Fenomén naší rodiny 1966

V naší rodině se z nějakého, nejspíše okultního, důvodu  ztrácejí a po čase opět objevují různé předměty.  Na tom  je zajímavé to, že se  ztracené předměty nikdy nenajdou hledáním, ale  samy nějak  vyplují na povrch, když už je vůbec  nikdo  nehledá, tedy v době,  když už  jsme si  za původní ztraceninu koupili novou. Tím se stane, že mám třeba  tři  klíče  od domovních dveří,  ale žádný  klíč  od dveří  k bytu.  Představuji si, že někde sedí zlý a poťouchlý skřítek, jako ten vodník na topole podle skal, který se mi chechtá, je blažeností celý bez sebe a tleská si, že já, jako blbec, marně hledám cokoliv, ale na nesprávném místě...!

Ale abych začal od začátku. Na začátku všeho nebylo slovo, jak říká klasik, nýbrž pan malíř pokojů  Antonín Marek.  Bylo to dávno, pradávno,  někdy v šedesátých letech minulého století, tedy před cca 66 roky!

Tenkrát se ta naše máti dohodla s panem Markem, že jí vymaluje ložnici na růžovo. Ve stanovený termín  se tento  pracovitý, šikovný a velmi přesný pán,  dostavil se  svým dvoukolákem,  na němž  měl  kromě  štaflí, i různé  kýble, kbelíky, kyblíčky,  štětky všech  velikostí, hlinku, šablony a válečky. To všechno dohromady tvořilo na káře jakousi bizarní, pestře pocákanou  směs malířského  náčiní.   Bylo to  prostě nádherné zátiší!

Snažil jsem se tu-a-tam panu Markovi nějak pomáhat, tu něco donést, tu zase něco odnést, ale hlavně pozorovat  pana malíře,  jak mu jde ta práce od ruky a jaký je to vlastně profesionál ve svém oboru.

Za den  byl pokoj oškrabán od staré malby  a  krásně vymalován na sladko-růžovo plus s lesklým bezbarvým válečkovým vzorkem neurčitých křivek. Jelikož naši měli v ložnici násypná kamna na uhlí, rozhodl se můj otec, že mezitím vynese trubky od kamen ven za barák a s pečlivostí sobě vlastní, je očistí od sazí.

Navečer pak, když skončilo malování a pan Marek odešel, chtěl otec opět nasadit ony trubky do kamen, ale běda, jedno kolínko chybělo! Kamna stála v rohu místnosti, jedno kolínko vedlo z kamen směrem nahoru do asi metrové rovné trubky a druhé kolínko to, co chybělo, mělo vést do zdi.  Co teď?  Bez  kolínka se topit nedá!

Máti rozhodla: „Ty jsi určitě zapomněl to druhé kolínko venku!" Otec uznal svoji vinu a odešel hledat tu zatracenou ztraceninu - ono zapeklité kolínko.

Po relativně delší době se otec vrátil a pravil  poměrně zdrcen: „Nic tam není, jen hromádka sazí...“ Máti okamžitě zauvažovala a vymyslela: „Že by nám to kolínko ten Marek ukradl?“

Vložil jsem se do debaty: „Mami, proboha, ten pan Marek je tak slušnej člověk, že si vůbec neumím představit, že by se živil krádeží  kolínek od kamen!“

„No, nemysli si, voni  totiž teď  nejsou kolínka na trhu vůbec k dostání  a právě takovýdle  já už nikdy nikde neseženu!“ prohlásila matka rezolutně. "To znamená, že si už nikdy v životě nezatopíme v ložnici?" dodal smutně otec.

Rozhodl jsem se jednat a vyběhl před dům zkontrolovat, kde otec vymetal ty saze. Ano, černá hromádka  sazí tam trčela z trávy  a hned vedle ní leželo to "Markovo" pohřešované kolínko!  Jak to, že si ho otec nevšiml,  mi zůstalo až dodnes utajeno. Máti i otec  nechápavě  kroutili  hlavami, máti nad otcem, otec zase nad kolínkem. Každopádně však, idylka rodinného štěstí byla zachráněna...

Od té doby uplynulo řádově šedesát let, (z naší původní rodinky jsem zbyl vlastně jenom já), panuje u nás v mé rodině jeden zvyk: Kdykoliv někdo něco hledá, ozve se otázka: „ Nebyl tady zase Marek?“

Filatelistovo sexy zalévaní kytek

Bylo to jednou v půli července, když mě moje drahá sestřenka Miládka poprosila, jestli bych v době jejich dovolené zašel alespoň jedenkrát týdně do jejich útulného bytu na Vinohradech zalévat její kytičky. Přijal jsem tuto službu a jejich klíče od bytu s radostí, protože jsem bydlel u rodičů a ti neměli vůbec pochopení pro moji zálibu prohlížet si po večerech s různými kamarádkami filatelistická alba po dědovi.

Hned jakmile Milada s rodinkou odjela, pozval jsem do jejich bytu svoji non-plus-ultra kamarádku Adrianu. Byla to nápadně krásná, snědá bruneta s italským temperamentem. Moc jsem se na ten večer těšil, ale netušil jsem, že pečlivá sestřenka Milada dala jejich druhé klíče paní sousedce Kmoníčkové, aby i ona mohla kontrolovat, zda jsou kytičky dostatečně zalité.
A tak se stalo, dle obecného zákona schválnosti to, co se stát muselo. Právě když jsme byli s kamarádkou Adrianou uprostřed napínavého prohlížení vroubkování a vodotisků známek, najednou cvakly vstupní dveře do bytu a já spatřil skrze matové sklo pokojových dveří, že se v předsíňce rozsvítilo.
Hlavou mi blesklo, že sousedka to má k těmto dveřím, sotva dva metry, kdežto já aspoň čtyři! Vrhl jsem se, tak jak jsem byl, střemhlav ke klice a dopadl na ni současně s paní Kmoníčkovou s druhé strany.

 Sousedka za matným sklem vyjekla: „Kdo je to tam?“ Napadlo mně, že mne vůbec nezná a tudíž by mě mohla zcela právem považovat za zloděje, proto jsem se musel chytit, jako topící stébla, jména mé sestry Blanky, kterou ta sousedka znala. 
„Já jsem tady totiž -éé- s Blankou!“ To počestnou paní Kmoníčkovou natolik překvapilo, že se ani nezeptala proč jsme tam po tmě a řekla jen:„Já jsem chtěla Miladě zalejt kytičky...“ 
„To je v pořádku, to jsme už udělali my a právě tu držíme černou hodinku“, vyhrkl jsem jedním dechem. Kmoníčková odtušila stroze: „Tak dobrou noc“ a odešla.
Když se Milada vrátila z dovolené, referovala jí sousedka jak vychytala Blanku s nějakým amantem v jejich bytě: „Ale, paní Milado, není snad ta vaše sestřenice Blanuška teprve asi tak patnáctiletá?“ A byl malér na střeše, sestra povolána k raportu a já, chudák, se musel pak rodičům vyznat ze své filatelistické vášně...

https://youtu.be/lfUMVq0d8Nc
Navštivte též http://mirtoms2.blogspot.cz/

Jak jsem rodil v Německu 1970

Když jsem očekával své druhé dítě, byl jsem již coby rodící otec, něco jako »starý mazák«, zkušenost z prvního porodu mne poučila o těchto  třech  důležitých  skutečnostech: 

1) Jak dlouho to trvá, 2)  co mne čeká  a  3)  co mne nemine!

Rozdíl byl ale v tom, že tentokráte se rodilo v Německu, ale věděli jsme, že to bude dcera, skutečnost, kterou jsem značně podcenil. Netušil jsem totiž, že není porod jako porod a opomněl lidovou moudrost tj: jiný kraj = jiný mrav, navíc jiný druh dítěte: (kluk či holka),  ale  to hlavní - jiná manželka!

Duševně jsem se připravil na to, co jsem už zažil při porodu syna a věřil, že mě už nic nemůže překvapit. Věděl jsem, že stejně jako poprvé, je žena oproti mně v jasné výhodě tím, že je středem pozornosti, obskakována zdravotním personálem a ví co se děje. Čili: Je zcela v obraze.  Zatímco já budu zase v nevědomosti a ve stresu trpět a nekonečně dlouho čekat. Byla mi sice dána možnost být u toho, ale já jako rozený  estét  a odpůrce násilí, jsem to nemohl akceptovat.  Ovšem, ani v mé nejbujnější fantazii jsem si nedovedl představit, že tentokrát bude všechno jinak!!

A sice totálně jinak, než jak bylo při mém 1. porodu kdysi,  před 15 lety!

Datum narození jsem naprosto shodně s doktorem vypočítal na 24. března, z čehož jsem si chytře vydedukoval, že se porodní bolesti dostaví 23. nejpravděpodobněji v jednu hodinu v noci. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Toho roku byl 21. březen krásný, přímo ukázkový první jarní den, modrá obloha, sluníčko, 16° Celsia, prostě pohoda. Dopoledne, když žena vytřela podlahu, odebrala se jako každou sobotu pěšky, na rutinní kontrolu do nedaleké nemocnice. Vzhledem k tomu, že žena dosud neměla ani ty nejmenší příznaky blížícího se porodu, překvapilo mne, když si po návratu z nemocnice začala balit věci, že prý jí lékař řekl, aby si tam už přišla lehnout. Jelikož manželka dosud neovládala němčinu, usoudil jsem, že mu asi špatně rozuměla, neboť podle mne zbývaly ještě tři dny času a navíc nebyly zatím křížové, ale ani žádné jiné bolesti. Rozhodl jsem se proto, že tam půjdu s ní a všechno to tomu doktůrkovi vysvětlím...

V nemocnici nás na porodním oddělení přijala suchá vrchní sestra, a přestože jsem se dožadoval mluvit s doktorem, řekla, že vše vyřizuje ona sama. Potom odvedla ženu někam, čert ví kam, a mne posadila do kanceláře. Když se vrátila, snažil jsem se jí vysvětlit, že je ještě dost času, nejsou žádné bolesti a datum porodu je 24.březen! Již jsem to vše jednou prodělal, takže vím o čem mluvím. Trpělivě mne vyslechla, opsala si několik údajů z našeho oddacího listu a pravila: „Herr Tomzóva, můžete přijít asi tak za hodinu, já mezitím připravím k podpisu formuláře a pak se uvidí.“

Podráždilo mne to německy zkomolené jméno, takže jsem reagoval poněkud ostřeji: „Moje žena se jmenuje Tomsová a já se jmenuji Toms!“

Podívala se na mne zle udiveně: „Jak to, Vy nejste manžel od Frau Tomzóva?“

„Pochopitelně, že já  jsem jejím manželem už pět roků“, soptil jsem, „ale přesto se jmenuji Toms!“

„Chápu, ponechal jste si každý své původní jméno“, řekla spokojeně.

„Nikoliv, my máme stejné jméno, ovšem každá žena má automaticky vždycky koncovkou -ová.“

Zavrtěla hlavou: „Ale zde v Německu to nejsou stejná jména, když se liší o tři písmena. To jsou dvě různá jména!  Obvykle se to dělá u hodně známých osobností, jako třeba u herců a podobně známých celebrit.“

„Jenže tato koncovka -ová  se připojuje v Čechách ke všem ženským jménům, jako koncovka genitivu, ku příkladu: Tomsova kniha, Tomsova fajfka, Tomsova manželka, a tak dále“, prostě každá žena má koncovku –ová!“  Otřel jsem si zpocené čelo.

Záhadně se usmála: „Říkáte, že všechny ženy u vás mají tuto koncovku  -óva?“

„Ano, představte si, že úplně všechny!“, zvolal jsem vztekle.

„Jak to, že se tedy vaše žena, jak tady čtu ve vašem oddacím listě, jmenovala za svobodna Hradecka a ne Hradecka-óva?“ řekla sarkasticky.

„Protože to je velká výjimka“, hledal jsem únik, nechtěje marně zabřednout do koncovek u jmen přídavných, „tak jako všechno na světě má své výjimky. Prostě: až na několik pitomých výjimek mají ženy koncovku -ová  a muži nikoliv!  Je to už konečné jasné?“

„Aha, teď to teprve chápu“, zvolala nadšeně, „synové se u vás vždycky jmenují po otci a dcery po matce, že ano, tak jste to asi chtěl říct.“

Myslel jsem si: „Ta bába mě považuje za blbce, který se nedovede vyžvejknout“, ale neměl jsem sílu dále vysvětlovat a raději jsem tento spor ukončil smírem: „Máte pravdu, ale abych to zjednodušil, napište do rodného listu mé budoucí dcery, podle vašich německých pravidel jméno Toms, bez -ová, aspoň tak nebudeme mít v budoucnu problémy s vysvětlováním, jako jsem měl já dnes s vámi. Totéž by se určitě opakovalo na všech možných úřadech, to by byl pro mne stále se opakující horor!“

„Ano, chápu, ve škole by jí to taky mohlo vadit, že se nejmenuje po otci, jako jiné děti“, řekla ta žena dobromyslně. Hlasitě jsem si odfoukl a pronesl rezignovaně: „Asi, máte pravdu, – á propos, křestní jméno bude Brigita – Brigita Toms."

 

Když jsem se přesně za hodinu vrátil, vítala mě radostně vrchní sestra slovy: „Gratuluji vám, Herr Tomzóva, máte krásnou zdravou dcerušku, narodila se přesně ve 12:31, má tři a půl kilogramu a měří čtyřicet osm centimetrů!“

„To je nesmysl“, oponoval jsem, „to musí být nějaké jiné dítě, to jste si to popletla! Vždyť moje žena ještě neměla žádné příznaky, já to přece musím vědět, to vše trvá cirka třicet hodin!“

„Aber, Herr Tomzóva,...“

„Herr Toms!“, opravil jsem ji zuřivě.

„Promiňte, Herr Toms, pojďte se mnou za Frau Tomzóva, abyste mi věřil, že už je po porodu, dcerušku vám ukáži aspoň přes sklo. Je to vaše dcera! Aniž bych chtěla podceňovat vaše zkušenosti, já už to zde dělám přes třicet let!“

Ano, skutečně. Mé porodní zkušenosti se obrátily v niveč, veškeré propočty totálně selhaly a já tu stál u postele své opět štíhlé manželky s nechápavým výrazem v očích a s přitroublým dotazem: „Jak je to možný, nechápu, co se to stalo, že jsi už o dva až tři dny dříve porodila?“

„Dali mi urychlovací injekci, abych prý nerodila až zítra v neděli!"

"Aha, abys jim nekazila weekend ?  Tak to je teda fór!"

 "Takže máme holt - vošklivou holčičku!" – řekla žena sarkasticky.

"Vidíš, a já si opravdu myslel, že se matkám jejich děti vždycky líbí“, povzdechl jsem si jen tak mimochodem pro sebe...

Potom mi dcerušku ukázali skrze zasklené dveře. Byla to má moc krásná, báječná holčička! Šmolkově modrá kulatá kukadla jakoby se divila, co je tohle za hrozného chlapa. Nad čelíčkem se jí v odražených paprscích jarního slunce zaleskly její zlaté vlásky... Jako omámen jsem šel s vrchní sestrou do kanceláře pro papíry, a snad jenom radost z krásné dcerušky zabránila mému nervovému zhroucení: 

Na rodném listě se skvělo místo Brigita Toms jméno: BRIGITTE TOMSOVA.

Jak jsem rodil v ČR

Oh, Claire!            

DODATEK   (z 21.3.1971)

A v den Brigitčiných prvních narozenin jsem se v gratulačním dopise od rodičů z Prahy dověděl, že  mně do basy chybí krok, jsouc po právu natvrdo odsouzen v nepřítomnosti na osmnáct měsíců, za nedovolené opuštění republiky... (!)

A já se vás ptám, Vy, idioti Urválkové: Proč v ČSSR neexistuje "dovolené" opouštění republiky, abyste nemuseli odsuzovat nevinné lidi do žaláře? A proč jste mi neposlali rozsudek, jen jste ho ukázali mému otci, aby mě informoval on sám?
Je to snad proto, že se za ten idiotský ortel před zbytkem světa, stydíte...?