Smím prosit, madam?

V západním Německu, jsem našel svůj druhý domov po okupaci Česka.  Za určitý čas jsem žil na hromádce s Němkou Doris. Ona byla vlastně taková ne-německá v tom, že se velmi zajímala o češtinu a často se mě ptala, jak říct to a to česky a taky se to učila správně vyslovovat.
Rádi jsme spolu jezdili na výlety po skoro celé západní Evropě a tedy také jsme si zajeli do Paříže. Právě když jsme se procházeli po parku Jardin des Tulleries, mě potkala jaksi netuctová náhoda. Bavili jsme se právě o bílých šeřících, které tu kvetly a Doris si k tomu začala notovat starou píseň „Wenn der weiße Flieder wieder blüht...“ Já reagoval, že tuhle píseň znám ještě z dětství, ovšem s českým textem a hned jsem nasadil hrdinný operetní tenor: „Šeříky až bílé začnou kvést, zapomeňte chvíle na bolest...“

V tu ránu se odněkud zpoza houštiny vynořila česká turistka s fotoaparátem a se slovy: „Slyším češtinu!

Promiňte, pane, mohl byste mne tady s tímto malebným pozadím vyfotit?“ Poznal jsem ji ihned, byla to snad ještě hezčí než dříve, má známá Marcelka! Uvědomil jsem si, že mám na nose černé brýle a proto mě asi nepoznala, nebo jsem natolik zestárl?

„Samozřejmě, že vás rád vyfotím – Marcelko.“ Její reakce byla omračující. Pustila aparát, štěstí, že ho měla na řemínku kolem krku, a přiložila si obě ruce na otevřená ústa: „Miro!“
Sundal jsem si brýle a představil vzájemně obě dámy: „Frau Doris  Biermann, Frau Marcela – ale teď nevím jak dál...?“
„Krušinová“, doplnila mne Marcela a dámy si podaly ruce. Odvedl jsem je obě na nejbližší lavičku a velice vnímavá Doris, aniž bych musel něco vysvětlovat, řekla, že chápe,  že chceme mluvit v rodném jazyce a ona, že si zatím zapálí cigaretu a půjde se projít mezi ty záhony růží.

„Víš, je toho moc, Marcelko, to jsou celé litanie na mnoho hodin, možná i dní, kde tady bydlíš?“, zeptal jsem se jí přímo.
„To je právě ten děs, já jsem tady jen na zájezdu s podnikovým autobusem z Česka a zítra se vracíme. Ty tu podle oblečení žiješ trvale a máš německou manželku, že jo.“
„Ne, já tu jsem taky jenom jako turista, ale žiju v Německu a ta Němka není moje manželka, ale jsem rozvedený, ona taky, a tak jsem se tak trochu sčuchli a jezdíme spolu na výlety.  Ale to přece nevadí, vždyť my dva jsme byli odjakživa, až na několik výjimek, téměř platoničtí přátelé! Zvu tě, pojď s námi někam na dobrý oběd."
„Miro, ty nechápeš mou situaci, takže jen expresně: já jsem si jen odskočila od celé skupiny, musím se k nim hned zas vrátit, jinak bude zle. Mezi námi jsou asi čtyři "tajní" pozorovatelé. Já jsem musela podepsat, že se zde nebudu stýkat s emigranty – to jsem už právě porušila a jako rukojmí mají tam moje dítě, abych tu nemohla zůstat. Jinak jsem taky rozvedená, víš, už budu muset jít, aby mě tu s tebou neviděli, co chceš ještě honem vědět?“ 
„To je k vzteku, takhle ve fofru si něco říkat, ale chápu tě, nechceš přijít do maléru, takže taky jen expresně: bydlím ve Frankfurtu, psát ti asi nesmím, ale doufám, že ty mně psát můžeš, tady je moje vizitka, kdybys chtěla emigrovat, pomůžu ti překonat počáteční problémy.  Pokud bys mi chtěla psát dopis, tak ho dej někomu, koho dobře znáš a kdo jede ven, ať to tam pak hodí do kastlíku. Já dostávám dopisy z Česka odesílané třeba až z Maroka"... 
„Ale teď už jdu, promiň, určitě se ti nějak ozvu, ty mi nepiš, tím by se to mohlo jedině zkomplikovat, chtěla bych utéct, ale to je těžké, já nevím jak, měj se a buď šťastnej...“ vtom ji vyhrkly slzy, vstala, dala mi pusu na tvář a ubíhala pryč.
„Sbohem, Marcelko a brzy na shledanou“, volal jsem za ní...

Uplynuly další tři roky a nic. Každým rokem jsem chodíval si zatančit na reprezentační maškarní ples Čechů a Slováků ve frankfurtské hale "Palmengarten", abych zase jednou uslyšel češtinu a přišel do českého prostředí. Moje stále ještě občasná přítelkyně Doris odmítla tam jít se mnou s tím, že by to byla pro ni otrava, když nerozumí česky a já, že se budu se svými krajany jistě bavit lépe, než kdybych musel na ni brát ohledy a všechno jí tlumočit. Uznal jsem, že má asi pravdu a šel tam tedy jako single. Nejprve jsem si tak asi čtyřikrát zatančil s několika českými dívkami, načež jsem si došel  pro něco k pití do bufetu vedle hlavního sálu. Zde se stále vyskytovalo hodně žíznivých lidí, protože u stolu se neobsluhovalo, takže to bylo něco jako samoobsluha. Postavil jsem se na konec menší fronty u limonád, kde stála krásná mladá dívenka. Když se pootočila, zažil jsem něco jako fata morgánu, až mi zamrazilo v zádech...

Dívka vypadala jako kdysi Marcelka v tanečních i ty šaty měla barvy lehce fialové. Zůstal jsem na ní civět natolik bezprostředně a asi konsternovaně, že si toho všimla a obrátila se na mne s dotazem:

„Promiňte, milý pane, co je na mně tak podivuhodného, mám snad sazi na nose, nebo rozmazanou rtěnku?“
„Ne – to ne, milá slečno, ale já jsem se -éé- v duchu ocitl o řadu let v minulosti a uviděl ve vás svoji první partnerku z tanečních. Jste jí totiž neuvěřitelně podobná, já se moc omlouvám, nezlobte se na popletu-staříka“, blábolil jsem.

„A nejste vy tak zcela náhodou Miroslav?“, řekla dívka jako by se nechumelilo. Skoro se mi podlomila kolena: „Slečno, jak jste to uhodla, vy jste přece moc mladá, vy nemůžete být Marcelka!“
„Ne, já jsem Lucie a Marcelka je moje matka.“
„Ale vaše maminka je v Praze?“, vyhrkl jsem vzrušeně.
„Ne, je zde, sedí támhle docela vzadu u stolu“, řekla, jako kdyby to bylo naprosto samozřejmé.
„Slečno, Lucie, vy to řeknete jako chleba a já už se na to setkání s ní těším dvacet dlouhých let!“
„Já vím, mamka mi o vás vyprávěla a doufala, že vás zde potkáme, proto jsme taky tady! Ale teď mám nápad! Uděláme z toho pro ni obrovské překvapení... Už to mám, u vchodu prodávají škrabošky, kupte si jednu a jděte pro mamku tancovat a až se pak o půlnoci odlíčíte“, dívce se zajiskřilo v očích, „určitě padne do mdlob!“
„A Lucie, jestli vám tak mohu říkat, kdy jste přijely a na jak dlouho jste tady v Německu?“
„Přijely jsme asi před měsícem a jsme tady u tety v Hattersheimu – na věčné časy!“, zasmála se a zvedla ukazováček, „mamka už nám shání byt i zaměstnání.  Obě děláme jazykový kurz praktické němčiny!“
„Ale proč mi Marcelka nenapsala ani nezavolala? Vždyť jsem jí tenkrát v Paříži nabídl, že vám pomohu“, divil jsem se.
„Někdo jí hned po návratu na nádraží v Praze ukradl peněženku, co v ní měla vaši vizitku a mamka děsně šílela. Vloni, ale když k nám přijela na návštěvu naše teta Frieda z Německa, tak se nějak s mámou dohodly, že ji teta pozve k nim, no a tak jsme tady... Neříkejte jí, že jsem vám to řekla, ale ona na vás moc trpí a začala po vás pátrat a někdo jí poradil právě tenhle ples, že prý se tu schází spousta Čechů, hlavně z okolí Frankfurtu a vůbec z Hessenska. Tak už jděte pro tu masku, já jsem hrozně napnutá..." Lucie byla ve svém živlu, takže jsem se nemusel obávat, že by zkazila zábavu.

„Dobrá, tak já jdu, vy zatím doneste tu limonádu k mamce ke stolu, vezměte i tady to moje víno a já jsem za chvilku u vás a – psst, jsme teď spiklenci, ano?“ Lucie nadšeně přikývla.
U vchodu do budovy stál pult s různými škraboškami, kde jsem si vybral jednu příšernou gorilu. Pomyslel jsem si: „V tomhle mě určitě Marcelka nepozná a bude sranda!“ Připadal jsem si sice trochu divně, nikdy jsem si ještě na maškarní ples nevzal masku, vždycky jsem byl solidní civil, ale dnes to bylo něco jiného, byl jsem v mimořádně povznesené náladě, přestože jsem dosud nic nepil.
Když jsem se přiblížil k jejich stolu, zaslechl jsem Marcelku, která byla ke mně zády, jak říká Lucii: „Proč jsi kupovala to víno, to přece nevypijeme a víš, že teď musíme poměrně moc šetřit kvůli...“

„Smím prosit?“, skočil jsem ji do řeči a uklonil se před Marcelkou předpisově. Ta, při pohledu na moji gorilí masku instinktivně ucukla, načež řekla: „Ne, promiňte, já ehm, jsem tady jenom jako garde - vidíte s dcerou.“

„To by mě mrzelo, já bych si s vámi opravdu rád zatančil, jste tou nejatraktivnější ženou v celém sále, nedávejte mi, prosím, košem,“  řekl jsem změněným hlasem...
„Nezlobte se, ale já vůbec netanč – ach ne – ten hlas a ty ruce... Marcelka vyskočila ze židle a strhla mi masku: „Miro!  A je to on! Luci, podívej se, to je ten Miro-slav!“
Lucka nato klidně odtušila: „Hm, to já vím... ale odmaskování mělo přijít až o půlnoci!“
„Miro, já jsem si myslela, že už tě nenajdu“, hlas se jí zlomil, „ztratila jsem tvou vizitku...“
„Já vím, čert ji vem, ale teď je důležitější něco jiného, slyšíš co právě hrají, Marcelko?“
„Ano, to hrávali v tanečních u Oplta, když jsme se učili slow-fox“, zamáčkla slzičku, „dnes si ale už nevzpomenu, jak se to jmenuje?“
„Jmenuje se to příhodně: »Každý jednou velkou lásku potká...«

 Smím prosit, madam?“

http://www.youtube.com/watch?v=sBCZYsI-BR8&feature=related