Když jsem byl kdysi, bylo to v létě, na léčení v lázních v Bavorsku v Bad Aibling, vyšli jsme si jednou v sobotu s mým kolegou na pokoji, pacientem Hansem, do jakési nedaleké zahradní restaurace na tak zvaný čaj o páté. Hned jak jsme tam vstoupili a rozhlédli se po té celé ploše, vzdychl si Hans: „Um Gottes Willen, tady to vypadá jako v kartonážní fabrice.“„To nechápu, co tím myslíš?“, zeptal jsem se.
„No, je to tu samá stará škatule...“
„Však my přece taky nejsme žádní mladíci“, oponoval jsem mu, „a mimo to, podívej, támhle vidím i nějaké mladší ročníky“, ukázal jsem směr bradou.
„Ne, to já jdu radši k Adlerům na pivo, pojď “, zakroutil hlavou, "tady to nic není", řekl hlasem plakátového dělníka v socialismu.
„Já zůstanu, ta evergreenová hudba se mi totiž moc líbí, tančit nemusím, ale dám si své obligátní kafčo a dortík,“ rozhodl jsem se. Hans pokrčil rameny a odešel na pivo.
Hudba byla skutečně podle mého gusta a to kafe se šlehačkovým dortíkem také. Najednou se za mými zády ozvalo: Darf ich bitten? (Smím prosit?).
Spatřil jsem krásnou mladou půvabnou, dobře vyprofilovanou blondýnu, což mi poněkud vyrazilo dech a já se zmohl jen na nejapnou otázku: „Ona je teď dámská volenka?“
„Není, ale já jsem tak drzá, že jsem to zkusila, jak zareagujete“, usmála se ta neznámá dívka se samozřejmostí sobě vlastní...
„Slečno, prosím, posaďte se tady, to musíme trochu podrobněji prodiskutovat. Zvu vás tímto na kávu a dort, chutná výborně, mohu vám doporučit.“ Dívka souhlasila a já jsem se od tohoto okamžiku nepostačil divit. Tahle naprosto emancipovaná žena si zapálila cigaretu a hned spustila stavidla své výmluvnosti: "Já jsem Denisa a studuji psychologii lidí, nedávno jsem se rozešla se svým přítelem, což mi není úplně jedno, ale muselo to být. Pokud byste měl zájem a jste volný, mohli bychom se možná spolu trochu blíže seznámit.“
„Nezdá se vám, Deniso, že jsem k vám trochu moc starý?“
„Ne, každý člověk je starý tak, jak se cítí. Mně je pětadvacet let, jsem svobodná a bydlím přes léto v malé mansardě nedaleko odtud. Pozvala bych vás na revanš k sobě na večeři, nebojte se, já vařit dovedu zcela obstojně“, řekla s milým kukučem v očích, "pokud ovšem vám mé pozvání nezní příliš důvěrně."
„Aha a pokud ano, teď tomu rozumím, slečno, takže, prozraďte mi kolik peněz musím mít u sebe, abyste byla s mojí návštěvou spokojena?“, zeptal jsem se přímo. Zajímalo mne to čistě ze zvědavosti a předem jsem věděl, že bych tam s ní stejně nešel. Slyšel jsem, totiž, že tu jsou luxusní lázeňské šlapky, které takto loví prachaté slaměné vdovce. To jediné, co mi u ní nesouhlasilo bylo její o hodně vyšší IQ, než by se dalo očekávat...
Podívala se na mne smutně a řekla zklamaně: „To není od vás vůbec hezké, za moji otevřenost mne ihned zařadit mezi prodejné ženy, to... to mě docela mrzí...“ Zůstal jsem zticha a pozoroval tančící páry. Číšnice jí přinesla kávu a dort a Denisa se znovu ozvala: „Řekněte mi aspoň, vážený pane, co si o mně celkově myslíte a co soudíte o mém vzhledu? Nelíbím se vám?“
„To je jednoduché, líbíte se mi moc, máte pěstěné ruce, hezkou tvář a plné rty, míry odhaduji 90-60-90, takže váš vzhled je perfektní.“ Čekal jsem zlostnou reakci na mé provokativně povrchní hodnocení, ale Denisa mě opět šokovala: „A co mé nohy, o těch jste se nezmínil“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Deniso, prosím vás, spusťte okamžitě tu sukni dolu, podívejte se, lidi se otáčejí, ale řekněte mi raději, proč jste si vybrala právě mne? Vy přece, při Vašem vzhledu, můžete mít zcela pochopitelně takových strejců jako jsem já, deset na každém prstu.“
„Prostě nechápu Vás“, odporovala Denisa kroutíc hlavou, „proč se tak podceňujete, padl jste mi prostě do oka, máte šarm, záříte čistotou a děláte dojem inteligenta, to není nic? Jinak ovšem rozumím, že jste si musel o mně pomyslet to nejhorší, jsem trochu ujetá ve svém chování, podívejte se“, a vytáhla ze své malé kabelky takovou rozkládací peněženku v harmonikovém formátu, “zde jsou všechny mé platební karty, je jich devět, jsem tedy dost bohatá a asi i přehnaně rozmazlená mým nemožně nerozumným otcem, který mě z nepochopitelných důvodů adoruje."
Usmála se: „A tak se zřejmě chovám nestandardně. Já, taková, otevřená, co na srdci - to na jazyku, bych si na to měla dávat lepší pozor, ale víte, já už jsem prostě taková, konvencí se štítící - no prostě jiná, než ty jiné...“
„Slečno, Deniso, já z vás nejsem vůbec moudrý, já jenom vím, že to naše dnešní setkání je moc zajímavým zážitkem, který se mi nestává až tak často. Beru to jako gól do vlastní branky a budu to vyprávět v mém klubu jako nezapomenutelnou lázeňskou episodu."
„Ale já taky! Víte, že vy se chováte právě tak nestandardně jako já? Jiný muž se hned rozplývá, jak mi to sluší, vy ne, ohodnotíte mě sice kladně, ale jenom jako karoserii od Porsche a při tom ve mně vidíte obyčejnou šlapku!“, Denisa vyprskla smíchy.
Hudba právě spustila jeden z mých oblíbených songů od Acker Bilka a já ji vyzval k tanci slovy: „Každopádně si myslím, že si teď můžeme, chcete-li, zatančit, tak jak jste si původně přála. Darf ich bitten?“
A to bylo vše, jeden tanec v těsném objetí, ale jejímu ďábelskému pokušení jsem odolal a dodnes vlastně nevím, jestli to byla tak mazaná šlapka, nebo milionářská rozmazlená dcerka. A asi právě proto je mi tato vzpomínka tak vzácná...
https://youtu.be/VD_4T_tXc0c
„Není, ale já jsem tak drzá, že jsem to zkusila, jak zareagujete“, usmála se ta neznámá dívka se samozřejmostí sobě vlastní...
„Slečno, prosím, posaďte se tady, to musíme trochu podrobněji prodiskutovat. Zvu vás tímto na kávu a dort, chutná výborně, mohu vám doporučit.“ Dívka souhlasila a já jsem se od tohoto okamžiku nepostačil divit. Tahle naprosto emancipovaná žena si zapálila cigaretu a hned spustila stavidla své výmluvnosti: "Já jsem Denisa a studuji psychologii lidí, nedávno jsem se rozešla se svým přítelem, což mi není úplně jedno, ale muselo to být. Pokud byste měl zájem a jste volný, mohli bychom se možná spolu trochu blíže seznámit.“„Nezdá se vám, Deniso, že jsem k vám trochu moc starý?“
„Ne, každý člověk je starý tak, jak se cítí. Mně je pětadvacet let, jsem svobodná a bydlím přes léto v malé mansardě nedaleko odtud. Pozvala bych vás na revanš k sobě na večeři, nebojte se, já vařit dovedu zcela obstojně“, řekla s milým kukučem v očích, "pokud ovšem vám mé pozvání nezní příliš důvěrně."
„Aha a pokud ano, teď tomu rozumím, slečno, takže, prozraďte mi kolik peněz musím mít u sebe, abyste byla s mojí návštěvou spokojena?“, zeptal jsem se přímo. Zajímalo mne to čistě ze zvědavosti a předem jsem věděl, že bych tam s ní stejně nešel. Slyšel jsem, totiž, že tu jsou luxusní lázeňské šlapky, které takto loví prachaté slaměné vdovce. To jediné, co mi u ní nesouhlasilo bylo její o hodně vyšší IQ, než by se dalo očekávat...
Podívala se na mne smutně a řekla zklamaně: „To není od vás vůbec hezké, za moji otevřenost mne ihned zařadit mezi prodejné ženy, to... to mě docela mrzí...“ Zůstal jsem zticha a pozoroval tančící páry. Číšnice jí přinesla kávu a dort a Denisa se znovu ozvala: „Řekněte mi aspoň, vážený pane, co si o mně celkově myslíte a co soudíte o mém vzhledu? Nelíbím se vám?“
„To je jednoduché, líbíte se mi moc, máte pěstěné ruce, hezkou tvář a plné rty, míry odhaduji 90-60-90, takže váš vzhled je perfektní.“ Čekal jsem zlostnou reakci na mé provokativně povrchní hodnocení, ale Denisa mě opět šokovala: „A co mé nohy, o těch jste se nezmínil“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Deniso, prosím vás, spusťte okamžitě tu sukni dolu, podívejte se, lidi se otáčejí, ale řekněte mi raději, proč jste si vybrala právě mne? Vy přece, při Vašem vzhledu, můžete mít zcela pochopitelně takových strejců jako jsem já, deset na každém prstu.“
„Prostě nechápu Vás“, odporovala Denisa kroutíc hlavou, „proč se tak podceňujete, padl jste mi prostě do oka, máte šarm, záříte čistotou a děláte dojem inteligenta, to není nic? Jinak ovšem rozumím, že jste si musel o mně pomyslet to nejhorší, jsem trochu ujetá ve svém chování, podívejte se“, a vytáhla ze své malé kabelky takovou rozkládací peněženku v harmonikovém formátu, “zde jsou všechny mé platební karty, je jich devět, jsem tedy dost bohatá a asi i přehnaně rozmazlená mým nemožně nerozumným otcem, který mě z nepochopitelných důvodů adoruje."
Usmála se: „A tak se zřejmě chovám nestandardně. Já, taková, otevřená, co na srdci - to na jazyku, bych si na to měla dávat lepší pozor, ale víte, já už jsem prostě taková, konvencí se štítící - no prostě jiná, než ty jiné...“
„Slečno, Deniso, já z vás nejsem vůbec moudrý, já jenom vím, že to naše dnešní setkání je moc zajímavým zážitkem, který se mi nestává až tak často. Beru to jako gól do vlastní branky a budu to vyprávět v mém klubu jako nezapomenutelnou lázeňskou episodu."
„Ale já taky! Víte, že vy se chováte právě tak nestandardně jako já? Jiný muž se hned rozplývá, jak mi to sluší, vy ne, ohodnotíte mě sice kladně, ale jenom jako karoserii od Porsche a při tom ve mně vidíte obyčejnou šlapku!“, Denisa vyprskla smíchy.
Hudba právě spustila jeden z mých oblíbených songů od Acker Bilka a já ji vyzval k tanci slovy: „Každopádně si myslím, že si teď můžeme, chcete-li, zatančit, tak jak jste si původně přála. Darf ich bitten?“
A to bylo vše, jeden tanec v těsném objetí, ale jejímu ďábelskému pokušení jsem odolal a dodnes vlastně nevím, jestli to byla tak mazaná šlapka, nebo milionářská rozmazlená dcerka. A asi právě proto je mi tato vzpomínka tak vzácná...
https://youtu.be/VD_4T_tXc0c
4 komentáře:
Ani já bych si, na základě Tvého vyprávění, nedokázala troufnout říct, kdo skutečně Denisa byla. Ale četlo se to moc pěkně. Jinak já se v lázních chovám rovněž nestandartně - bavím se pouze se ženami :-). NULI
NULI, vždyť přece já taky!...
Denisa se chovala opravdu nestandartně a odvážně, to bych nikdy nedokázala a možná proto na mě působí stejně jako na tebe. Škoda, že to vyprávění nemá pokračování, moc dobře se to četlo. Hezký vešer!
Vítám zbrusu novou čtenářku Jarku!
Okomentovat