení by bylo jako fingovaný telefonní omyl.
Hned ten den večer jsem ji ještě zavolal: „Haló, tady je Toms, prosím vás, slečno, mohl bych mluvit s panem Bláhou?“
„Tady
je Najmanová, ale já neznám žádného pana Bláhu, to musí být
omyl!“ A tak jsem se začal vyptávat co a jak a srovnávat číslo,
které ovšem souhlasilo a nakonec jsem se omluvil za zdržování:
„Slečno, nezlobte se, že jsem Vás vyrušil, já holt budu muset
toho pana Bláhu vyhledat nějak jinak, možná, že si najmu
Sherlocka Holmese. On mi totiž slíbil udělat obrázky z mých
negativů z Indie a dal mi špatný číslo, nebo jsem si ho
špatně napsal.“
„A kdybyste
ho náhodou nesehnal, tak bych je v nejhorším mohla pro vás udělat
sama, já to také dovedu – a je to navíc můj koníček!“,
řekla mi ta dobrá duše.
„Děkuju,
to je od vás moc hezké slečno, ale ono toho je aspoň 400 kusů a
to bych od vás nemohl požadovat...“
„To
klidně můžete, já to dělám ráda a zvláště takové zajímavé
záběry z Indie, to jsem ještě nedělala a když mi zaplatíte
cenu za papíry tak to stačí...“
Takže
jsme se dohodli, já jsem nakoupil kvanta foto-papírů a přihnal si
to k oné doporučené Jindře. Sotva jsem zazvonil u jejího bytu,
dveře se otevřely a já hned dostal facičku, jen to mlasklo: „Vy lháři
jeden, to byla od vás jen záminka a já vrták na to skočila! Lhát se nemá!“,
vyprskla na mne rozzlobená dívka.
„Ano,
máte pravdu, slečno, lhal jsem vám protože jsem nesměl říct od
koho mám váš telefon a ten dotyčný, patrně, vám to pak sám
řekl a proto ta facka, že jo?“
„Ano,
František mi řekl, že se vám vůbec nejedná o fotky, ale že
jste proutník, kterému jde jenom o mně jako o ženu, která má
svůj vlastní kvartýr!“
Takže proti tomu mohu jako důkaz neviny tady ukázat mé negativy“,
namítl jsem chabě. Jindra mě váhavě pozvala dál se slovy:
„Jestli chcete a jde vám skutečně jen o fotky, tak pojďte dál,
ale upozorňuji vás, že pět let dělám závodně karate.“
Když
jsem pak vybalil ty negativy, viděl jsem, že si je ta milá Jindra okamžitě ve svém nadšeném živlu, prohlížela proti oknu a říkala, že to
určitě budou krásné fotky. Pak mi dokonce uvařila kávu a
nabídla tvrdé sušenky. V diskuzi jsme se dostali také na to co
dělá, že pracuje na Národním výboru Prahy 4, Podolí, v bytovém
odboru. Zavtipkoval jsem, že tam asi moc práce nemají, vzhledem
k tomu, že žádné byty nejsou. Vysvětlila mi, že ona žádné byty
nepřiděluje, ale má na starosti takzvané problémové nájemníky a neplatiče...
„To
si nemyslete, Mirku, že se tam nudíme. Máme tam třeba takový
zapeklitý případ jako je rodina Kašíková, to jest dvě postarší
sestry a syn, jedné z nich, který je duševně chorý, ale
ony ho nechtějí dát za žádnou cenu do ústavu...“
„Jé,
to je Láďa Kašík, ten chodí ven jenom v noci a je zarostlej
jako Tarzán. Oni bydlej v našem baráku v suterénu dole
vedle sklepa na uhlí!“
„Takže
vy je znáte? To je ale náhoda!“, divila se Jindra a kroutila
hlavou, načež si vzpomněla na jiný horší případ, „nebo tam
máme jakousi rodinu zloděje Pilaře, který už po páté
něco ukradl, je ve vězení a jeho žena je taková...ehm, jak se říká
lehká žena...“
„Pozor,
ty taky znám“, skočil jsem ji do řeči, „Pilařová Dana, lehká žena, bydlí v našem baráku, její muž teď právě sedí v base
za krádež auta. Oni mají ještě krásnou dceru Jarču, tak osmnáctiletou, je asi něco podobného, jako její máma!“
„No
to snad není možné, kolik rodin proboha bydlí v tom vašem domě
hrůzy?“, vyjevila se Jindra.
"Jenom
tři partaje, Kašíkovi, Pilařovi a my. Ten barák je původně hezká rodinná vila, jménem "JITŘENKA." Její původní majitelé, důchodci Beránkovi, tam už nebydlí. Byli nuceni vystěhovat se do jejich druhého baráku, co zdědili po
sestře. No, a jejich byt dostal přidělen právě ten recidivista Jan
Pilař. My jsme ovšem zcela neškodný a bydlíme tam nahoře v podkroví.“
„Aby
na něm nebylo pravdy trochu“, doplnil jsem ji rezignovaně.
„Ty
fotky, Mirku, vám ale udělám a tu facku odvolávám, přesvědčil
jste mne...“
Jindra si
pak z mých negativů vybrala ty nejlepší a udělala aspoň
stovku hezkých obrázků a nechtěla ode mne žádné peníze, jen
potřebné množství foto-papírů. Sama si pak pro sebe
vykopírovala a zvětšila asi deset záběrů, které se jí nejvíc
líbily a já měl radost, že mezi těmi vybranými jsem byl i já, pijící limonádu brčkem (viz druhé foto).
Jindru jsem navštěvoval jednou až dvakrát týdně, náš vztah se tedy kvantitativně měnil, ale kvalitativně zůstával na úrovni dobrých kamarádů. Jindra byla zvídavá, chtěla, abych jí vyprávěl všechno, co jsem tam zažil, jakož i bližší komentáře ke snímkům. Mně to dělalo dobře, jsem komunikativní a trochu extrovertní typ, navíc, ona mě chválila, že jsem skvělý vypravěč, a já v ní zase našel někoho, kdo mě rád poslouchal a tak jsme si vzájemně vyhovovali.
Jindru jsem navštěvoval jednou až dvakrát týdně, náš vztah se tedy kvantitativně měnil, ale kvalitativně zůstával na úrovni dobrých kamarádů. Jindra byla zvídavá, chtěla, abych jí vyprávěl všechno, co jsem tam zažil, jakož i bližší komentáře ke snímkům. Mně to dělalo dobře, jsem komunikativní a trochu extrovertní typ, navíc, ona mě chválila, že jsem skvělý vypravěč, a já v ní zase našel někoho, kdo mě rád poslouchal a tak jsme si vzájemně vyhovovali.
Když
mi pak několik dní před Vánocemi Jindra předala celou kolekci
hotových fotek, usmyslel jsem si, že to takhle nemohu nechat a
koupil jsem jí jako dáreček řetízek na krk se třemi přívěšky:
srdíčko, kotva a křížek, coby symboly lásky, jistoty a víry.
Den před Ježíškem jsem ji neohlášeně navštívil a donesl
nějaké vánoční cukroví z domova a ten dárek.
„Neměl
by ses tu moc dlouho zdržovat, aby ses ode mne nenakazil, mimo to, že je tu
mrazírna. Ústřední topení nějak netopí a kamna na uhlí jsem
už vloni bohužel vyhodila“, zachrchlala Jindra.
Předal
jsem jí tedy svůj dáreček s ujištěním, že vůči chřipce
jsem zcela imunní. Když ho rozbalila, vhrkly jí slzičky do očí,
což jsem u ní nečekal: „Míro, to je od tebe opravdu moc milé,
já – víš – já nejsem zvyklá dostávat dárky, nanejvýš
v práci láhev Becherovky a od rodičů knížku, ale tohle...“
A zase příval slz.
No, Jindřiško, vždyť to nic není, bral jsem prémie a je to jen devíti karátové
zlato, to víš, na víc karátů jsem opravdu neměl“, usmál jsem se a snažil
se to nějak, prostě, odlehčit, což se mi moc nedařilo...
„MIRKU,
i kdyby to bylo z obyčejného plechu, tak jsi mi tím udělal radost
a já teď nevím jak to říct, nemůžu od tebe chtít, abys tady takhle mrznul, ale zároveň nechci abys teď odešel... Nejradši bych
tě vzala k sobě pod deku...“
„Jindřiško, to beru, to mi věř, že bych to nikdy neodmítl, čert vem nějakou přitroublou chřipku!“
„Tak
dobře, ale pod jednou jedinou podmínkou, slib mi, že mne nebudeš chtít
líbat!“
„Chtít
sice budu, ale slibuji, že nebudu, když si to ty nepřeješ...OK?"
4 komentáře:
Mirku, mne zaujaly hlavně ty fotky, to teda! Snad mi to odpustíš, ale 400 fotek je nářez, jak se říká ...NULI
Milá NULI,
nářez to sice byl, ale já jsem neuvedl, že jsem byl v té Indii a na Ceylonu celkem 3 měsíce, takže se to nastřádalo...
To je skvělé, já to myslím jako poklonu, já totiž miluju fotky a mám doslova mraky fotoalb ... NULI
Dlužno podotknout, že já nikdy moc fotit neuměl, takže vlastně ze 400 zůstalo jen asi 100 a za ty roky jsem je ještě hodně rozdal, čili v mém albu mám asi 10...
Okomentovat