Bláto a bahno

Když nás majitel vily potřeboval vystrnadit z bytu, protože se jeho dceruška vdala a chtěla bydlet v jejich baráku, bylo zcela logické, že musíme my, to jest: moje rodiče a já se ženou, náš byt opustit, neboť košile je, jak známo, bližší než kabát.

Bylo to za komoušů, (rok 1966), kdy v Praze sehnat byt byla, pro normálního smrtelníka, holá nemožnost, prostě utopie. Žádosti na byťáku ležely také klidně dvacet let a nic se nedělo. Náš pan domácí byl prachatý řezník, což bylo tehdy zlaté dno, a k tomu kovaný komouš. Ten nám, jednoho dne oznámil svým suverénním způsobem: „Tady mi podepište přijetí výpovědi a nebojte se, sehnat pro vás náhradní byt je pro mne brnkačka, řekněte mi jen, že mi nebudete dělat problémy a já vám zaplatím i stěhování.“ Věděli jsme, že nemáme žádnou šanci mu nějak odporovat a museli jsme mu být vlastně vděčni, jinak by nám udělal v tomto bytě peklo na zemi, a tak jsme kapitulovali.

  Slíbený byt nám byl neskutečně bleskurychle přidělen a my jsme se tak docela neregulérním způsobem dostali do novostavby věžáku na konečné stanici tramvaje číslo 19 na Spořilově. Tam se právě budovalo na blátě nové sídliště, a sice těsně vedle tak zvaného starého Spořilova, který pozůstává převážně z malých rodinných domků a zahrádek. Nové sídliště bylo naproti tomu fádní, naklonované podle jednoho socialistického vzoru. To ale nebylo to nejhorší, tam totiž nebyly dosud žádné komunikace, všechny byty byly už hned po kolaudaci obsazené, takže stovky natěšených nájemníků, na vzdory tomuto urbanistickému hororu, se šťastně brodily loužemi a hlubokým blátem na tramvaj i do samoobsluhy. Svépomocí si tam obyvatelé nakladli prkna přímo tak na to bahno a balancovali přes louže, jako provazolezci. My jsme měli obrovské štěstí v tom, že náš věžák stál přímo vedle konečné tramvaje, takže jsme se nemuseli přes to příšerné bahno brodit a na nákupy do obchodu jsme chodili na ten starý, útulný Spořilov, tedy po civilizovaném chodníku.

 Byt sám vypadal na první pohled docela dobře, ale po několika dnech jsme začali chápat, že bydlení v něm se brzy stane peklem. Stěny byly tenké a akusticky propustné natolik, že bylo slyšet nejen v našem bytě ale i od sousedů o patro výš, kdo právě používá záchod a dokonce jakou vykonává potřebu. Takzvané bytové jádro s umakartovými stěnami sousedilo s obývákem, s kuchyní a s ložnicí rodičů, kteří chodili už v půl deváté spát a od této chvíle se nesměla v koupelně ani na záchodě pouštět voda, protože to drastickým způsobem budilo mé rodiče. Máti měla tak lehký spánek že i pouhé cvaknutí vypínače ji vzbudilo. Chodili jsme se po večerech bavit a koupat ke známým. Soužití mladých se starými v umakartovém bytě bylo představovalo pro obě strany značné problémy.

Náhoda nám však pomohla, když se moje sestra rozvedla a chtěla se svým děckem bydlet s rodiči. Okamžitě tak vznikla dohoda, že si svá bydlení vyměníme, takže jedině tak jsme se dostali, sice do rozděleného bytu po sestře, ale zato v pořádném bytelném činžáku v ulici Mánesově a k tomu pět minut chůze do zaměstnání.
Bohužel jsme se z toho neradovali dlouho, protože, za dva roky na to se přivalily okupantské hordy ruských chudatýrů (opak bohatýrů) a my bydleli pouhých pár metrů od nejhoršího dějiště bojů u budovy Československého rozhlasu.  Ale to už je zase jiný příběh, je to příběh emigranta...