Ve věku 18 let jsem už byl víceméně přinucen se přihlásit do kurzů tance, protože jinak bych byl před mými kamarády znemožněn. Byl jsem proti nim stejně pravděpodobně přibrzděný, oni už totiž měli buďto začátečnické taneční za sebou, a hodlali se na podzim opět přihlásit do pokročilých, nebo chodili tančit i bez tanečních. Jenom já jsem se stále vymlouval, že jednak tančit neumím, což byla konečně pravda a jednak, že nemám odpovídající garderobu, což byla také pravda. V podstatě jsem se ovšem styděl, což jsem nechtěl za žádnou cenu přiznat. Ovšem ten podzim, po mých osmnáctých narozeninách už nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěl vypadat v očích spolužáků jako debilní nedochůdče.
Moje máti byla ráda, když jsem jí oznámil, že se chci přihlásit do tanečních, sama mě několikrát marně nabádala, abych tak učinil. Když jsem ji však požádal o peníze na zaplacení kurzu, jakož i na černé šaty, bílou košili, černého motýlka a bílé rukavice, šly na ni mrákoty. „To stojí přece strašně moc peněz, ty jsi se zbláznil!“, vyhrkla máti.
„Černé boty a ponožky mám, ale to ostatní, co stojí na přihlášce u tanečního mistra Oplta, to musí každý bezpodmínečně mít“, snažil jsem se zmírnit šokující účinek na matku, „jinak nemohu jít do tanečních, a to jsi přece ty sama chtěla.“
„Jak to, že nemůžeš? Bílou košili máš, akorát na ní musím opravit rozedřený límeček, černé šaty tu visí od naší svatby nenošené v otcově skříni a na motýlek, rukavice a zápisné, ti peníze dám“, naplánovala rezolutně matka.
„Ale, mami, zaprvé jsem větší o půl hlavy než táta a zadruhé ty šaty jsou už aspoň dvacet let z módy“, namítal jsem zoufale.
„Nic, móda-nemóda, pánské černé šaty se vůbec nemění, proti molům jsem je ochránila naftalinem a když se pěkně
vykartáčujou a pověsí na půl dne na balkon, budou jako nové. Jo, a ty boty si dej spravit k ševci Tučkovi, mají sešmajdanej kramflek!“
Takže takto vymóděn jsem přišel na první hodinu do tanečních. Naštěstí pro mne byla tato přípravná hodina jenom pro pány a mistr Oplt nám v ní vysvětlil základní společenská pravidla pro styk s dámami, to jest: jakým způsobem si dámy zadáme, tedy, lehkou úklonou se slovy: „Smím prosit?“, dále jak máme dámu při tanci držet, aniž bychom jí zlámali žebra, a o čem se s ní máme bavit. Byla nám doporučena zajímavá témata jako třeba o počasí, o škole a o kultuře. Dozvěděli jsme se, že je naprosto nevhodné bavit se s dámou o tom, jak dědeček v opilosti zvracel do kanálu, nebo jak tetička Bláža byla strýcem překvapena "in flagranti" s pošťákem.
Příští hodinu už šlo do tuhého, neboť přišly i dámy. Taneční mistr ve smokingu a v lakýrkách se svými asistenty, kteří měli na rozdíl od nás zvláštní černé motýlky s bílým orámováním, nás pány nejprve zahnal do středu sálu, zatímco dámy byly rozestavěny jako kuželky podél stěn. Věděl jsem již, že na jeho povel si každý pán musí zadat jednu dámu a proto jsem se už stavěl tak, abych to měl přímočaře blízko k té, kterou jsem si vyhlédl. V tomto stresu jsem si vůbec nevybíral dámu podle vzhledu, ale podle velikosti, měl jsem totiž strach, abych náhodou nebyl menší než ona. Na vzdálenost asi osmi metrů se nedalo bezpečně poznat, jak je která vysoká, pouze relativně odhadovat vzhledem k vedle stojícím dámám. Viděl jsem, že jedna malá dívka ve žlutých šatech stojí mezi dvěma dlouhými a tak jsem v okamžiku mistrova zvolání: „Pánové zadejte si dámy!“, vyrazil směrem k té žluté.
Jenže v nastalém chaosu mne náhle odstrčil jakýsi průbojný mrňous, jenž zřejmě uvažoval stejně jako já – a já se tak nechtěně posunul před vysokou dívku v lila šatech. Nedalo se nic dělat, musel jsem prvně říct ono trapné: „Smím prosit?“, ale měl jsem štěstí. Ona dívka byla i včetně vyšších podpatků stejně vysoká jako já, takže trapas nenastal. Navíc jsem dodatečně zjistil, že ta malá žlutá se mi vůbec nelíbí. Vodník Čochtan, by řekl, že měla nohy čitelné. Říkalo se jí „Óčko“.
Marcelka Podzimková, se kterou mne náhoda a štěstí tak nedobrovolně, ale slibně seznámilo, byla snad tou nejhezčí dívenkou z celého kurzu, což ovšem mělo pro mne nepříjemné důsledky. Od příštích hodin, když už se pánové dostatečně otrkali, byl o Marcelku takový zájem, že jsem se k ní nemohl nikdy dostat a když konečně se mi to někdy poštěstilo, velice brzy mě zas někdo vystřídal. Prostě Marcelka šla na dračku z náruče do náruče a já jen skřípal zuby a proklínal celý svět. Pak se ale stalo něco nádherného...
Právě když jsem vyšel do haly, abych si koupil limonádu, stála najednou přede mnou v celé své kráse dívka mého srdce a řekla: „Je právě vyhlášena dámská volenka. Smím prosit?“
Byl jsem v sedmém nebi a při tanci jsem se konečně osmělil pozvat Marcelku příští týden na rande a ona souhlasila! Tak začalo naše platonické chození. Vyměnili jsme si fotografie, ona mi pověděla, že zpívá posledním rokem v Kühnově dětském sboru, protože jí ještě není šestnáct a já jsem jí řekl, že působím posledním rokem na gymplu v roli oktavána. Večer musela být vždy doma už v devět a já ji doprovázel přes park na Vítkově domů na Žižkov. Bylo to krásně nevinné chození, jaké už dnešní osmnáctiletí neznají. Byl jsem na vrcholu blaha, když jsme se vedli za ruku. Sex, ten jsem prožíval jen ve spaní. Nervový stres však pro mne nastával vždycky, když jsme si sedli na lavičku, a já nevěděl, mám-li se pokusit ji políbit nebo radši ještě počkat na vhodnější příležitost...
Můj nejlepší kamarád Jarda se mně po každém rande vyptával, jestli jsme se už líbali. Bylo mi to trapné, ale nedovedl jsem si něco vymyslet a tak jsem se přiznal, že ještě ne. Ten se úplně zhrozil: „Máš její fotku? Ukaž mi ji!“ Když jsem mu ji ukázal, začal křičet: „Člověče, seš úplně blbej, nebo co? Dyk to je krásná holka!“
„Víš, Jardo“, polkl jsem naprázdno, „já nevím jak to mám udělat. Už jsem to chtěl několikrát, ale pak dostanu strach, že se zesměšním a navíc nevím, jak je to s těma nosama...“
„S jakejma nosama, ty jelito!“
„No, aby nepřekážely.“
„Tos neviděl jak to dělaj ve filmu? Hele, udělej to asi takhle: Až půjdete do schodů na Vítkově, tak si stoupni vo schod vejš, ukaž na nebe a řekni: Hele, támhle padá hvězdička! Ona zvedne hlavu a vtom ji políbíš! Tak trochu naštorc – a je to!“
Přesně podle jeho návodu jsem to provedl – svět se nezbořil a povedlo se to! Marcelka si mně položila hlavu na rameno a byla nádherně zasněná. Potom jsem se už přestal stydět a od tohoto dne jsme se líbali postupně snad na všech lavičkách na Vítkově. Naše spojení a domluvy rande byly dosti problematické, její rodiče neměli telefon, takže jsem vždycky musel čekat až se ozve ona. Proto jsem zajásal, když mi jednoho deštivě ubrečeného dne Marcelka sdělila následující novinku:
„Víš, Miro, že od příštího týdne budeme mít zkoušky se sborem vždycky ve středu odpoledne ve vašem gymnáziu? Není to krásná náhoda?“
Do mé lavice jsem původně chtěl vyrýt jméno Marcela, ale pak z důvodu utajení jsem raději zvolil jméno Mercedes, což byla její přezdívka a nad ním třícípou hvězdu v kruhu, jakou mají automobily této značky. Jak se pak ukázalo, měl jejich sbor skutečně zkoušky v naší třídě, zřejmě proto, že zde stál velký černý klavír. Nalézt správnou lavici, díky tomuto emblému nebyl tedy pro Marcelku žádný kumšt. Sedala si do ní, a vždy mi napsala tajně připíchnuté psaníčko, které díky poličce na aktovku, nebylo vůbec vidět. Já jsem jí zase vždycky do příští středy odpověděl a fungovalo to perfektně.
O něco později jsem jako na vztek dostal anginu. Celý týden jsem nemohl chodil ani do školy ani do tanečních a tudíž jsem si nemohl vyzvednout její dopis. Načež v sobotu ráno se mi Marcelka ozvala, a když jsem jí řekl, že jsem celý týden nebyl ve škole, odpověděla mi dosti stroze, že na mne v mé lavici již od středy čeká její vše vysvětlující psaníčko, pokud jej ovšem mezitím už někdo nesebral. A jako mimochodem dodala, že se o víkendu absolutně nemůžeme setkat, protože musí jet s rodiči zazimovat jejich chatu do Chocerad. Než jsem nato mohl zareagovat, zavěsila. Pomyslel jsem si: „Kdybyste radši místo chaty měli doma telefon.“
Odpoledne mě zavolal Jarda, že mi přináší Jobovu zvěst: „Hele, Mirdo, na tu Marcelu se klidně vybodni, můj kámoš ze Žižkova, Tonda Blažek ji zná, protože bydlí v tý samý ulici a tvrdí, že s ní má zítra v neděli ve dvě rande, a že jdou do zoologický zahrady!“
„Tomu nevěřím, Marcela odjela s rodičema na chatu“, řekl jsem přesvědčeně.
„No, já nevím, ale ženskejm se nedá moc věřit, zvlášť když jsou tak krásný jako ta tvoje."
„Mám si snad kvůli tomu vybírat škeble?“, vybuchl jsem zuřivě.
„To taky není řešení, můžeš mít pech, i škeble někdy zahejbaj“, řekl odborně.
„Víš co, půjdeme do zoo taky“, navrhl jsem mu, „a přesvědčíme se, že ten tvůj přiblblej kámoš kecá a já si s ním pak někdy promluvím ručně, aby příště nepomlouval slušnou dívku!“
V neděli odpoledne jsme tedy s Jardou vyrazili do zoologické zahrady, kde bylo naštěstí málo lidí, díky tomu, že celé dopoledne pršelo.
„Potkat je tady bude brnkačka, když je tu tak málo lidí“, usoudil Jarda.
„Ne, já naopak tvrdím, že je nepotkáme, protože tu nejsou a jsem ochoten s tebou uzavřít každou sázku, že nepřijdou! O každý obnos, jehož výši si můžeš sám libovolně určit, ovšem až do maximální výše jedné koruny!“ Rozřehtal jsem se sám svému vtipu, ale najednou mi ztuhl úsměv ve tváři: „Doprblé, támhle přicházejí!“, a ukázal jsem ve směru k šelmám.
„Tak vidíš, Marcelka a Tonda nekecal! Co teď uděláš?“, ušklíbl se Jarda.
„Ty, Jardo, pojď pryč, zatím nás ještě neviděli a mně je z toho nanic!“
„Nebuď srab, přece před ním neutečeš. Je to chabrus, já bejt tebou, tak mu zato nadělám z toho jeho přiblblýho ciferníku karbanátky!“, radil Jarda.
„Když to je právě to, co nechci, on vlastně za nic nemůže, to je lež Marcely, ale ženu bych zase nikdy neuhodil, ani květinou! Jediný, co můžu udělat je projít okolo nich, jenom ji pozdravit a jít dál, jakoby nic. Ty se schovej, ať tě Tonda nevidí a Marcela ať si láme hlavu.“
Jak jsem naplánoval, tak jsem udělal, řekl jsem jí jen ležérně: „Ahoj, Mercédes, ty už jsi zpátky z Chocerad?“ Stačil jsem postřehnout jak zrudla a nečekaje na odpověď, chtěl jsem hrdě kráčet dál, jenže ona na mně zavolala: „Počkej, Miro, já jsem ti... tys nečet můj dopis...“
„Nečetl, ale to tě neomlouvá, žes mi včera do telefonu drze lhala“, řekl jsem silně dotčeně.
„Já jsem myslela, že už o mne nestojíš, když‘s mi nenapsal“, popošla o krok ke mně a Tonda se ji snažil odtáhnout.
„Co, já, že o tebe nestál? Ty jsi nejkrásnější holka v tanečních a moje první tanečnice!“, křičel jsem vztekle, „ale teď je skutečně konec!“ Otočil jsem se na podpatku a odešel rychlým krokem z jejich dohledu za roh, kde na mne čekal Jarda. Ani v tanečních jsme spolu již nikdy netančili, oba jsme byli stejně tvrdohlaví a trucovití. Její dopis jsem si pak přečetl v pondělí, když jsem ho našel připíchnutý pod deskou.
Ahoj Miro, sedím doma při svíčce a myslím na tu hvězdu Mercedes a asi, že mě už nemáš rád, protože jsi mi ve středu nic neodepsal. Zuzana mi řekla, že jsi po ní nějak moc koukal. Teď ti ale řeknu pravdu!!! Jako je to v té písni Okolo Suče voděnka teče, tak já jsem taky taková, protože: „Milovala jsem tě, bylo to špásem, nevěděls synečku, že falešná jsem...“ Začala jsem znovu chodit s Tondou Blažkem z naší ulice, takže se my dva musíme rozejít... Ahoj, Marcela.
Tím si u mne Marcelka spravila reputaci, co se charakteru týče, protože mi to řekla sama a včas, jenže já jsem ten čas, vlivem náhody, vlastně předběhl. Od té doby jsem se stal méně naivním a více dospělým. Netušil jsem pochopitelně, že po skončení tanečních kurzů u Oplta, uvidím Marcelku příště až skoro za předlouhých 20 let... (tenkrát nám bylo 16 a 18 a nyní 36 a 38 let) !
(Pokračování po 20 letech viz: "Smím prosit, madam?")
2 komentáře:
Hezké povídání. Bylo zajímavé si přečíst, že i kluci mají problém s první pusou. Mají tu smůlu, že se první krok očekává od nich. Tedy, takto to bylo, za našich mladých let, jak to chodí dnes, vlastně ani nevím. A Marcelka? Podle mě, mohla ten týden počkat a ne hned randit s jiným.
Zcela správně, Jaruško, neměla hned randit s jiným! To jsem si taky hned pomyslel...
Okomentovat