Otcové a dcery

S mým kamarádem Vlastíkem jsme měli oba narozniny v čer-

venci, já pátého, on dvanáctého a oba v neděli. Ten minulý čas napovídá, že on už není. Často si na něj vzpomenu a tady je jedna taková nezapomenutelná příhoda. To jsem se jednou rozhodl udělat společnou narozeninovou hostinu a uvařit svoji specialitu, kterou jsem nazval „Ischiatický králík“, protože recept jsem získal od italského kuchaře na ostrově Ischia.  Moje šestiletá dcerka Brigita mi se vším pomáhala, takže jsme vytvořili slavnostní tabuli o sedmi chodech a pozvali jako hosty momentálně slaměného vdovce Vlastu s jeho osmiletou dcerkou Helenkou. Kupodivu to všem chutnalo a Vilda to ohodnotil svým typickým způsobem: „No, musím, ač nerad uznat, že jsem v životě jedl už horší věci...“

Po obědě jsem navrhl, že bychom si mohli vyjet na výlet do nedalekých krápníkových jeskyní. Dívky začaly tančit a jančit a všelijak se nakrucovat, což prý měla být jejich vlastní baletní kreace na „Ódu na radost“.

 Zatímco potom při jízdě se na zadním sedadle děvčata o něčem handrkovala, ušklíbl se Vilda a pronesl potichu: „Tak vidíš, Míro, jak jsme dopadli, před deseti rokama bysme takhle jeli se dvěma kočkama někam na chatu, ale neměli jsme ani auto ani chatu. Teď máme auto i byty, ale místo těch koček jedeme s našima dětma na vejlet!“

Pokýval jsem hlavou, načež jsme začali připoslouchávat dialogu našich milých ratolestí vzadu...

*

Helenka byla právě poměrně kritická: „Ale stejně ten oběd nebylo žádnejch sedum chodů a stejně jsi to nevařila ty, ale strejda Mirek.“

„To není vůbec pravda, já jsem tátovi se vším pomáhala“, bránila se Brigita, „a něco jsem dělala docela sama, to ty bys nedokázala!“

„A umíš vůbec počítat do sedmi, ty mrňousku? Ty chody byly totiž nanejvejš čtyři!“

Brigita se rozčílila: „Tak počítej se mnou: Zaprvé aperitiv. Víš co to je? To byl ten mošt! Zadruhé předkrm podle madam Bombadůr, to byly ty ráčky, potom byla polívka italská ministróne a dál ischiatický králík, potom vanilkový pudink, kafe a zákusky – vidíš, že to je akorát sedum, ty blbečku!“

„Kdo je u tebe blbeček, ty, ty... plesk...áůů...“ Helena zařvala jako tur: „Taťko, Brigita mně kousla, to bolí!“, ječela.

„Co se to tam děje, Brigit?“, ozval jsem se za volantem přísně.

„Táto, já jsem jí chtěla dát pusu na usmířenou a vona mi dala facku! Přece jsi mi říkal, že žena se nesmí uhodit ani květinou, tak jsem jí za to kousla do ruky!“

Do toho Helena zakňourala: „A mám tady znát všechny její zuby!“

„Tak děti teď bude okamžitě klid nebo se nikam nejede!“, zahrozil Vilda.

Vtom mě napadlo řešení: „Děvčata, odpusťte si to, co jste si, a kdo chce dostat až tam dojedeme, tu nejlepší čokoládovou zmrzlinu na světě, tak se omluví té druhé.“ A rázem nastalo ticho. Po chvilce se ozvalo nějaké šeptání, načež zvolaly obě unisono: „Už jsme se vomluvily!“... „Ale po tichu“, dodala Brigita.

Nakonec se výlet do krápníkové jeskyně v Koněprusích vydařil ke čtyřnásobné spokojenosti.

http://www.youtube.com/watch?v=oJZbRYN_sJA