TABU - fiktivní svatba

Tento příběh nám kdysi vyprávěla paní Adéla Kolingerová, naše sousedka v domě a já jsem ho jenom trochu gramaticky poupravil.

Mojmír Vaněček byl, jak se říká takový dobrák od kosti. Otec mu zemřel, když mu bylo jen devět let a jeho přísná matka z Mojmíra vychovávala apoštola morálky a dobra, bohužel však na úkor jakékoliv samostatnosti a všeobecně praktického přístupu k životu, takže Mojmír podléhal matce natolik, že se nechal od ní v devětadvaceti letech dostrkat do svatby se ženou, kterou mu ona sama našla. Matka se chtěla brzy dočkat vnoučat, ale její volba jedné sestřičky z Bulovky nebyla zrovna nejšťastnější, Mojmír se již za dva roky po svatbě musel rozvést. Důvodem byl fakt, že jeho žena Božena byla v jiném stavu s jiným.

Rezignující Mojmír docházel občas do rodiny svého bratrance JUDr. Jaroslava Hermacha, aby tak aspoň trochu

odreagovával své splíny. Jára byl pravým opakem Mojmíra,

byl šťastně ženat, měl dvě děti a jeho žena Klárka dovedla výborně vařit. On sám byl velmi mazaným právníkem a v penězích se jen topil. Rád dělal důležitého a rád se vychloubal. Mojmíra si k nim domů zval patrně hlavně proto, že si vedle něj připadal ještě ohromnější a úspěšnější než byl. Jediný handicap, který měl Jarda stále před očima, byl jejich poměrně malý dvoupokojový státní byt. Už několik let se marně snažil tuto nereprezentativní skutečnost nějak změnit, ale najít větší státní byt "za pár šupů" jako byl tento jejich byt, bylo i pro něj zatím stále ve hvězdách...
Konečně se Jardovi naskytla úžasná příležitost. Jejich právě rozvedená sousedka paní Lašková se na něj obrátila o radu, co by se dalo dělat s jejím krásným třípokojovým bytem. Měla totiž možnost bydlet u své nemocné matky v Dejvicích, a ráda by svůj byt někomu přenechala za odstupné, což bylo v těch letech zcela běžné.

„To je pro mne triviální záležitost, paní Lašková, má to sice jeden háček, ale i to se dá uřídit. Kolik chcete za dekret na ten váš státní byt?“
„To nevím, pane doktore, kolik bych tak asi mohla podle vašeho soudu dostat, chtěla bych si za to eventuálně koupit auto.“
„Podívejte, já sám bych měl zájem o váš byt a nabízím vám maximum to jest:  tři sta tisíc za dekret!“,  řekl Jarda.

Paní Lašková otevřela své fialkové oči i ledvinkové rty a vydechla: „Ach, to by bylo skvělé, pane doktore, prosím, zařiďte to!“ Slíbil jí promptně, že na věci začne  pracovat a během jednoho týdne  ji bude  informovat,  jak se tato celá

záležitost vyvíjí...
Když se potom radil se svou ženou, jak tento ideální byt získat, vysvětlil jí, jak by se to dalo sfouknout: „Hele, Kláro, představ si, ta paní se jen tak jako na oko vdá, a tito bezdětní manželé si s námi docela regulérně vymění byt - větší za menší. To je přece legální.  Co ty nato?“
„To je sice hezké, Jardo, ale kdo bude ochoten se jen tak pro nic a za nic oženit, muži jsou v tomto ohledu moc opatrní“, pochybovala Klárka, „vzpomeň si sám na sebe.“
„Jak to pro nic a za nic? Až se ona odstěhuje k matce, jak říká, zůstane mu tenhleten náš byt, to je přece terno!“, rozohnil se Jarda.
„Víš, Jaroušku, až, až, až, - sliby jsou totiž chyby, najdi takového  trošičku přibrzděného jelimánka, který by třebas

 podstoupil tohle riziko...“
„Nojo, to je ovšem ten jediný háček, ačkoliv Klárko, - já už to mám!“
Pohlédli oba dva na sebe s chápavým výrazem v očích a vtom vykřikli současně: „Mojmír!“ Jarda pokýval hlavou: „Správně, Mojmír, to je náš člověk!“

Za několik málo dní, kdy svůj plán o možné fiktivní svatbě prokonzultovali s paní Laškovou, která až na několik technických výhrad souhlasila, pozvali Mojmíra na kus řeči na čaj o páté.
„Mojdo, ty chlape klikařská, víš, že bys moh’ dostat náš byt sám pro sebe, a nestálo by tě to ani halíř!“, uvítal ho Jarda.
„Ne, tomu nevěřím, Jardo, to je úplný nesmysl, to není možný“, odporoval Mojmír.
„Jo, věř mi, všechno jsem za tebe předjednal, teď už záleží skutečně jenom a jenom na tobě, jestli chceš?“
„Hm, to bych bral okamžitě, ale nechápu, jak by se to dalo zařídit...?“ divil se Mojmír.
„Člověče, ty máš tak šílenou kliku, ty jsi vyloženě dítětem Štěstěny! Představ si, naše sousedka paní Lašková, by nám přenechala její velký byt, ona se totiž rozvedla a chce se nastěhovat ke své matce do Dejvic. My bychom jí zaplatili za její dekret tři sta tisíc a ona si chce za to koupit auto. No, a ty bys bydlel tady v tomhle našem bytě. Co ty na to?“
„To nemohu od vás přijmout, nemám peníze a váš byt mně byťák stejně nikdy v životě nepřiklepne, když jsem sám, tedy rozvedenej.“
„Nebuď labuť, Mojdo, to už máme všechno prokebulený. To je jasný, že by to normálně nešlo, ale stačí jeden úplně legální fígl, žádnej podvod.“
„A sice co?“, Mojmírovi poklesla brada, tušil nějakou levotu.
„Ty se oženíš, chápej jenom tak pro forma, s paní Laškovou a potom si lautr normálně vyměníme byty větší za menší - to je jasný jako houska na krámě! Chápeš?“
„Ne, to je šílenství“, protestoval Mojmír, „vždyť tu babu ani neznám, ne, to vypusť z hlavy, já už se nechci nikdy ženit!“
„Člověče, uvažuj trochu: ty potřebuješ byt, ona potřebuje prachy a my potřebujem větší byt - tři mouchy jednou ranou! Kromě toho, ona se odstěhuje ihned po svatbě k matce, no a po nějakém čase se zase v klidu rozvedete. Já nechápu, co se ti na tom nelíbí?“

Mít byt sám pro sebe, kde by ho jeho autoritativní matka nemohla kontrolovat kdy chodí spát, nemohla by ho nutit, aby neděli co neděli s ní chodil do kostela, aby se modlil a vůbec, aby dělal to co nechce, taková představa osobní nezávislosti Mojmírovi učarovala. Přesto ale zůstal opatrně skeptickým.
„Víš, Jardo, raději ne. Já už se znám, jsem smolař, nakonec se to nějak zvrtne a jediné co mi zůstane, nějaká stará Blažková na krku.“
„Mojmírku“, řekl Jarda takřka něžně, „vždyť víš, že jsem právník a vše zajistím tak, aby se to absolutně zvrtnout nemohlo. Podívej se, zde mám už pro vás sepsanou manželskou smlouvu, kde je všechno uvedeno, majetkové a finanční vztahy, i podmínky eventuálního rozvodu bez výroku o vině, nepřekonatelný odpor, atd.“
„A ta bába by souhlasila, vždyť mne vůbec nezná!“
Připoslouchávající Klárka se prvně vmísila do jejich rozhovoru: „Tak za prvé, Mojmíre, ta paní od nás ví, jaký jsi dobrý a čestný muž, a za druhé, je jí úplně jedno jak vypadáš, když běží jen o dočasné fingované manželství bez jakýchkoliv intimních styků. A navíc, ta paní není žádná bába, ale velice atraktivní mladá dáma.“
„A nemyslíte si, že bychom se měli s tou paní snad nejprve poznat osobně?“, zeptal se Mojmír a rozhodil ruce. Vtom, jako na zavolanou, zazvonil zvonek u dveří.
„Ano, hned se tomu tak stane,“ suše oznámila Klára, „paní Lašková právě přichází, jak slíbila.“

Sousedka vplula vznešeně do dveří v jakémsi krásném exotickém hábitu s omluvou: „Promiňte můj vzhled, nejdu do maškarního plesu. Toto je indické sárí, které mi kdysi dovezl můj ex-manžel a protože se to stydím nosit ven, používám to jenom jako domácí obleček“, vychrlila jedním dechem sousedka.
Při představování si musel Mojmír v duchu přiznat, že po stránce vzhledu to Klárka vůbec nepřehnala, když jejich sousedku označila za velmi atraktivní. Zatímco hostitelé nosili na stůl kávu, dorty a různé likéry, oslovil ji nesmělý Mojmír polykaje naprázdno: „Tedy, paní Blažková, já bych chtěl jenom říct...“
„L - el - Lašková, je moje jméno, nikoliv Blažková, pane Mojdo“, skočila mu ihned do řeči.
„Já také nejsem pan Mojda, ale Mojmír Vaněček, paní El-Lašková“, ohradil se, „ale myslím si, že bude nutno, pokud by mělo dojít k té jaksi -éé- dohodě, abychom se titulovali křestními jmény“, řekl Mojmír upjatě a dodal, „tedy, jenom kvůli ostatním lidem.“
„Ano, já jsem Irma, ale zdůrazňuji, že příjmení zůstávají beze změny a žádné důvěrnosti se nepovolují, kromě jednoho polibku při oddávání, a případně výjimečného tykání před našimi známými, jinak je všechno "tabu", byl byste s tím takto srozuměn?“
„Mohu vás zcela ujistit, vážená paní Irmo, že bych se i beze smluvního podkladu vystříhal veškerých náznaků jakýchkoliv intimností, v tomto směru můžete být naprosto bez obav“, pravil dotčeným hlasem Mojmír.

A od tohoto významného dne v srpnu roku 1988, se začalo pracovat na uskutečnění jejich plánu svatba-stěhování-rozvod. Teprve na podzim se objevily první komplikace. Začalo to tím, že Mojmíra jednoho dne v práci zavolal z vrátnice vtipálek, pan Dobrovský: „Pane inžinýr, máte tady návštěvu. Nějaká dáma s dítětem v jedné, a s cihlou v druhé ruce, chce s vámi nutně mluvit!“ Byla to jeho rozvedená žena Božka a žádala ho, aby byl tak hodný a šel s ní k interrupční komisi, byla už zase v jiném stavu. „Mojdo, já to mám skutečně s manželem, ale my si nemůžeme dovolit další dítě. Když ale řeknu, že to je s tebou, a že by se tím mé nové manželství rozbilo, tak to komise jistě odsouhlasí, chápeš?“, řekla mu přesvědčivě.
„No dobrá, Boženko, zavolej mi až budeš vědět termín, ale ne sem do práce. Tady máš moji novou adresu a telefon, já si do té doby vymyslím nějakou věrohodnou povídku, jak k tomu mezi námi došlo.“

Druhý den nato o půl druhé v noci začal drnčet Mojmírovi u ucha telefon: „Vaněček“, zaúpěl otráveně. Ze sluchátka se ozývalo jakési podivné chrastění kombinované s nesrozumitelným ženským hláskem. „To jsi ty, Božko, víš ty kolik je hodin?“ zasténal zničeně. Teprve potom poznal po hlase svoji fiktivní ženušku Irmu, která úplně zmateným způsobem mezi jednotlivými vzlyky pláče, se ho ptala, může-li se s ním sejít a něco strašně důležitého prohovořit...

„Irmo, prosím vás, víte kolik je hodin?“, opakoval Mojmír.
„Já vím, ne, já nejsem opilá, ale nevím si rady a hrozně moc se bojím...“
„Co se vám stalo, kde jste?“, vyděsil se Mojmír.
„V telefonní budce naproti vašemu domu.“
„Dobře, přijďte sem nahoru, zazvoňte dole, otevřu vám bzučákem.“

Irma byla celá v černém od hlavy k patě. Její havraní vlasy byly staženy do řeckého uzle a tvořily tak kontrast k jejímu pobledlému obličeji s uplakanýma očima. Přesto jí to úžasně slušelo: „Dobrý večer Mojmíre, promiňte, nevím jak začít, potřebovala bych od vás..., já totiž“, hlas ji selhal a slzy se jí draly do očí.
„Prosím vás, Irmo, uklidněte se, posaďte se, uvařím vám hned kávu a všechno si klidně prodiskutujeme, řekněte mi jen, co se vám stalo?“
„Mojmíre, jste moc hodný člověk, víte, já jsem dnes byla na pohřbu mé maminky...“
„Ach, - chápu, přijměte moji upřímnou soustrast.“
„Ne, Mojmíre, vy to nemůžete chápat, co se stalo, já sama to nechápu, nevím si rady, snad bych měla jít na policii, ale chci se s vámi poradit...“
„Milá Irmo, napijte se tady nejprve koňaku a všechno mi po pořádku povězte, ano?“
Teprve až po několika minutách, když se Irma trochu uklidnila, byla schopna vysvětlit své podivné chování. Její matka, když před osmi lety ovdověla, se znovu provdala za muže o dost let mladšího, ten ji ale po třech letech celkem nepovedeného manželství opustil a odstěhoval se ke své milence někam do Kutné Hory.
„Teď teprve, když matka zemřela, se zase objevil a je to hrozný člověk, vypadá jak vrah, já se ho děsně bojím!“

„Jak asi tak dlouho, Irmo, jste toho otčíma neviděla?"
zeptal se Mojmír.
„Od té doby co odešel, a to mi bylo asi šestnáct let.“
„A proč se ho bojíte, čím vám vyhrožuje?“, nechápal Mojmír, kroutě hlavou.
„Už cestou ze hřbitova mi řekl, že je ze mne pěkná kočka, a že se ke mně nastěhuje, lépe řečeno, že mne nechá u sebe bydlet, protože on má ten dekret na náš dejvický byt. Tenkrát po svatbě s matkou si jej nechal přepsat na sebe, a tudíž byt je jeho. Nakonec jsme prý obě dvě ze stejné stáje, matka i já. Ta coura v Kutné Hoře, že ho prý už děsně štve!“

Mojmír vybuchl: „No, to je strašný, co si to ten páprda dovoluje vůči mé manželce - tedy fiktivní manželce - ale stejně! Měla jste ihned přijít za mnou, já bych toho papriku vybouchal!“ V Mojmírovi se rázem probudil nebojácný rytíř.
Irma se lehce usmála: „On není tak starý jak si myslíte, ale moc vám děkuji, je to od vás moc hezké, že byste se mě zastal... Víte, já jsem si myslela, že si s ním poradím sama, ale když se večer opil a stal se dotěrným, zamkla jsem se v mém pokoji. Jenže pak v noci začal kopat do dveří a řvát, že je vyrazí, tak jsem v zoufalství vzala broušenou vázu, odemkla dveře a jak tam vpadl, tak jsem mu ji rozbila o hlavu!“
„A myslíte si, že jste ho zabila?“, vyhrkl Mojmír.
„Ne, to určitě ne, protože řval jako tur a snažil se mne chytit, ale byla jsem rychlejší!“
„Tak je to úplně jasné, Irmo, zůstanete zatím zde, já si odestelu vedle na gauči, vy se vyspíte zde na válendě, půjčím vám čisté pyžamo, a dám nový kartáček na zuby. Tím se naše "tabu" přece absolutně neporuší...“

Druhého dne zajeli spolu do Dejvic, aby si Irma odvezla své nejnutnější věci. Zastihli tam jejího otčíma s ovázanou hlavou a kupodivu mírného jako beránek. Mojmír mu řekl, že je právníkem Irmy, a požádal ho, aby mu ukázal originál-dekret na tento byt. Dekret bohužel souhlasil s jeho tvrzením, takže mu oznámili, že si v nejbližších dnech Irma odstěhuje všechno co jí patří, a pokud by chtěl dělat potíže, podá na něj trestní oznámení pro pokus o znásilnění.

Irma si pak vzala týden volna z práce, aby aspoň trochu upravila své provizorní bydlení u Mojmíra tak, aby to tam nevypadalo jak skladiště nábytku. Chtěla se za každou cenu nějakým způsobem také trochu Mojmírovi odvděčit za jeho tak nezištnou přátelskou pomoc. Právě když připravovala dobrou večeři a opravdově se těšila na příchod svého fiktivního mužíčka z práce, zazvonil nečekaně telefon.
„Haló, mohla bych mluvit s Mojmírem?“
„Není doma, mám mu něco vyřídit, kdo volá prosím?“, tázala se Irma.
„Já jsem Bobina, jeho manželka“, ozvalo se z druhé strany.
„To bude asi omyl, Mojmírova manželka jsem totiž já“, řekla Irma.
„Jé, to je novinka, ani se nepochlubil, že se oženil, to vám gratuluju a vyřiďte mu, že ten termín u interrupční komise máme příští týden v úterý v devět, on už ví o co jde, dík!"

Když přišel Mojmír z práce, byl velmi mile překvapen krásně prostřeným stolem se svíčkou a květinami, ale vzápětí zas rozčarován podivně zamlklou Irmou, která na jeho dotazy, co se děje, reagovala vyhýbavě. Jinak výborná večeře probíhala pod latentním napětím, teprve až u kávy s makovými koláčky se Irma rozhovořila:
„Mojmíre, já vysoce oceňuji vše, co jste pro mne udělal, ale dnes jsem pochopila, že musím co nejrychleji odtud vypadnout. Jedna moje známá v práci mi nabídla podnájem v jejich vile.“
„Ale proč to, Irmo? Vždyť nám to tu snad takhle vyhovuje, nebo ne?“ Mojmír svraštil čelo.
„Protože, ehm, já si na vás moc zvykám - a tak vůbec“, Irma se kousala do rtů, „chtěla jsem vám dnes navrhnout tykání, ale od toho úmyslu mne odradila taková náhoda. Zavolala totiž vaše první žena, ohledně termínu interrupční komise. Netušila jsem, že s ní dosud udržujete intimní styky, a pochopitelně nemám právo vám do toho mluvit. Ale to, co mě zaskočilo a co mi vadí, je pocit, jako kdybych začala žárlit, a to nesmím, to prostě nejde! Toto si sama sobě zakazuji!“
„Milá, zlatá, Irmo, jsem šťasten, že na mne žárlíte! To totiž znamená, že mě máte ráda!“, jásal Mojmír a vysvětlil jí svoji nezištnou přátelskou pomoc bývalé choti před komisí. Nakonec se Irmě vyznal i ze svých citů, které se až dosud snažil tajit a potlačovat. Konečně našel v sobě odvahu říct jí, co si o jejich nenormálním vztahu myslí: „Irmo, připijeme si teď na tykání a čert vem smlouvu, a budeme zde krásně žít jako normální lidi. S otčímem se můžeš sice soudit o byt, ale kdybys ten soud prohrála, tak nám tohle hnízdečko může taky stačit, aspoň já bych tu byl s tebou moc šťastnej!“
„Vždyť já přece také, Mojmíre, já už si přeji jenom klid, já už se nechci ani soudit, ani vdávat, ani rozvádět, prostě chci všechno hodit přes palubu a být tady s vámi, totiž s tebou, Mojmíre, šťastná a spokojená!“

„Ovšem nezapomeň, milá Irmo, že se my dva vlastně rozvést musíme, jinak bys zůstala tzv. mojí fiktivní manželkou až nadosmrti, ale to bys ty přece určitě nechtěla!“
Irma si přejela jazykem rty: „A proč si myslíš, že bych si to já nepřála, ty protivo?“
„Stojí to přec v naší smlouvě o rozvodu,

 nepřekonatelný odpor! To jsou přesně ta dvě slova, která mně na té smlouvě vadila už od začátku! Já jsem k tobě nikdy odpor neměl, ba právě naopak!“
Irma se zvedla a přistoupila k Mojmírovi: „Já se teď asi neovládnu, protože ti musím dokázat, že to s tím odporem není absolutně vůbec žádná pravda! To byla jen suchá právnická formulace! A čert vem to pitomé tabu!“ Sedla si mu na klín, objala ho kolem krku a přisála se mu na rty.

Mojmír dýchal zhluboka: „Máš pravdu, Irmo la douce, opakuj to, vždyť jsme manželé!“
„Znamená francouzsky la douce sladká?“, zeptala se Irma zbytečně.
„Ano, ale zároveň i nejpůvabnější žena jakou znám!“

https://youtu.be/JYvONFHI2xw

***

Pokračování po 11 letech viz TROJÚHELNÍKY