V podzimním zadumání

 Podzim, to je taková vhodná doba k zadumání. Robert právě prožíval krach svého druhého manželství, čímž se prvně dostal do situace, se kterou si nevěděl rady. Už rok mu bylo známo, že je mu jeho manželka Johana má milence, což ona nikterak neskrývala, takže on se dostal do nezáviděníhodné role paroháče. Trapné mu na tom bylo hlavně to, že okolí to vědělo, ale nevědělo, že on to ví. Jejich pohledy byly zčásti vyhýbavé a zčásti potutelné a on nebyl ochoten, každému vysvětlovat, že on to všechno ví, ale kvůli malé šestileté dceři raději mlčí.

Aby mohl najít to správné řešení z této krize, musel se napřed zamyslet nad celým jejich manželstvím. Vzpomínal jak se tenkrát s Johanou seznámili. Jel si právě na motorce vyzvednout svoji apanáž za hraní na kytaru v souboru takzvaných polo-profesionálů...

Ke svému ubohému platu ing. projektanta, 1500,- Kčs si přivydělával hrou na kytaru. Soubor mu platil 80,- Kčs za večer, což pro něj bylo opravdu významné přilepšení, zvláště pak, že mu tato apanáž byla vyplácena měsíčně najednou. Dnes byl tedy výjimečně "boháčem", věděl, že dostane za poslední měsíc 640,- Kčs, jen tak pro sebe na útratu!

Byl jeden z posledních slunných podzimních dnů, když po nábřeží mezi Jiráskovým mostem a Mostem Legií, kráčel po chodníku proti němu jeho kamarád Pepšula s nějakou vysokou dívkou a mával na něj. Tehdy se ještě nejezdilo s přilbou, takže se lidé z dálky poznali. Robert zastavil u chodníku a Pepšula, skoro o hlavu menší než ona dívka, mu hrdě představil slečnu Johanku z Arcu, která má právě dnes 20. narozeniny. Říkal, že si jdou na odpolední čaje zatančit do zahrady v Mánesu a zvali ho, aby tam přišel s nimi. On jim vysvětlil, že si musí právě dojet pro výplatu za hraní a pak, že se tam za nimi třeba přijde podívat.

 Robert chvíli váhal, moc se mu tam nechtělo, ale nakonec se v tom Mánesu zastavil. Oni oba tam seděli proti sobě jen u piva celkem zaraženě, asi se právě pohádali a Robert, chtěje trochu pozvednout náladu, pronesl k dívce Johance jakousi gratulační řeč: „Milá slečno, já jsem jinak chudobný proletář, ale dnes je výjimka, mám u sebe dost peněz a tak vás oba zvu na večeři a na něco k pití. Do toho se tam namotala babka s růžemi, Robert ji nemohl odmítnout a koupil slečně kytičku. To byla situační chyba, Pepšula se totiž naštval a začal žárlit: „Žádnou večeři nechci a ta kytka tady na stole mi už zesmrádla!“

Ten večer tedy skončil naprosto rozladěně a nebýt toho, že Pepšula dal příštího dne Johance telefon na Roberta do práce, nikdy by se spolu vlastně blíže neseznámili a nevzali se. Teď, po několika rocích manželství se ukázalo, že jejich spojení bylo vlastně od základu nahnilé a tedy špatné...

Robert vedl s manželkou v posledním roce dlouhé debaty o tom, co dělat, navrhoval klidný rozvod, jenže ona chtěla žít tímto stylem dál, v  takzvaném moderním manželství, což on absolutně odmítal. Říkal jí:„Já sice nejsem ortodoxní moralista, ale jsem konzervativní v tom smyslu, že k dobrému manželskému vztahu patří věrnost. Já jsem nezahýbal ani v mém prvním manželství a všelijaké techtle-mechtle jsem provozoval jenom za svobodna, nebo až zas, když jsem byl rozvedený.“

 Johana pracovala jako laborantka v nemocnici, a tam se při nočních službách děly věci, že nebylo divu, když si začala myslet, že je příliš vázaná a o co vše přichází tím, že nemůže řádit tak, jako ty její svobodné kolegyně. De facto litovala toho, že má manžela, děcko a domácnost. Robert často, když měla noční službu a on uložil malou Nikolku do postýlky, zahalil se do teplého županu a seděl do noci na balkoně pokrytém spadaným listím, kouřil a hledal řešení této situace. Z magnetofonu si pouštěl své oblíbené skladby od Duke Ellingtona, George Gershwina, Cole Portera a přitom si snil. 

Tam, kde bydleli, bývaly ještě na temném nebi krásné, zřetelně viditelné hvězdičky, ne jako v osvětleném velkoměstě a právě při těch se mu nejlépe snilo. Ten výhled do dálky ho uklidňoval a on ještě nějaký čas ten rozvod odkládal a namlouval si, že se možná jednou něco stane, nevěděl co, a všechno bude zase dobré. Tenkrát však netušil, že to dobré, o čem si sní, se stane až za sedm let...