Sedmnáctka - dívka mých snů...

 Velkou 1. romantickou lásku jsem potkal u tety na Křivoklátě. Bylo mi "už" šestnáct let a prodělával jsem právě pubertu. Dívka mých tajných erotických představ se jmenovala Jaruška a byla o rok starší než já, což mi absolutně nevadilo. Jezdil jsem tam na prázdniny a během roku občas o víkendu na kole. Bylo to z Prahy přesně padesát šest kilometrů, navíc kopcovitým terénem, ale ani to mne neodradilo. Večer tam a druhý den zpět, jen abych ji spatřil. To se však někdy nepoštěstilo, netroufal jsem si totiž na ni zazvonit. Spoléhal jsem se jenom na náhodu. Ona zprvu vůbec netušila, že ji miluji. Nedával jsem to nikdy nijak najevo, styděl jsem se za své city a svěřil se pouze svému o rok staršímu bratranci Pepíkovi. 

"Čoveče, co se ti na tý Jarce líbí, dyk to není nic moc?" A já mu vysvětlil: "Víš, vona má takový krásný ručičky s takovýma růžovýma nehýtkama, chápeš, jako škebličky."

"No, neblbni, proč zrovna ruce a nehty? Na ženský si přece všímej hlavně prsou a nohou a né ňákejch škebliček!", poučil mne Pepa.  Se mnou to však nehnulo.

Teprve když tento podlý zrádce jednou nečekaně před celou partou mě hlasitě upozornil: „Hele, Míro, támhle přichází tvoje stará“, bylo všem všechno jasné. Studem jsem se propadal, ale Jaruška mě vzala na milost.

Jednou jsme se v celé partě osmi členů dohodli, že půjdeme v  neděli na film "Zasněžená romance". 

Kino Sokolovna na Křivoklátě se konalo jen v neděli, kdy se do sálu tělocvičny natahaly tehdy už i sklápěcí sedačky a večer od osmi hodin se promítalo. Vždy musely být zařazeny aspoň dvě až tři přestávky, aby se jednak promítačka nepřehřála, ale také aby se vyměnil přehraný kotouč s filmem...

Občas bylo ještě navíc představení přerušeno, když začal hořet film. To se ten plamínek objevil promítnut až na plátno a publikum začalo řvát: "HOŘÍ",  což probudilo unaveného promítače.
Vše bylo sice primitivní, ale mělo i svůj půvab. Zato dodnes mi strašně leze na mozek ono časté přerušování děje filmu v televizi zcela debilními reklamami na zubní pastu, či na bolesti všech možných kloubů v těle, nebo dokonce tablety na posílení mužské potence...

Jaruška, která bydlela jenom pár kroků od sokolovny byla pověřena obstarat zavčas osm lístků. Můj bratranec Pepík si ihned zamlouval, že ale chce sedět mezi Evou a Milenou. Já samozřejmě jsem se neodvážil říct, že chci sedět vedle Jarky a tak jsem řekl, že je mi to jedno. Tonda chtěl sedět vedle Evy a Zdenda vedle Haničky.
„Já už jsem to nějak seřadila“, řekla Jarka, když nám pak před kinem rozdala vstupenky. Na zadní straně lístku bylo od ní napsáno jméno. Seděl jsem mezi Haničkou a Jaruškou a byl tak nadmíru spokojen. Z toho jsem usoudil, že té Jarce nejsem tak úplně lhostejný, protože ona sama seděla na kraji řady do uličky, takže měla možnost konverzovat jenom se mnou. Ještě než se zhaslo, bylo slyšet smích z druhého konce řady, kde seděl Pepík. Jarka se ke mně naklonila a řekla: „Ti se tam nějak dobře baví, tak jsem to asi správně rozsadila, že jo – tedy tím mám na mysli ten druhý konec...“ A já prvně nabral odvahu a řekl: „Ale tenhle konec je taky správně!“

Skoro denně jsme se chodili, nejčastěji jen ve čtyřech, Jarka, Milena, Pepík a já, koupat do Berounky na písčitý břeh, zvaný hrdě pláž, pod továrnou v Roztokách. Tam jsme se bavili jako dnes by se bavily asi desetileté děti, různými slovními hrami, vyprávěním slušných anekdot a samozřejmě hlavně koupáním se a hraním „na babu“ ve vodě. Jaruška se ráda nechávala ode mne stahovat pod hladinu a potom se na mne mile na oko zlobila a říkala mi, že jsem protivnej. Byly to krásné chvíle bezstarostného mládí.
Jednou bylo pod mrakem a můj bratranec-dělník, kterému skončila dovolená, byl v práci. Nechtělo se mi sedět doma a tak jsem se vydal na pláž sám, doufaje, že se počasí umoudří. Byl jsem mile překvapen, když tam sama na písku seděla Jaruška. „Ahój, kde jsou ostatní?“

Volala na mne, zatímco já se brodil  k ní na druhou stranu řeky.
„Pepík už zase pracuje a o ostatních nevím.“ Pak jsme tam seděli spolu na její dece prvně sami. Deka byla úzká, takže jsme museli sedět těsně u sebe a když začalo pršet šli jsme se ohřát do vody. Deku i šaty jsme nacpali do její nepromokavé tašky a tu schovali pod zídku u plotu fabriky. Když přestalo pršet a nám začala být zima, sedli jsme si na zídku a přehodili přes sebe deku. Jaruška se najednou ke mně zimomřivě přitulila a já se cítil být v ráji nebeském. Drželi jsme se za ruce a byli jsme snad oba, ale aspoň já určitě, absolutně šťastni...
Když jsem to pak večer doma vyprávěl Pepíkovi, tak ten jenom poznamenal: „Já doufám, Míro, že jste se aspoň při nejmenším pod tou dekou líbali?“
„Ne tak docela, ale dala mi pusu na čelo, než jsme šli domů...“
„Seš blbej, nebo co? Pusu na čelo, to mi dávala babička před spaním!“

"Tak, ale příště jí to řeknu, že ji miluju!"  Jenže k tomu  »příště«  jsem se již nikdy nedostal... Byl jsem příliš nesmělý, což asi Jarušku otrávilo. Má láska pak vyšuměla, když se tato dívka o rok starší, ale o pět let méně naivní nežli já, do příštích prázdnin vdala a povila děcko, jemuž ovšem dala - jen tak,  mir-nix-dir-nix - jméno Miroslav...

Tam za tou duhou

 Pokračování příběhu viz:

 ZPŘETRHANÉ VZTAHY