Jak jsem rodil v Německu 1970

Když jsem očekával své druhé dítě, byl jsem již coby rodící otec, něco jako »starý mazák«, zkušenost z prvního porodu mne poučila o těchto  třech  důležitých  skutečnostech: 

1) Jak dlouho to trvá, 2)  co mne čeká  a  3)  co mne nemine!

Rozdíl byl ale v tom, že tentokráte se rodilo v Německu, ale věděli jsme, že to bude dcera, skutečnost, kterou jsem značně podcenil. Netušil jsem totiž, že není porod jako porod a opomněl lidovou moudrost tj: jiný kraj = jiný mrav, navíc jiný druh dítěte: (kluk či holka),  ale  to hlavní - jiná manželka!

Duševně jsem se připravil na to, co jsem už zažil při porodu syna a věřil, že mě už nic nemůže překvapit. Věděl jsem, že stejně jako poprvé, je žena oproti mně v jasné výhodě tím, že je středem pozornosti, obskakována zdravotním personálem a ví co se děje. Čili: Je zcela v obraze.  Zatímco já budu zase v nevědomosti a ve stresu trpět a nekonečně dlouho čekat. Byla mi sice dána možnost být u toho, ale já jako rozený  estét  a odpůrce násilí, jsem to nemohl akceptovat.  Ovšem, ani v mé nejbujnější fantazii jsem si nedovedl představit, že tentokrát bude všechno jinak!!

A sice totálně jinak, než jak bylo při mém 1. porodu kdysi,  před 15 lety!

Datum narození jsem naprosto shodně s doktorem vypočítal na 24. března, z čehož jsem si chytře vydedukoval, že se porodní bolesti dostaví 23. nejpravděpodobněji v jednu hodinu v noci. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Toho roku byl 21. březen krásný, přímo ukázkový první jarní den, modrá obloha, sluníčko, 16° Celsia, prostě pohoda. Dopoledne, když žena vytřela podlahu, odebrala se jako každou sobotu pěšky, na rutinní kontrolu do nedaleké nemocnice. Vzhledem k tomu, že žena dosud neměla ani ty nejmenší příznaky blížícího se porodu, překvapilo mne, když si po návratu z nemocnice začala balit věci, že prý jí lékař řekl, aby si tam už přišla lehnout. Jelikož manželka dosud neovládala němčinu, usoudil jsem, že mu asi špatně rozuměla, neboť podle mne zbývaly ještě tři dny času a navíc nebyly zatím křížové, ale ani žádné jiné bolesti. Rozhodl jsem se proto, že tam půjdu s ní a všechno to tomu doktůrkovi vysvětlím...

V nemocnici nás na porodním oddělení přijala suchá vrchní sestra, a přestože jsem se dožadoval mluvit s doktorem, řekla, že vše vyřizuje ona sama. Potom odvedla ženu někam, čert ví kam, a mne posadila do kanceláře. Když se vrátila, snažil jsem se jí vysvětlit, že je ještě dost času, nejsou žádné bolesti a datum porodu je 24.březen! Již jsem to vše jednou prodělal, takže vím o čem mluvím. Trpělivě mne vyslechla, opsala si několik údajů z našeho oddacího listu a pravila: „Herr Tomzóva, můžete přijít asi tak za hodinu, já mezitím připravím k podpisu formuláře a pak se uvidí.“

Podráždilo mne to německy zkomolené jméno, takže jsem reagoval poněkud ostřeji: „Moje žena se jmenuje Tomsová a já se jmenuji Toms!“

Podívala se na mne zle udiveně: „Jak to, Vy nejste manžel od Frau Tomzóva?“

„Pochopitelně, že já  jsem jejím manželem už pět roků“, soptil jsem, „ale přesto se jmenuji Toms!“

„Chápu, ponechal jste si každý své původní jméno“, řekla spokojeně.

„Nikoliv, my máme stejné jméno, ovšem každá žena má automaticky vždycky koncovkou -ová.“

Zavrtěla hlavou: „Ale zde v Německu to nejsou stejná jména, když se liší o tři písmena. To jsou dvě různá jména!  Obvykle se to dělá u hodně známých osobností, jako třeba u herců a podobně známých celebrit.“

„Jenže tato koncovka -ová  se připojuje v Čechách ke všem ženským jménům, jako koncovka genitivu, ku příkladu: Tomsova kniha, Tomsova fajfka, Tomsova manželka, a tak dále“, prostě každá žena má koncovku –ová!“  Otřel jsem si zpocené čelo.

Záhadně se usmála: „Říkáte, že všechny ženy u vás mají tuto koncovku  -óva?“

„Ano, představte si, že úplně všechny!“, zvolal jsem vztekle.

„Jak to, že se tedy vaše žena, jak tady čtu ve vašem oddacím listě, jmenovala za svobodna Hradecka a ne Hradecka-óva?“ řekla sarkasticky.

„Protože to je velká výjimka“, hledal jsem únik, nechtěje marně zabřednout do koncovek u jmen přídavných, „tak jako všechno na světě má své výjimky. Prostě: až na několik pitomých výjimek mají ženy koncovku -ová  a muži nikoliv!  Je to už konečné jasné?“

„Aha, teď to teprve chápu“, zvolala nadšeně, „synové se u vás vždycky jmenují po otci a dcery po matce, že ano, tak jste to asi chtěl říct.“

Myslel jsem si: „Ta bába mě považuje za blbce, který se nedovede vyžvejknout“, ale neměl jsem sílu dále vysvětlovat a raději jsem tento spor ukončil smírem: „Máte pravdu, ale abych to zjednodušil, napište do rodného listu mé budoucí dcery, podle vašich německých pravidel jméno Toms, bez -ová, aspoň tak nebudeme mít v budoucnu problémy s vysvětlováním, jako jsem měl já dnes s vámi. Totéž by se určitě opakovalo na všech možných úřadech, to by byl pro mne stále se opakující horor!“

„Ano, chápu, ve škole by jí to taky mohlo vadit, že se nejmenuje po otci, jako jiné děti“, řekla ta žena dobromyslně. Hlasitě jsem si odfoukl a pronesl rezignovaně: „Asi, máte pravdu, – á propos, křestní jméno bude Brigita – Brigita Toms."

 

Když jsem se přesně za hodinu vrátil, vítala mě radostně vrchní sestra slovy: „Gratuluji vám, Herr Tomzóva, máte krásnou zdravou dcerušku, narodila se přesně ve 12:31, má tři a půl kilogramu a měří čtyřicet osm centimetrů!“

„To je nesmysl“, oponoval jsem, „to musí být nějaké jiné dítě, to jste si to popletla! Vždyť moje žena ještě neměla žádné příznaky, já to přece musím vědět, to vše trvá cirka třicet hodin!“

„Aber, Herr Tomzóva,...“

„Herr Toms!“, opravil jsem ji zuřivě.

„Promiňte, Herr Toms, pojďte se mnou za Frau Tomzóva, abyste mi věřil, že už je po porodu, dcerušku vám ukáži aspoň přes sklo. Je to vaše dcera! Aniž bych chtěla podceňovat vaše zkušenosti, já už to zde dělám přes třicet let!“

Ano, skutečně. Mé porodní zkušenosti se obrátily v niveč, veškeré propočty totálně selhaly a já tu stál u postele své opět štíhlé manželky s nechápavým výrazem v očích a s přitroublým dotazem: „Jak je to možný, nechápu, co se to stalo, že jsi už o dva až tři dny dříve porodila?“

„Dali mi urychlovací injekci, abych prý nerodila až zítra v neděli!"

"Aha, abys jim nekazila weekend ?  Tak to je teda fór!"

 "Takže máme holt - vošklivou holčičku!" – řekla žena sarkasticky.

"Vidíš, a já si opravdu myslel, že se matkám jejich děti vždycky líbí“, povzdechl jsem si jen tak mimochodem pro sebe...

Potom mi dcerušku ukázali skrze zasklené dveře. Byla to má moc krásná, báječná holčička! Šmolkově modrá kulatá kukadla jakoby se divila, co je tohle za hrozného chlapa. Nad čelíčkem se jí v odražených paprscích jarního slunce zaleskly její zlaté vlásky... Jako omámen jsem šel s vrchní sestrou do kanceláře pro papíry, a snad jenom radost z krásné dcerušky zabránila mému nervovému zhroucení: 

Na rodném listě se skvělo místo Brigita Toms jméno: BRIGITTE TOMSOVA.

Jak jsem rodil v ČR

Oh, Claire!            

DODATEK   (z 21.3.1971)

A v den Brigitčiných prvních narozenin jsem se v gratulačním dopise od rodičů z Prahy dověděl, že  mně do basy chybí krok, jsouc po právu natvrdo odsouzen v nepřítomnosti na osmnáct měsíců, za nedovolené opuštění republiky... (!)

A já se vás ptám, Vy, idioti Urválkové: Proč v ČSSR neexistuje "dovolené" opouštění republiky, abyste nemuseli odsuzovat nevinné lidi do žaláře? A proč jste mi neposlali rozsudek, jen jste ho ukázali mému otci, aby mě informoval on sám?
Je to snad proto, že se za ten idiotský ortel před zbytkem světa, stydíte...?