Dagmare, uvař mi kafe!

Petr opětně seděl ve své oblíbené hospůdce Budapešť a nad talířem szegedinského guláše v duchu meditoval o svém životě. Bylo mu čtyřicet let, byl rozvedený a bydlel sám v pěkném bytě ve vile nedaleko řeky na okraji města. Již rok od rozvodu zvažoval, má-li zůstat i nadále sám a tu a tam zavadit o nahodilou známost, nebo má-li začít cíleně hledat partnerku, která by se alespoň částečně blížila jeho představám o ideální ženě. Ku příkladu takovou ženu jako byla Dagmar, sekretářka ředitele v jeho poslední firmě, která se mu moc líbila, ale bohužel byla vdaná a on ženatý. Líbilo se mu jak ředitel na ní několikrát denně volal: "Dagmare, uvař mi kafe!"

Ve svém rozjímání byl náhle vyrušen přáním dobré chuti. Zvedl hlavu a viděl, že se ob jeden stůl od něj posadily dvě dámy. Ta, co ho oslovila byla k němu obrácena čelem, ta druhá zády. Pokynul jí hlavou a poděkoval. Připadlo mu to při nejmenším neobvyklé, na tuto vzdálenost přes jeden prázdný stůl přát neznámému hostu dobrou chuť. Žena sedící k němu zády se ani neohlédla, takže kromě tmavohnědých vlasů s mahagonovým leskem, neviděl nic. „Jak jste si pochutnal“, ozvala se opět dáma sedící čelem, sotvaže odložil příbor, „můžete nám to doporučit?“
Teď se již nemohl zachovat jako buran a musel něco prohodit. „Ano, velice chutné, ale to víte, neznám vaše gusto.“ Dáma odvětila, že přímo zbožňuje maďarskou kuchyni a Petr zjistil, že se proti své vůli začíná zaplétat do nechtěné diskuse, navíc vykřikované na dálku. Chtěl z toho nějak uniknout, ale zároveň byl zvědav, jak vypadá ona druhá dáma, která se za tu celou dobu ani jednou nepootočila.
Jeho zvědavost zvítězila. Zvedl se a šel si k výčepu pro cigarety, i když jich měl u sebe dost, a při té příležitosti si prohlédl onu druhou ženu zepředu. Postřehl, že je nápadně hezká, ale velice mladá, vypadala na dceru té první. Když se vracel ke svému stolu s balíčkem cigaret v ruce, obrátila se na něj opět ona starší dáma, tentokrát s přímočarým návrhem, nechce-li si k nim přisednout.
„Mami, prosím tě, víš co si ten pán o nás pomyslí!“ okřikla tiše dívka svoji matku. To se Petrovi líbilo a rozesmál se: „Naopak, slečno, ten pán si velice rád přisedne k tak atraktivním dámám“, zalichotil jim.
Představili se a začali se zcela nekonvenčně a srdečně bavit, jako staří známí. V oslovování se shodli na křestních jménech, ale ponechali si vykání. Petr se od nich dozvěděl, že poměrně temperamentní matka Eliška Kostková se svou dcerou Dagmarou spolu takhle chodí nejméně jednou týdně na večeři, často navštěvují koncerty, divadla a kina a jezdí spolu jednou či dvakrát do roka na dovolenou někam do teplých krajů. Dagmar k tomu dodala, že její matka je již čtyři roky vdovou, a tak se z matky a dcery stalo něco jako dvě nerozlučné kamarádky. Petr jim zase pověděl o sekretářce svého ředitele, jež se také jmenovala Dagmar a že od té doby na toto jméno trpí.
Eliška byla typ společenské elegantní lady, hýřící šarmem a vtipem, zatímco její dcera působila na Petra zprvu trochu domýšlivým dojmem, což by se však dalo vysvětlit jako logický nezájem mladé dívky o starého strejdu, kterého ale s ohledem na matčin zájem, byla ochotna pro tento večer tolerovat. V družné zábavě, ubíhal čas tak rychle, že než se nadáli bylo jedenáct, a matka s dcerou se začaly zvedat k odchodu a přitom několikrát zdůraznily, že sem přijdou opět příští pátek na večeři. Paní Eliška se jakoby mimochodem zeptala Petra, jestli přijde také a významně se usmála a on samozřejmě přislíbil.
Sotva za nimi zapadly dveře, přispěchal k Petrovi jeho starý známý číšník Jenda Foltýn: „Čovečé, tý se drž, vole, to je eště furt pěkná kočka a prachatá, vole! Ta céra je sice kus, ale jináč je buchta a je eště moc mladá, vole!“ U něj byly vesměs všechny ženy buď "kočky", nebo "buchty" a titul "vole" používal nevědomky snad namísto všech křestních jmen. „Ty sem choděj’ dycky v úterý večer a dnes je sice pátek, vole, ale eště nikdy sem neviděl, že by si pozvaly cizího chlapa ke stolu, to seš teda borec, vole!“

Když příští pátek vstoupil Petr do "Budapešti", byl již ve dveřích halasně vítán oběma ženami, které na něj mávaly a ukazovaly mu, aby si k nim přisedl. Líbila se mu ta jejich bezprostřednost, se kterou ho vítaly jako starého známého. Hned na začátku se ale ukázalo, že se nevyhne zmínce o svém rozvodu, protože nechtěl lhát, když se ho Eliška rafinovaně zeptala formou žertovné výtky: „To, ale není vůbec hezké nechávat manželku doma a chodit se bavit po večerech do různých pochybných lokálů, tak jako my.“
„Křivdíte mi, Eliško, to jsem nikdy nedělal, jenže teď už nejsem ženatý, pokud jste tohle chtěla slyšet. Nebudeme se ale přece bavit o věcech nepříjemných jako je rozvod, navrhuji dát si nejprve dobrou večeři, mám hlad jako herec.“ Obě bouřlivě souhlasily.

Po večeři přišla ta Dagmara s originálně nečekaným návrhem: „Lidi, co kdybychom změnili lokál a zajeli si někam kde hraje dobrá taneční hudba, třeba do Westend Clubu!“ Eliška i Petr neměli sice tušení, kde to je, ani co to je, ale proti tomu zatančit si opět po letech, nic nenamítali. Nasedli do jeho auta a Dáša je navigovala k místu určení. Již ve vchodu se však Eliška zhrozila, když uslyšela divokou hudbu pralesa deroucí se zevnitř a spatřila temný sál, ozářený pouze rudými bengály a oslepujícími blesky. Prohlásila rezolutně: „Tedy sem mne nikdo nedostane! Jestli chcete, tak tam jděte sami, ale já jdu domů.“ S tím nesouhlasil Petr. Patřil k téže generaci, nesnášející ohlušující diskotéky, a proto navrhl, že je odveze zpět. Dáma přece nemůže jít sama temnou nocí domů bez doprovodu.

Když zastavil před jejich domem, překvapila je oba, až dosud zamlklá Dagmar, strohým oznámením: „Takže, mami, dobrou noc, my se tam ještě vrátíme si trochu zatancovat.“ Matka se očividně zarazila, načež pravila úsečně: „Tak dobrou noc“ a odkráčela vznešeně do domu.
Petr zůstal sedět poněkud konsternován za volantem a dumal, jak by té dívce šetrně vysvětlil, že se mu tam také nechce. Dagmar patrně vytušila jeho myšlenky a řekla smířlivým hlasem: „Teď tady přece nemůžeme zůstat sedět v autě před domem. Prosím, moc, udělejte mi to k vůli a pojeďme tam.“
Petr v této situaci nedokázal odolat té žadonící dívce, a pravil rezignovaně: „Tak dobře, jenže já si myslím, že se vaše maminka zlobí, a že byste měla jít raději domů.“
„Proč, vždyť jsem už dávno plnoletá, moje máti si na mne dělá někdy moc velké nároky, jako kdybych byla dítě školou povinné“, řekla suverénně Dagmar.
Cestou zpět do West-Clubu si Petr logicky vydedukoval, že ho Dagmara zřejmě potřebuje jako doprovod, neboť sama do nočního baru nemůže. Když vstoupili do "jámy lvové" a usedli k malému kulatému stolku, navrhl jí, že může jít tančit s kým se jí zachce, on že zde bude figurovat v roli jakéhosi "garde-strýčka" a potom ji zase, nejpozději o půlnoci, doveze v pořádku domů, aby se maminka nenaštvala ještě jednou. Jeho logické dedukce vzaly za své, když mu Dagmar odpověděla: „Ale já nechci přece s nikým jiným tančit, než s vámi! Smím prosit?“ Vzala ho za ruku a táhla k potemnělému parketu.

Od tohoto okamžiku se Petr po celý večer nepostačil divit. Jen si opakoval: „To snad není pravda, ta dnešní mládež je úplně jiná“, a ještě více si uvědomoval své stáří. Na štěstí pro něj přešla právě ta divoce domorodá hudba do staršího evergreenového slowfoxu. Hodlal zaujmout klasickou pozici tanečníka, jenže ona mu položila obě ruce na ramena a s absolutní samozřejmostí ho políbila na ústa. Načež mu navrhla tykání způsobem, který se nedal odmítnout. Když se pak vrátili ke stolu, čekalo Petra další nové překvapení. Emancipovaná žena spustila stavidla své výmluvnosti:
„Chtěla bych ti říci nejprve to, že jsem se do tebe zamilovala. Vím, že to zní strašně naivně, ale je to pravda. Pokud bys ty měl o mne zájem, mohli bychom spolu chodit.“
„Nezdá se ti, Dagmare, že jsi ke mně moc mladá a nebo já k tobě moc starý?“
„Každý je starý tak, jak se cítí. Mně je jednadvacet let a měla jsem už čtyři milence, ale žádný nebyl tak charakterní jako ty, a právě proto se mi líbíš.“
„Co můžeš, proboha, vědět o mém charakteru?“, chabě opáčil Petr.
„Vím to, cítím to, dobře jsem sledovala každé tvé slovo, tvé oči i mimiku po oba večery. Kdybys tušil, jak jsem se celý týden těšila na dnešní pátek, jak jsem trnula, když jsi nešel a jak jsem byla happy, když ses objevil.“
Její otevřenost Petra trochu konsternovala. Dostal se tak do nevšední situace, kdy byl bez přípravy dobýván mladou krásnou dívkou: „Víš, Dagmare, já jsem si myslel, že má o mne zájem spíše tvoje matka, zatímco ty, že mne jenom kvůli matce, víceméně trpně snášíš.“
„A vadí ti to, že jsem ji předběhla, líbí se ti víc než já?“, tázala se jako malá holčička.
„To se přece takhle nedá říct, to víš, že se mi líbíš, máš krásné pěstěné ruce, hezkou tvář a plné rty, míry odhaduji 90-60-90, ale nosíš příliš dlouhé sukně, takže nevím – je to móda, nebo vada nohou?“ Teď čekal zlostnou reakci na své provokativně hloupé a povrchní hodnocení, ale Dagmar ho opět šokovala: „Nevím, ale posuď sám, prosím“, řekla s úsměvem a zvedla si sukni až skoro do pasu, aby tak pod stolem odhalila své dlouhé, snědé a skvěle formované nohy.
„Dagmare, prosím tě, spusť tu sukni, už ti to věřím, ale nezlob se a neurážej se, my dva spolu prostě nemůžeme chodit, jsem o dvaadvacet let starší, mohl bych být tvým otcem, chápej!“
„A proč mi říkáš Dagmare, je to zvláštní, tak mi ještě nikdo neříkal, jako kdybych byla ten Dagmar, ale líbí se mi to,“ řekla poněkud zasněně, ignorujíc jeho rozumové důvody.
„To není má originalita, tak totiž volal náš šéf na svoji sekretářku nejméně osmkrát denně - Dagmare, uvař mi kafe! Ale neodbíhejme a zůstaňme u daného problému.“
„Dobře,“ řekla Dagmar, „dejme si čas na rozmyšlenou, ale kdybys neměl jiné důvody proti mně, kromě toho stáří, tak si pamatuj, že to neuznávám, počet let u mně nehraje vůbec žádnou roli. Můj poslední přítel doktor byl dokonce o tři roky starší než ty a rozešli jsme se jenom proto, že mi lhal. Zapřel mi, že je ženatý a má dítě. Máš-li ale proti mne jiné důvody, nebudu tě přemlouvat, mám taky svoji hrdost.“
„Amen a necháme to koňům, ti mají větší hlavy“, dodal Petr s úsměvem.

Dva dny nato v pondělí ráno o půl osmé zazvonil Petrovi přímo u ucha telefon. Na druhé straně se ozval povědomý hlas: „Promiňte Petře, že volám takhle brzy dopoledne, ale musím s vámi nutně mluvit. Tady Eliška.“
„Tomu říkáte dopoledne? Dobré jitro, Eliško, omluvte prosím, mé retardované chápání, já mám ještě půlnoc, děje se něco?“
„Ano, musím s vámi nutně mluvit, a sice mezi čtyřma očima, někdy přes den, dokud je Dáša v práci, nejlépe ještě dnes!“ Hlas Elišky byl podrážděně naléhavý, takže Petr ihned vytušil, že si musely matka s dcerou vjet do vlasů.
„Ano, dobře, já si mohu odskočit z práce, řekněme v pravé poledne a pozvat vás na kafe do cukrárny, nejlépe tam u vás naproti, abyste to měla blízko,“ nabídl ochotně Petr, „ale co se vlastně stalo...?“
„Děkuji, ale lepší bude, když přijdete přímo k nám, třetí patro, dveře vlevo.“ Ve sluchátku to zlověstně luplo a teď už bylo Petrovi jasné, že se stal velký průšvih, a jenom matně tušil o co se tu asi jedná.
Přesně ve dvanáct stál na rohožce před dveřmi se štítkem JUDr.J.Kostka, aby si vyslechl svůj ortel. Zmáčkl zvonek a představil si rozlícenou, ale krásnou saň, dštící oheň a síru a připravoval si argumenty proti ženské nelogice.

Eliška otevřela dveře. Proti jeho očekávání nebyla vyzbrojena ani pohrabáčem ani koltem, nýbrž de-koltem a vůbec zbraněmi ryze ženskými. S úsměvem na rtech ho vítala: „Petře omlouvám se za dnešní ranní telefonát, ale byla jsem právě děsně rozčílená s Dášou, takže jsem se asi špatně ovládala, pojďte dál.“ Vypadala půvabně, měla nový módní účes a nevtíravý parfém doplňoval její perfektní vzhled. „To nic, Eliško,“ řekl Petr svým nejmedovějším hlasem, „vypadáte báječně!“
„Děkuji, ale přejděme hned k věci: Posaďte se. Petře, my dva jsme vlastně, až na pár dnů, stejně staří, budu s vámi tedy mluvit zcela otevřeně, můžeme si tykat?“
„Budu moc rád, Eliško, je mi skutečnou ctí“, řekl poněkud z konceptu vyvedený Petr. Nato si připili červeným Chianti.
„Tedy, Petře, uznej sám, že jsi pro Dášu příliš starý, a že je to nesmysl, abyste spolu chodili, uděláš ji nešťastnou a ona bude trpět až se jí nabažíš a necháš ji. Dáša je velice labilní, je tak nerozumná a mladá, vždyť by mohla být tvojí dcerou, a pochop mne, jako matku svého jediného dítěte, že ji chci ochránit, pokud je to v mých silách, od životních strastí a zklamání. Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale je naprosto pod tvým vlivem, křičí na mne, že je plnoletá, a že si bude dělat to, co sama uzná za vhodné, ať jí dám pokoj!“
„Eliško, chápu tě plně a dokonce chápu i to, co jsi neřekla, totiž, že máš strach ji ztratit jako kamarádku. Se vším, s čím ses mi právě svěřila souhlasím, ale jak to, že ti nevadily její dřívější lásky? To naprosto nechápu.“
„To bylo něco docela jiného, do nikoho nebyla tak zblázněná jako do tebe, Petře. Ona je nápadně hezká, v práci se kolem ní stále někdo točí, tady v domě se taky jeden hoch snaží, ale ona to nebere vážně, to jsou pro ní jenom puberťáci.“
„Pokud vím, tak ten její poslední "puberťák" byl doktor o tři roky starší než já,“ odporoval Petr a pokrčil rameny.
„Ne, o tom nic nevím, to, že ti řekla?“ zděsila se Eliška.

Petr se ulekl, že prozradil něco, co se nevědělo a proto hned začal diplomaticky zachraňoval situaci: „Já nevím, možná, že to Dagmar řekla úmyslně jen tak, abych si já proti ní nepřipadal starý jako Methusalém.“  A protože se nechtěl stát příčinou hádky napůl krásného a napůl opičího vztahu matky s dcerou, řekl: „Eliško, ty jsi opravdu moudrá a prozíravá žena a já bych si připadal jako křivák, kdybych tě v tvém názoru nepodpořil. Jediné možné řešení v této situaci vidím v tom, že zmizím z povrchu zemského. Shodou okolností odjíždím již brzy na delší čas služebně do zahraničí, což věc usnadňuje. Pro tvé uklidnění dodávám, že až na dva polibky mezi ní a mnou k ničemu nedošlo. Ještě dnes se s Dagmarou rozloučím... a s tebou vlastně taky...“

V duchu si pak Petr pomyslel: Škoda, že jí nebudu moct říkat tak, jako tenkrát náš ředitel: „Dagmare, uvař mi kafe!“ Jenže osud to chtěl jinak, ale to je zas jiný příběh...

http://www.youtube.com/watch?v=KIiUqfxFttM