Chat-Noir a Wagner

Tak jako každý pátek jel Richard z práce domů oklikou přes Vršovice, aby se v šest hodin stavil pro Lucii, jíž právě končila pracovní doba v zubní ordinaci. Lilo a ona tam na něj čekala pod stříškou čekárny autobusů a hbitě vklouzla do jeho auta. "Ahoj Ša-noár," řekl Ríša tak, jak si zvykl ji říkat a políbil ji na tvář. "Ahoj", řekla bezbarvě a on instinktivně vycítil, že je něco vážného ve vzduchu.
Lucie se hluboce nadechla: "Ríšo, musela jsem vypít necelou sedmičku červeného, abych měla odvahu ti tohle říct: "Víš, já si myslím", zajíkla se, "že bychom se měli zcela v dobrém a jako přátelé rozejít." Richard zvedl obočí, tohle nečekal: "Já jsem sice už něco tušil, ale zrovna dnes - v pátek třináctého, no, nechme to na potom až domů, teď bych nerad někoho přejel. Tak docela fuk mi to až zas není,víš?" řekl cynicky.

Když si pak u něj v mansardě na Vyšehradě sedli k tzv. rozlučkové sklence Bacardi-Cola u krbu, spustila Lucie samomluvu o tom, jak s jednou kolegyní v práci vyplnily víceméně z legrace, takové divné formuláře na seznámení přes internet. Tam jsme musely zaškrtnout charakteristiku své osoby, jako míry, váhu, vzdělání, náturu, záliby, atd. K tomu jsme musely přidat, jak má vypadat hledaný partner, výška, váha, vzdělání a národnost. Computer pak prý z mnoha tisíc mužů vybere odpovídajícího partnera.
Richard k tomu jenom poznamenal, že si myslel, jestli to nebyl nějaký pacient, kterému vrtala plomby...

"To ne, Ríšo, ten Standa, kterého mi určil osud je velice sympatický a hezký, inteligentní muž a já jsem se rozhodla, že ti dnes všechno povím, dřív než se s ním intimně sblížíme, abych se k tobě zachovala fair... On o tobě ví taky."

"Luci, každopádně ti děkuji za tuto tvou upřímnost, i když si myslím, že věřit na elektronicky vykouzlený šťastný osud je bláhovost. Přál bych ti, aby sis s tím Standou rozuměla lépe než se mnou", řekl Richard zdánlivě klidně a jakoby nezúčastněně.

Načež spolu mlčky odjeli do Nuslí, kde Lucie bydlela u rodičů, řekli si smutně "čau" a Richard se ihned vrátil domů. Dolil si Bacardi-Cola do své poloprázdné sklenice, tu druhou prázdnou sklenku s otiskem Luciiných rtů, si uschoval na památku do vitriny. Usadil se do křesla, ztlumil světlo nad sebou a zaposlouchal se do bubnování kapek deště na římsu. Teprve teď povolil uzdu svým citům, do očí se mu draly slzy a stále dokola si opakoval: "Co blbnu? Měl jsem asi tu černou kočku Chat-Noir přece jen nějak nepředstavitelně strašně rád."

Z těžkého splínu se podařilo Richarda vybabrat až v pondělí, díky jeho nejlepšímu kolegovi v práci Honzovi, se kterým si často hráli na dvojici Pan hrabě a sluha Bolton. Ten věc vyřešil tím, že svému pánovi opatřil stejný dotazník na seznámení a dokonce mu jej sám vyplnil, pochopitelně se značně nadsazenými pozitivnimi vlastnostmi: Platový příjem byl trojnásobný a záliby i vzhled připomínaly popis filmového hrdiny-milionáře, šlechtického původu. Richard namítl, že to není seriózní, ale nakonec souhlasil už jen proto, že právě tak jako Bolton i on si liboval ve vymýšlení absurdních situací.

"Vaše Blahorodí", řekl Bolton, po vzoru Saturnina vážným hlasem, "já nepřipustím, aby Vaše hraběcí milost trpěla odchodem hraběnky Lucie, ba naopak, postarám se o to, abyste náhradou získal celou řadu nových hraběnek, tak říkajíc, minimálně na jedno použití!"

  Asi o měsíc později, když zadrnčel na Richardově stole telefon a sluha Bolton jej jako vždy zvedl, ozvala se na druhém konci drátu Lucie: "Ahoj, Jendo, je tam prosím tě Ríša?"

"Haló, Lucinko, předám ihned na vážené Blahorodí, to bude jistě rádo!" Richard mával záporně rukama jako, že zde není. Bolton musel zachraňovat situaci: "Totiž, Lucinko, já myslel, že tady je, ale on, jak mi tady říkají, právě odešel na ministerstvo."

"Jendo, já vím, že tam je, ale když se mnou nechce mluvit, taky dobře. Chci se tedy zeptat tebe, jestli můžeš přijít dnes večer do Ambassadoru, ale Ríšovi ani muk, tuším, že teď připoslouchává. Jestli přijdeš řekni "ano", jestli nemůžeš, řekni "bohužel".

"Ano-ano, vyřídím vše hraběti, klaním se, uctivý služebník Bolton." Otočil se na Richarda: "Bývalá hraběnka nám to nezbaštila a dává se poroučet se slovy, že si pan hrabě může laskavě trhnout svojí hraběcí protézou!"

  Večer se sešli Lucie s Jendou-Boltonem v hotelu Ambassador. Jako vždy uctivý sluha Bolton spustil: "Milá hrábí, jsem šťasten jak blecha, že mi bylo dopřáno se zde setkat s tou nejkrásnější ženou včech dob, počínaje pravěkem!"

"Jendo, to stačí, vidím, že jsi věrný hlas svého pána 'His Master's Voice', včetně přehánění."

"To já ze samé radosti, jenže nevím která šťastná konstelace hvězd ti vnukla nápad na tohle naše utajené randez-vous, ale kde je ten tvůj Šmidra?"

"S tím je dávno konec, víš já jsem si myslela, že jsem do něj zamilovaná, ale bylo to jenom takové pobláznění. On první co, že mě pozval k nim domů představit rodičům. Jeho matka mě ihned vyzpovídala co jsem zač. To že nekouřím bylo moje štěstí jinak bych vůbec nemohla vstoupit do jejich domu. Kuřáci prý zasmradí celý barák i když právě nekouří. Také nalakované nehty, mahagonový přeliv, vyzývavý dekolt a příliž úzké a krátké sukně by slušná dívka neměla nosit.

"A tys to všechno měla, řehtal se Honza.

"Pochopitelně! Pak mi ukázala rodinné album: Stáníček v peřince, tentýž na nočníčku, tentýž jde prvně do školy, při čemž neustále opakovala, jak je na svého synka hrdá, on je velice hodný, všimněte si ty jeho oči a ta čistá pleť, ty jeho tvářičky jak broskvičky. Tak to bylo něco pro mne!" Jan se úžasně bavil: "No a co jeho otec?"

"Kapitola sama pro sebe. Vypadá jako zastydlý playboy, očima mne téměř odstrojoval. Už když mě při příchodu galantně pomáhal z pláště, měl ruce všude. To jsem si ještě myslela, že to byla náhoda, ale když mi při odchodu pomáhal do kabátu, byla jsem nucena říct nahlas: "Kdybyste hladal ruku, tak ji máte na mých prsou!" Tím jsem skončila s rodiči a pak před domem i se Standou, jehož mi bylo líto, ale pochopila jsem, že to byl omyl. On se projevil jako bábovka."

Rozesmátý Honza se zeptal: "A proč ses hraběti neozvala dřív, on tím rozchodem dost trpěl."

"Já jsem si nechtěla přiznat, že jsem to zavinila já. Viď že mi pomůžeš, já bych se chtěla k němu vrátit, ale on odmítl se se mnou bavit. Vnucovat se mu nebudu, za nic na světě!"

"To víš, Luci, kdybys chtěla místo hraběte třeba takovýho mě, to by bylo jednodušší."

"Jendo, mluv vážně, já se ti svěřuju, protože vím, že jsi dobrák, a že bys mě neshodil?"

"No jo, Luci, dobrák to je něco jako blbec, ale to už je úděl nás sluhů. Nicméně pozor, mám výborný nápad, ale je třeba mít k dispozici byt, aspoň na jeden večer..." Lucie přitakala: "Ten bych možná mohla zajistit od mé kolegyně, a co dál?"

Jan vytáhl z kapsy složený papír: "Podívej, já jsem tehdy po vašem rozchodu poradil hraběti, aby napsal, tak jako ty, do tý Seznamky a ta mu promptně poslala 23 adres."

Lucie ožila: "Ukaž, třiadvacet adres, to já dostala jen dvanáct!", řekla pohoršeně.

"Vždyť jsem mu taky vyplnil ten formulář s tou exkluzivní charakteristikou já, osobně! On by to sám nikdy takhle skvěle nenapsal!" naparoval se sluha Bolton.

"A co znamenají ty černé škrty a ty červeně podtržené?"

"Ty škrtnuté už volaly nebo byly apriorně hrabětem vyřazeny a ty červené by eventuálně přicházely v úvahu. Takže: Eva Kolářová nebo Marcela Novotná, vyber si."

"Co? Já mám vybírat pro Ríšu milenky? To snad nemyslíš vážně?", vyprskla Lucie.

"Ne-ne, chápej, to je součást mého geniálního plánu! To jméno nalepíš na zvonek toho vypůjčeného bytu, a ostatní vyřídím s hrabětem já! No není to skvělý?" Lucie měla pochybnost: "A co když ji Ríša zavolá sám?"

"Tak zaprvé, Luci, sám ještě ani jednu nezavolal, říká, že to ponechává osudu, stejně prej už žádná nebude tak nádherná jako jeho černá kočička Chat-Noir."

"To, že řekl?" Lucie se kousla do rtů. V tom případě je Marcela Novotná úplně ideální jméno. M.Novotná je totiž i ta moje kolegyně Markéta, čímž by mohlo odpadnout to přelepování zvonku. Ale pozor, Jendo, ty musíš v tomto seznamu tu adresu na Marketin byt změnit takto: Indická 17, Praha 2 a já ti zítra zavolám to datum a čas té schůzky! Doufám, že se Ríša nenaštve až tam, kde místo té Novotné najde mě!"

"Lucinko, je zcela ve tvé moci, aby se nenaštval. Musíš být až tam přijde, tak božsky neodolatelná, že podlehne kouzlu tvé osoby, já aspoň bych podlehl okamžitě. Všechno klapne, zvláště pak, ukápne-li slzička!"

Po přípitku na zdar podniku, zvolal sluha: "Ať se hrabě pudruje!"

Když potom Richard navštívil domnělou Marcelu Novotnou, netušil, že v Boltonově hlášení došlo k chybě v jednom slůvku, místo "příští" sobotu, bylo Richardovi řečeno "tuto" sobotu. Dnes totiž byla netušící Markéta doma a očekávala návštěvu jakéhosi Rudolfa Háši, s nímž se seznámila, zatím jen telefonicky, u téže agentury jako Lucie.

  Když v sobotu zazvonil a dívka mu otevřela, první co v Boltnově plánu nesouhlasilo, byl čas schůzky, protože se ta žena začala jemu omlouvat: "Jé, promiňte, musím se ještě trochu upravit, čekala jsem vás až v osm hodin." Richard také znejistěl: "Asi jsem se spletl, myslel jsem, že mám přijít v sedm hodin, omlouvám se."

"To nic, hned jsem zpátky, nabídněte si zatím chlebíček", volala na něj, běžíc do koupelny. Za deset minut vylepšená Markéta přicupitala: "Tak už jsem tady pane -éé...? Robert ji skočil do řeči: "Můžeme se snad titulovat křestními jmény, já jsem Richard a jak si vzpomínám, vy jste Marcelka, že ano?

"Omyl, já jsem Markéta", rozesmála se, "ale vidíte, já si zase myslela, že vy jste Rudolf!"

"Jak vidíte ani ty computery nejsou jako papež neomylný, ale to nám přece nebude vadit."

A pak v družné zábavě při červeném víně a obložených chlebíčcích přecházel příjemný večírek v mírně intimní vztah. Sotva za půl hodiny si začali tykat, což zpečetili polibkem, ona mu říkala Riki a on jí anglicky Margret. Slastné tokání přerušil telefon. Markéta se pro něj natáhla přes Richarda tak, že si položila hlavu do jeho klína: "Novotná, kdo je? Óh, pan Rudolf Háša? Ochořel jste chřipkou? Néé, vůbec nic se neděje, brzké uzdravení přeju, oukej, čau!"

Markéta se hlasitě rozesmála: "Představ si Riki, že mi teď volá Rudolf Háša, který měl přijít v osm hodin a já myslela, že seš to ty. To se jim to v tom compjůtru nějak pomíchalo!"

"Já nejsem žádnej Háša, ale Wagner, Richard Wagner, rozumíš-mišmi, Margret?

Markétě už také ztěžkl jazyk: "Ohó, jako ten slavnej skladatel hudby?"

"Jó, jenže spíš bych složil vagón uhlí, nežli jednoho Lohengrína!"

"Hlav-ně, vně, že sme se našli, Riki, že jó..." a zavřela mu ústa vášnivým polibkem a pak už netrvalo dlouho a hupli spolu pod deku...

V deset hodin v neděli dopoledne, když oba dva milenci ještě tvrdě spali, zazvonil necitlivě zvonek. Markéta vyskočila a šla se podívat kukátkem, koho to sem čerti nesou. Za dveřmi stála Lucie a Markéta si uvědomila, že nemá nic na sobě. Rychle se vrátila k Richardovi do pokojíčku a řekla mu, aby zde zůstal potichu, že přišla její kamarádka a že se jí pokusí rychle zbavit. Hodila na sebe župánek a běžela jí otevřít. 

I skrze zavřené dveře Richard slyšel, co si v sousedním obýváku dívky povídají. Strnul, když poznal hlas Lucie: "Markéto, mně to nedalo, chci se ještě jednou ujistit, jestli ti to opravdu nevadí, když si sem tu příští sobotu pozvu toho mého přítele." Richard se přistihl, že žárlivostí skřípe zuby. "Samozřejmě, že ne, Lucko, vždyť jsem ti to tak bez problémů slíbila, já budu stejně celý Vánoce až do Novýho roku u rodičů v Čáslavi. Hele, tady máš klíče, vem si je už teď k sobě, koukni, já mám dvoje."

"A jak to dopadlo včera s tím tvým Rudolfem?" vyzvídala Lucie.

"Představ si, holka, že místo Rudolfa přišel ňákej Richard, taky z tý agentury a byl moc fajn. Ten Rudolf naštěstí nepřišel, dva chlapi, to by bylo i na mně moc, cha-chá!" Richard se začal rychle oblékat, tušil blížící se trapas.

"Říkáš Richard a jak dál?" chtěla vědět Lucie. Markéta se pyšně nadmula: "Představ si Lucie, Wagner, jako ten slavnej, víš co napsal..." Lucie jí skočila do řeči: "Proboha, Markéto, to by byla šílená věc, nezlob se, že jsem tak zvědavá, jak daleko jste se dostali ve vašem vztahu s tím Wagnerem?"

Richard prudce otevřel dveře: "Úplně nejdál jak to šlo! Klaním se vám, dámy, a vysvětlete si navzájem, kdo je kdo, nebo kdo s kým o čem pro koho. A mimochodem, aby tu nebylo přerichardováno, tak zavřete oči odcházím, jak Olda Nový", řekl pateticky a zabouchl za sebou dveře na chodbu...

Vánoce strávil Richard u rodičů na Karlštejně a teprve na Štěpána se vrátil do Prahy. Opět padal mokrý sníh. Musel rychle zatopit. Když se v jeho mansardě začalo rozlévat příjemné teplo od krbu, nalil si koňak do napoleonky, zapadl do fotelu, hodil nohy na stolek a pustil si své evergreeny. Tuto pohodu si nemohl nikde dopřát, jen zde ve svém království. Neustále se mu ale vracela jedna myšlenka, zavolat Lucii, ale nevěděl, co by jí měl říct. Představoval si, že ona je třeba v této chvili se svým novým Šmidrou v Markétině bytě. Nechtěl na to ani myslet a tak civěl oknem ven na koruny stromů v protějším parku. Fascinovalo ho usedání mokrých vloček na větve, které se tak pomalu obarvovaly na sněho-bílo.

Vtom zapípal jeho mobil: "Ahoj, Ríšo, to jsem já, vidím, že se u tebe svítí, podívej se z okna, stojím hned vedle lampy a je mi nějak mokro." 

"Luci, proboha, pojď nahoru, vždyť jsi už jak sněhulák!"
  "A prosím tě, jsi tam sám?"

"Ne, mám tady harém polonahých břišních tanečnic, tak pojď už nahoru, otvírám ti dveře bzučákem."

Lucie už v předsíni začala ujišťovat Richarda, že mu nepřichází dělat jakékoliv výčitky a nepříjemnosti, chce mu jen vysvětlit to, co on nemůže vědět. Když spolu usedli tak, jako sedávali dříve ke krbu s Bacardi-Cola, všimla si Lucie, že na její sklence je otisk rtěnky: "Promiň, Ríšo, dej mi jinou sklenku z téhle už nějaká dáma pila", řekla strojeně.

"Dal jsem ti ji úmyslně, nepoznáváš majitelku těch rtů?" řekl tiše Richard.

Lucie se podívala lépe proti světlu: "Je to fakt moje lila rtěnka?" rozzářila se.

"Nechal jsem si ji na památku, dokud jsem si myslel, že jsi pouze má. Teď už je to díky Seznamce passé, takže ji mohu umýt."

"Ríšo, a co když je to tak, jak sis to původně myslel?" řekla šibalsky.

"To by byla ta nejlepší  »Nesem-vám-novina«  těchto Vánoc, Lucienne!"

 "Ríšo, já mám nápad, navrhuji: Odpusťme si, co jsme si, vy dva s Markétou jste taky nebyli žádná neviňátka, tady je má ruka k uzavření smíru." "Lucienne děkuji za tu  krásnou ruku, co mi tak chyběla", šeptal Ríša  a políbil ji  do dlaně.

"Ríšo, já mám bláznivej nápad. My jsme se seznámili na jaře a to už bylo teplo, takže jsme se spolu ještě nikdy nebrouzdali ve sněhu. Pojď, půjdeme ven a budeme si všechno povídat a mokrý sníh se nám bude lepit na nosy a bude to kouzelně vánoční!"

"Máš pravdu, to je romantika, která nám až dosud chyběla a já ti slíbám všechny vločky z čela i nosu a dřív než zmrznem' se vrátíme sem do tepla a já ti budu na klíně hřát ty tvoje krásné, štíhlé, hebké – a dnes určitě ledově studené nohy..."

https://youtu.be/cRWrKX4r6Q0