Ornella, jeho láska z nebes...

aneb:  HOREČNATÝ  HOROR  HOROLEZCE  HORNA

Nadšený horolezec-amatér, Lukáš Horn, jednoho dne podcenil, menší příkrou prachovskou skálu a zřítil se z výšky asi třiceti metrů dolů na louku. První co začal vnímat byla jakási hudba sfér a sluneční zář, která ho oslňovala. Vtom, jakoby z nadhledu, uviděl sám sebe ležet v trávě a neznámého podivného muže, který se nad ním sklání a představuje se jako Zachariáš: „Jsem posel osudu, milý Lukáši, musím tě okamžitě a neprodleně dopravit k nebeské fortně.“
Lukášovy protesty, že mu nic není a že ještě nechce zemřít, nebyly Zachariášem vzaty na vědomí, takže nežli se nadál, stál již v nebeské vrátnici před livrejovaným klíčníkem svatým Petrem.
Tam se ale ve vstupní pasové kontrole zjistilo, že došlo k omylu, neboť robot z osudové databáze odmítl vydat osobní kartu s tím, že termín dožití Lukáše Horna se nachází v budoucnosti. Tím však došlo ke značným komplikacím, Zachariáš dostal první vážné varování od prezidenta NKÚ (Nebeský kontrolní úřad) a oba dva byli posláni do časově přibrzděné mezi-čekárny na přijetí k audienci u nejvyšší Excelence  OSUD.
Zachariáš, jsa si vědom svého pochybení, přemluvil Lukáše, aby mu u Excelence dosvědčil, že pád z takovéto výšky by normálně musel vždy skončit smrtí. To by totiž mohlo být uznáno jako polehčující okolnost, čímž by se mu snížil trest na pouhých několik tisíc let očistce, v opačném případě by ho však čekalo cirka milion let nepodmíněného pekla, včetně smažení, pražení a grilování!

V čekárně se Lukáš seznámil s nádhernou ženou, o které vždycky jenom marně snil: Gabrielou. Během rozhovoru se dozvěděl, že ona zde už čeká čtyřicet pět dní, ale to že není tak mnoho, protože jeden den zde se rovná jedné minutě na Zemi. Patnáct dnů, které strávili Lukáš s Gabrielou v této čekárně uběhlo jako voda. Na jeho dotaz, proč ona zde musí čekat, mu Gabriela vysvětlila, že bude její Excelencí zaslíbena jednomu z nebešťanů. Kdo je ten zaslíbený sama neví, to určuje Její Excelence. Tato určuje vše a sice nejlépe a nejspravedlivěji. Bůh je totiž, na rozdíl od úplně všech pozemských náboženských představ, ve skutečnosti žena, nikoliv bohyně, ale Její Excelence - ta OSUD!

Dále se udivený Lukáš dozvěděl, že původně existovaly na světě jen ženy, které se samy oplodňovaly a množily a teprve mnohem později dala Osud vzniknout mužům, kteří měli převzít pouze úlohu jakýchsi trubců, jako je tomu dodnes na Zemi u včel. Trubci se však na planetě Zemi nešťastnou náhodou přemnožili tak, že časem vytlačili ženy z jejich ústavou zaručené vedoucí úlohy. Na důkaz jejich původu jim byly ponechány nepotřebné prsní bradavky. Jak je to v nebi se sexem Gabriela sama nevěděla, dozví se to prý až po zaslíbení.
Během dlouhotrvajícího dialogu se do ní Lukáš bezhlavě zamiloval, a když mu náměstek od Excelence Osud oznámil, že se musí okamžitě vrátit na Zem, tvrdě odmítl poslušnost. Žádal ho důrazně, aby byl společně s Gabrielou předveden k Excelenci Osud k vzájemnému zaslíbení.
Její Excelence však trvala na svém neměnném rozhodnutí a zaslíbila Gabrielu původně vyvolenému nebešťanovi. Tato neprotestovala, neboť v nebi neexistuje hřích a odporování Osudu by bylo hříchem. Lukáš se pak musel vrátit zpět na Zem. V poslední chvíli mu Gabriela stihla ještě sdělit, že je jednovaječným dvojčetem na Zemi žijící sestry Ornelly, se kterou jsou k nerozeznání.

Vděčný posel Zachariáš, který díky Lukášově výpovědi vyfasoval jen směšných tři tisíce pět set let očistce, mu na revanš opatřil z nebeské databáze tyto souřadnice současného pobytu Ornelly na Zemi:  7 - 6 - 58 - 9.
Lukáš, nemaje u sebe propisku, si stačil pouze vrýt tato čísla do paměti a nežli se nadál, procitl na onom místě, kam dopadl pod skalou.  Jeho bláznivé zamilování však
nepominulo a on se proto rozhodl stůj co stůj hledat Ornellu, o níž věděl jen to, že vypadá jako klon Gabriely.

Ony čtyři souřadnice, které si Lukáš zapamatoval postrádaly však údaj zemské délky a šířky a tudíž určují osm možných bodů na zemském povrchu. Tím vznikl pro Lukáše nový rébus: Který bod z těch osmi je ten správný? Na štěstí pro něj se čtyři body nacházely v indickém a v atlantickém oceánu, čímž nepřicházely v úvahu, avšak čtyři body byly na souši, a sice: v Guayaně, v Brazílii, na britských Hebridách a v Norsku. Co dělat, kde začít?
Jižní Ameriku Lukáš vypustil nejprve ze zřetele, protože to je moc daleko a ve svém pátrání se zaměřil na Hebridy a Norsko. V Anglii však nenašel na této kótě v atlase nic než pustou krajinu, zatímco v Norsku se trefil hrotem své tužky do města jménem Lyngdal! To bylo pro Lukáše směrodatné, rozhodl se okamžitě vydat na cestu. Do jihonorského městečka Lyngdal se pak dotrmácel se svým exkluzivním Trabantem po dvou dnech jízdy a také plavby lodí a byl konečně u cíle svého putování. Motor právě vysál poslední kapku benzinu a Lukáš zůstal bezradně stát kdesi na periferii města, a zrovna na zákazu parkování. Co teď? Co dál?
Byla tma, byl vyčerpán, zábly ho nohy a chtělo se mu děsně spát. Začal poletovat sníh. Kráčel nazdařbůh neosvětlenou, liduprázdnou ulicí a všechna okna domků na něj působila tísnivě až strašidelně. Čím dále šel, tím více se zvětšovaly odstupy mezi jednotlivými domky, a on si připadal, jako v naprosto vymřelém, mrtvém městě.

Najednou kousek před ním se rozzářilo jedno okno a v něm spatřil siluetu nahé ženy, která mu cosi říkala a ukazovala, aby vešel do domku. Ornella! Napadlo ho, a bez váhání, vstoupil do podivně temné, ponuré místnosti vybavené jako rybářská chatrč. Sotvaže za sebou zavřel dveře, povolila pod ním podlaha a on se propadl do sklepní místnosti, a uvízl v síti jako chycená ryba. Když se vzpamatoval z prvního leknutí objevila se u něj stará žena, zacvakla mu kolem zápěstí želízka na způsob policejních pout, totéž i kolem kotníků a pak ho vyprostila ze sítě. Všiml si, že všechna čtyři želízka jsou na silném řetězu a ten končí u železného kruhu ve zdi vedle jakési veliké psí boudy.
Potom se mu tato babice k jeho největšímu překvapení slušně omluvila za toto nekonvenční přijetí a slíbila mu, že se o něj bude starat jako ta nejvzornější matka o své děcko. Ty řetězy jsou prý pouze pro její jistotu, že ji neuteče. Pochopil, že je šílená, ale bylo mu divné jak to, že jí rozumí. Pohrozila mu, aby se nepokoušel ji zabít, protože v tom případě by tady zůstal sám, dokud by nezemřel hladem a zimou. Nikoho by se totiž z této podzemní kobky nedovolal, takže mu nezbývá než se smířit s tímto novým, ale jinak čistým a útulným domovem.
Načež přiložila velká polena do krbových kamen a zdůraznila, že její syn byl také velmi šťasten s ní i s její mateřskou péčí. Pak mu ukázala jeho budoucí lůžko v té velké psí boudě a vzadu za ní ve výklenku i koupelnu s toaletou a odešla po schodech někam nahoru s tím, že mu donese dobrou večeři.

Během jídla mu v slzách vyprávěla jak ji zemřel její syn Edda při lovu ryb a od té doby žila zde sama jako poustevník. Konečně dostala nápad chytit si nějakého náhradního syna do sítě na sardinky. To se jí právě dnes poštěstilo. Přísahala, že pro něj udělá všechno co si bude přát, jenom na svobodu ho již nikdy nepustí. Potřebuje někoho mít s kým si může povídat, o koho může pečovat, koho může milovat a koho bude na svých bedrech hýčkat. Nedobrovolný vězeň psychicky vadné ženy Lukáš začal, po vyprchání své původní zlosti, po dobrém vyjednávat a vysvětlovat, že hledá a musí najít svou dívku Ornellu, kterou miluje, tak jako ona milovala svého syna, a proto zde nemůže zůstat. To ženu rozzuřilo až k nepříčetnosti. Její depresivní fáze přešla do fáze mánické, začala křičet a rvát si vlasy: „Já jsem přece tvoje Ornella a nikdo mi tě nevezme!“ Vynervovanému Lukášovi se pojednou zdálo, že se ta žena skutečně mění do podoby mladé Ornelly, ale pak zas rychle stárne, usychá a scvrkává se jako hrozinka. Cítil se již být natolik vyčerpán, že rezignoval na další dohadování a chtělo se mu strašně silně spát. Napadlo ho ještě, že snad mu ta babice dala něco do jídla, a pak se svalil na postel ve své psí boudě a okamžitě tvrdě usnul...

Když se za poměrně dlouhou dobu probudil z hlubokého spánku, nakláněla se nad ním pohádkově krásná tvář mladé ženy.
„Pane Horne, jak se cítíte, je vám už lépe?“
„Ornello, vy jste tak krásná jako vaše sestra. Já vím, že se mi to určitě jenom zdá, asi jsem zešílel jako ta bába...“
„Ne, naopak jste při plném vědomí, já nejsem žádný přelud, cítíte moji ruku?“ řekla dívka v bílém a pohladila ho po tváři.
„Ano, skutečně! Ornello, já jsem vás tak dlouho hledal a najednou jste tu, nezmizíte mi zase? Vy nejste Norka? Jak to, že mi rozumíte?
„To je moc otázek najednou“, řekla, „zůstaňte klidně ležet, jste stále ještě moc sláb, ale zřejmě při plném vědomí, takže máme vyhráno!"

Lukáš však naléhal dále: „Tak aspoň, kde to vlastně jsem? Je to snad nemocnice na kraji města? Jste zdravotní sestřička?“
„Ano, jsem. Tohle je sice nemocnice v centru města, ale vy jste měl dost těžký úraz a proto jste tady u nás.“
„Ornello, vysvětlete mi, prosím vás, co se stalo“, žadonil.
„Dobře, ale slibte mi, že pak budete poslušným pacientem, vezmete si tyto léky a pokusíte se ještě dlouho spát.“
„Slibuji vše na svou čest jak dovedu nejlépe a už vás budu jenom poslouchat.“

„Tak dobře: snad si vzpomenete, jak jste se zřítil ze skály, ale už asi nevíte, že vám sám osud držel palce, protože vás celkem brzy našli a dovezli sem. Museli jsme vás trošku sdrátovat dohromady.“
„Promiňte, Osud si to tak totiž přála, víte ona Osud je žena.“ Lukáš ucítil její hebkou ruku na čele, zkoušející, zdali mu opět nestoupá teplota.
„Ano, žena je váš osud, chápu..,“ řekla poněkud nejistě sestřička a pokračovala, „měl jste poměrně těžší otřes mozku, pár zlomených žeber a dvojitou otevřenou frakturu nohy, drobné odřeniny nepočítaje. Nejhorší byla značná ztráta krve.“
„Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“
„Prakticky tři dny, ale mezitím jste byl chvílemi při částečném vědomí a vzhledem k horečce a k vaší bujné fantazii, jste nám toho dost navyprávěl“, usmála se.
„Vážně, a co třeba, mluvil jsem také o nebi?“, vyzvídal Lukáš.
„To nevím, ale bavil jste nás skvěle. Mně jste ze začátku říkal Gabrielo, nevím zdali Archandělo, teď zase pro změnu Ornello, panu doktorovi jste říkal Zachariáši a paní primářce dokonce vaše Excelence! Nejhůře dopadla noční sestra, s tou jste se chtěl snad i poprat, musela vám dávat injekce na uklidnění. Tak, a teď už víte všechno a to pro dnešek stačí.“
„Ještě něco, Ornello - nebo vlastně sestřičko - jak se jmenujete doopravdy, to musím vědět, abych usnul.“
„Zklamu vás, nemám tak vzletné jméno, jsem jenom Eliška.“
„Eliško, já vás zbožňuji, vy jste žena, kterou jsem si vymyslel v horečce, jste moje Fata-Morgana, ale prosím, slibte mi, že mi zas někam nezmizíte...“
„Slibuji, že tu zůstanu a nezměním zaměstnání“, usmála se Eliška, „ale teď už opravdu spolkněte tyto prášky a spěte - nebo se ihned rozplynu!“
Lukáš ji ihned poslechl, spolkl prášky a zeptal se jí něco, co nesneslo odkladu:
„Eliško, úplně poslední dotaz: chtěla byste se se mnou oženit až potom, myslím až budu fit, až mě dáte úplně dohromady?“
„Ne, to bych skutečně nemohla“, zavrtěla Eliška pobaveně hlavou.
„Eliško, proč ne, proboha, Vy jste už taky někomu zaslíbená?“
„Nejsem“, smála se, „ale mohla bych se za vás nanejvýše provdat, oženit byste se mohl jedině vy se mnou, pokud byste ovšem chtěl...“, zarazila se, „teď ale konečně spěte, vy jeden fantasto!“
"Eliško, vy jste můj anděl strážný..."

http://www.youtube.com/watch?v=SiVYvdKjzYA