Telefon story

V mládí člověk občas vyváděl leccos a tak se také stalo, že jsem se, mimo psaní pokusil o něco nového - psát básně!

To se mi však nedařilo. Sám jsem to brzy uznal, a tak jsem toho nechal. Teprve až jednou jedna naprosto cizí dívka mne tím  svým neodolatelným způsobem více-méně donutila stát se básníkem, proti své vůli a napsat jí báseň »z voleje« a sice jenom a specielně pro ni.  Stalo se to takto a totiž:

Chodíval jsem tenkrát občas v neděli tančit na takzvané odpolední čaje do kavárny „Vltava“ v Revoluční třídě u Štefánikova mostu. V té době jsem ještě, tak jako skoro všichni věřil, že kouření je společenská nutnost a protože jsem moc neoplýval financemi, kouřil jsem jenom levné Lípy. Jednou za měsíc jsem si ovšem dovolil luxus jedné krabičky amerických cigaret, Pall Mall nebo Rothmans, které jsem musel pracně vyžebrával po různých hotelových recepcích. Stály sice 10x víc než Lípy, ale byl to můj nedělní požitek, na který jsem se celý měsíc těšil.

V kavárně Vltava tehdy vždycky hrával nějaký dobrý taneční orchestr a chodila tam celá mračna slušných dívek. Jednou za odpoledne byla vždy ohlášena kýžená „dámská volenka" a tenkrát pro mne přišla jakási opravdu něžná dívenka v bleděmodrých šatech.
Při tanci nejprve dlouho mlčela a já se marně snažil udržet hovor na téma Vltava, až konečně to nevydržela ona a řekla mi tajuplně: „Já jsem vás na první pohled poznala i když jste si změnil účes..."
Byl jsem překvapen a řekl: „Milá krásná, slečno, Evo..."
„Naďa", opravila mne dívka.
„Promiňte, začnu znova: Milá slečno Naďo, nenapadá mne odkud byste mne mohla znát, já vás vidím prvně v životě a protože vím, že bych určitě vaši půvabnou tvář nikdy nezapomněl, musíte se mýlit!"
„Vy mne znát nemůžete, já nejsem vůbec známá, ale vy jste, takový slavný básník a spisovatel, toho zná přece kde kdo a dokonce i v cizině!"
„Eéé", vydechl jsem údivem, „tak já, že jsem světoznámý spisovatel? Slečno, nepletete si mne s Hemingwayem nebo s Remarquem!"

„Ne, vy jste přece Pavel Kohout a prosím vás, teď mně neříkejte, že to nejste vy, já mám vaši fotku - tákhle velikou z novin - a mám ji na zdi v mém pokojíčku!"
Hudba dohrála a já ji odváděl ke stolu, snaže se jí vysvětlit, že obrázky v novinách jsou tak nejasné, že by si mě spletla i se Šemíkem..."

 „Moment", dívka vyndala z kabelky takový malý fialový památníček a podala mi ho se slovy: „Prosím, napište mi sem třeba jen krátkou básničku, ale jenom pro mně, prosím, udělejte mi to k vůli..."
„Milá Naďo, vyřešíme to jinak, pojďte si se mnou sednout támhle k mému stolu, zvu vás na šálek kávy a při tom vám napíšu tu báseň, čímž  uvěříte, že Pavel Kohout nejsem."

„Tak jo, já to jenom řeknu holkám u stolu a přijdu za vámi!", špitla Naďa.

U stolu jsem Nadě nabídl mimo kávy také cigaretu "Pall Mall" a potom jsme začali diskutovat o všem možném...

 

„Slečno, prozradíte mi kolik je vám

let? Odhaduji, že asi šestnáct, ne?“
„Bylo mi už sedmnáct“, řekla hrdě.
„To je opravdu krásné stáří“, řekl jsem uznale, „mně je už dvaatřicet, tedy skoro dvakrát tolik! Každopádně ale voníte

levandulí, což mě inspiruje mluvit hlavně o vaší kráse."

"Děkuji moc, to mi ještě nikdy nikdo neřekl, to oznámím  Rolfovi až půjdem zítra na procházku do Stromovky."

"Naďo, probůh, jak to, že vám to ten váš Rolf ještě nikdy neřekl, že jste abnormálně krásná žena?"

"Rolf neumí mluvit, on je totiž pes!"

Oba jsme se rozřechtali: "Tak to se vám povedlo, Naďo! Teď jste mě dostala, vidím, že musím chtě-nechtě ihned začít psát tu básničku pro vás, třeba o tomto popelníčku!"

 „Podívejte se, Naďo, co vidíte tady před sebou na stole?"

„Hmm, popelník s vajglama", řekla dívka neromanticky.
„Správně, vy jako realistka, vidíte tento popelník pravdivě, jako mírně zapáchající odpad určený jen k vyhození. Pavel

Kohout, coby socialistický básník, by napsal třeba: „Rudé a bílé průvody z vajglů, nebo: Až naše vítězné vajgly rudé na stožáry světa vyletí...!

Kdežto mně, coby romantikovi-diletantovi napadne ku příkladu, že jsme spolu strávili krásnou noc v mém útulném pokojíčku a když jste za ranního kuropění odešla - tak jsem to zbásnil, dívaje se na noční stolek:
"Dva nedopalky cigaret na popelníčku zbyly,

jeden je rudý jak tvůj ret a druhý sněhobílý.

Bylas tu se mnou, dívko má, nebyl to jenom klam? Ten popelníček dosvědčí, že jsem tu nebyl sám..!"

Dívka zaslzela štěstím a já sám jsem najednou pocítil takové hřejivé teplo, že jsem tím té dívce asi udělal docela velkou a nevinnou radost... 
O pár dní později při kytaře jsem k tomu zkomponoval melodii, našel akordy a byla z toho docela ucházející píseň. S tou dívkou Naďou jsem se ovšem, už nikdy neviděl,...

 

POST SCRIPTUM:
Jaké však bylo moje překvapení když jsem o deset let později objevil, že se tato moje melodie objevila pod názvem "Un ora sola ti vorrei" v americkém filmu "Avanti!" s Jack Lemmonem a Julietou Mills.

(Český název: „Nebožtíci přejí lásce").
Samozřejmě, že se tím opět jen potvrdilo, že život je jen náhoda, protože:
a) moje píseň to nemůže být, tu jsem nikdy nezveřejnil,

b) já jsem nemohl opisovat, napsal jsem to o osm let dříve.

A tady je ta "moje i jejich" melodie:

http://www.youtube.com/watch?v=ATpUTtO4QBM&feature=related