Děda, kluk a pejsek "Punťa"

Na začátku září, pokud není pandemie, chodím rád do papírnictví. Pozoruji ten cvrkot  kolem nákupů malých školáků, ale i během roku tam rád zajdu, člověk má čas i volné ruce na prohlížení si různých tužtiček, notesů a kalendářů. Mimo září, nebývá v papírnictvích  nával, nezavání to tam po Romaduru a desateru různých potravin jako jinde, a navíc mám možnost podiskutovat si s prodavačkou o jejím krásném zboží a o tom, co má nového. Loni jsem tam třeba objevil tak krásně měkkou gumu, která vůbec nedře a nepoškodí papír a navíc nedělá drobečky.

Začátkem každého září je tomu naopak, je tam plno někdy až nabito a to tam zase chodím rád z jiného důvodu. Nechci celkem nic kupovat, stoupnu si někam k regálu, kde nepřekážím, dělám, že si něco vybírám a připoslouchávám tomu cvrkotu mezi rodiči nebo prarodiči a dětmi. Moji pozornost upoutala zvláštní dvojice děda a malý kluk, který držel v náručí ještě menšího bílého pejska jménem Punťa. Tak trochu jsem tomu dědovi záviděl. Mám sice dva vnuky, ale ti jsou už moc velcí, takže přesněji řečeno, já jsem už moc starý.

Mezi dědou a vnukem tady  se právě odvíjela zajímavá debata. Vnuk mu vysvětloval, co všechno potřebuje koupit do školy. Děda se děsil co to bude stát a snažil se milého vnoučka přesvědčit, že toho tolik nepotřebuje. Nakonec ale došlo mezi nimi k jakémusi kompromisu, až na jednu věc. Kluk prohlásil, že moc nutně potřebuje Consul-pen, což dědovi nic neříkalo právě tak jako mně.

„Co to má bejt, proboha?“, zeptal se děda dost nevrle.

„To je takový špeciální pero“, vysvětlil mu logicky vnuk.

„Prosím tě, co stojí ta pitomost?“

„Dvacet sedum korun“, věděl vnouček přesně.

„To je nějak moc drahý, ne?“, divil se děda.

„Ani né, jenže -  já potřebuju dvě“, ohromil dědu vnuk.

„Já se zblázním, na co proboha potřebuješ dvě péra?“, zvýšil hlas spravedlivě rozhořčený děda.

„To druhý potřebuju na podtrhávání!“, vysvětlil vnuk.

„A na co, sakra, potřebuješ to první?“ vypěnil děda.

Vyprskl jsem smíchy a v témže okamžiku upustila dívenka stojící před nimi ořezávátko ve formě globusu a to se začalo kutálet mezi nohami kupujících.
To byl pro Punťu signál k aportování. Ňafnul a vytrhl se klukovi z náručí a vrhl se střemhlav za ořezávátkem. V krámě nastal chaos a kupující se okamžitě rozdělili do dvou táborů. Ten jeden většinově reprezentovaly ženy a děti s výkřiky: „Jéé, to je krásnej pejsek!“ Druhá skupina v čele s panem "Sucharem" zastávala názor, že pes do obchodu nepatří, má být na vodítku a mít náhubek. Přidal se i další remcal, že na dveřích přece stojí zákaz vstupu pro psy!
Jedna bodrá paní mu oponovala: "A co když ten pejsek ještě neumí číst?"

 Nedalo mi to a promluvil jsem k davu  jako státník: „Čau, lidi!  Volby budou až za pár měsíců, tam se můžete pohádat až do krve, všimněte si, prosím, že ani sama paní prodavačka se na toho pejska nezlobí. Navrhuji: berme tedy tuto milou epizodu s  humorem! Takový humor měl po celý život i můj nejmilejší strýček Jenda..."