Renata a René, rentiéři

Mít dobré známé, ale tím myslím opravdu dobré známé, to je totiž nejlepší životní deviza. Tím mám na mysli přátelství, co je na 100% nezištné, spolehlivé a trvalé. Měl jsem v tomto směru velké štěstí. Renatu i Reného znám už 36 let. Seznámili jsme se zcela náhodou. Má, tehdy desetiletá dcerka, pobíhala někde venku a když přišla domů, aby neprošvihla večeři, kterou jsem právě uklohnil, oznámila mi novinu: "Papá, já jsem se seznámila s jednou paní a s jejím pejskem. Slyšela jsem jak na něj volá: čerte, čerte! Zeptala jsem se jí - pochopitelně německy - jestli ví, že čert je vlastně česky der Teufel? Nojo, a ona mi řekla, že to ví, protože je Češka! Já jsem jí řekla, že jsem taky Češka a tak jsme se začaly bavit česky..."

"Tak dobře, Brigitko, ale teď se pojď navečeřet, aby ti to nevystydlo," řekl jsem téměř mateřsky.

"Jé my máme fazole s uzeným, úm-hmm, to mám moc ráda!" zaradovala se.

Při večeři mi oznámila další: "Jó, a eště jsem ti chtěla říct, že ta paní má mimo toho pejska Čerta ešte chlapečka, tomu je teprve rok a taky má eště manžela, ale ten je Němec."

"No, to je tedy zvláštní náhoda, že tady na tom našem zapadákově jsi narazila zrovna na Češku. Vsadil bych se, že tady v Brehmtalu jsme absolutně jediný Češi!"

"Papá, to je dobře, že jsme Češi!" řekla rozvážně.

Podivil jsem se, že takhle vlastenecky uvažuje: "A proč si myslíš, že je to dobře, Brigit?"

"Protože nám tady nikdo rozumí!"
"To je krásně řečeno od německy myslící Češky", dodal jsem a hned také vysvětlil,

"Víš, Brigit, v němčině se používá jen jeden zápor ve větě ...keiner versteht = nikdo rozumí, ale v češtině jsou, sice nelogicky, ale vždycky dva zápory, tedy ...nikdo nerozumí...

"Papá, to je moc zamotaný, tomu nerozumím ani já", řekla otráveně.

"To nevadí, Brigit, to ti později ještě vysvětlím! Ale musím ti říct, že mě to taky moc těší, že jsme Češi!"

"Jo, abych nezapomněla, papá, já jsem je pozvala na neděli odpoledne k nám na kafe!"

"A to mi říkáš mir-nix-dir-nix jako chleba, vždyť já ani nevím, co to je za lidi a co je to za psy?"

"Papá, jenom jeden pes, ten Čert a ta pani, ta se ti určitě bude líbit, je to bruneta. Toho pána a to dítě jsem taky neviděla, ale to je všecko. A voni ti určitě ještě zavolaj, dala jsem jim tvoje číslo, tak se nezlob, oni jsou určitě hodný lidi, a mají  se moc rádi, uvidíš!"

 A měla pravdu, oni mi večer zatelefonovali, moc dobře jsme se pobavili, oni přislíbili, že přijdou, ovšem to děcko i psa nechají doma s babičkou. Takže mi zbýval pouze problém, co jim nabídnu ke kafi a to se vyřešilo pomocí těsta na rohlíčky z kartonové konzervy, což se upeče za 15 minut a ozdobí jahodovým džemem a jogurtem. Docela se to překvapivě povedlo, přestože jsem to vyráběl poprvé v životě, prostě nutnost mě naučila housti.

S Renatou i s Reném jsme si ihned od první chvíle padli do noty a o tři roky později, když jsem se oženil, přijala i moje manželka tyto mé známé právě tak srdečně, jako oni ji. Dnes jsme všichni čtyři veselí rentiéři a stále si skvěle rozumíme. Co se jim líbí na nás nevím, ale mně se na nich líbí ta jejich bezprostřednost, když někomu z nich při debatě "ulítne" nějaké urážející slůvko, dají si na omluvu okamžitou pusu a vše je zase OK. To mě inspirovalo k tomu, že jsem jim namaloval obraz jako Adama a Evu z Ráje a oni si ho pověsili do jejich ložnice...

Jinak, my jezdíváme aspoň jednou ročně za nimi do Němec, oni zase za námi do Prahy a nikdy jsme se ještě za těch 36 let nepohádali. Naopak, vždycky je to srdečné setkání, na něž se neobyčejně těšíme a připravujeme pro ně coby pohoštění, tak jako oni nám, vždy něco super-extra-ultra-multi-pumprdentního....

https://youtu.be/tRFHXMQP-QU