Adriana je "crazy"

Za mlada, tedy za hodně mlada, se mi stávalo, že jsem se relativně často zamilovával do různých děvčat, natolik tajně, že ony samy o tom nic nevěděly. Zato ale jen jednou se mi stalo, že se dívka zamilovala do mne a já o tom neměl nejmenší potuchy. Notabene mi bylo již třicet let, byl jsem rozvedený a platil alimenty.

Až teprve mi oči otevřela silně upovídaná kokodačka Magda a k tomu navíc právě při konzumaci jen těžce stravitelného hovězího guláše v jídelně u nás v Tesle.

„Představ si, Míro, to ti musím říct, Terka je do tebe crazy!“

„Mluv se mnou lidsky, nevím co to má znamenat?“, zeptal jsem se přitrouble.

„No, jede po tobě, jako slepice po flusu!“  vyjadřování Magdy nebývalo často nejvybranější.

„Hmm? A kdo to je ta Terka?“

„No to je přece ta mondéna, co sedí v sekretariátu u ředitele!“

„Takže tato informace mi stačí.  Ona když sedí u Kreténa, tak to bude kovaná komunistka.“

Magda se rozchechtala: „To je gól, říkáš Škrétovi Kretén!“

Právě jsem se snažil nějak elegantně vyplivnou nerozžvýkatelnou flaksu z masa, když Magda zvolala: „Hele, hele, támhle jde Terka!“, a začala na ni mávat. Ta ihned zamířila k našemu stolu a Magda nás oficiálně představila: „To je Mirek, to je Terka.“

Stačil jsem ještě flaksu uklidit pod stůl: „Slečno, vy jste patrně Tereza, které se však říká...“, nenechala mne domluvit. „Ne-ne, já jsem, pane inženýre, Terasová Adriana a tak vznikla ta přezdívka Terka“, usmála se Adriana.

„Výborně, Adrien, to je ještě krásnější jméno, takže já vám budu říkat Adrien, jestli souhlasíte, vy mně Mirku a zapomenete toho inženýra...“

Netušil jsem, co všechno se může vyvinout z této naprosto nevinné rozmluvy nad gulášovým maggi-menu. Najednou jsme se začali náhodně potkávat na chodbách a vždycky prohodili pár slov. Až jednou v nabité tramvaji se ona ke mně prorvala davem a mezi jinými banalitami mi řekla, že si neví rady, je prý nešťastně zamilována. Snažil jsem se ji, jako starší, otcovským způsobem konejšit a ona když se chystala vystoupit, mi v poslední chvíli šeptla skrze zuby: „Díky za rady, ale já jsem zamilovaná do tebe!" A vyskočila na refýž...

Nevěděl jsem jak se mám zachovat v situaci, ve které jsem ještě nikdy nebyl a tak jsem si druhý den v práci vzal na pomoc telefon. „Adrien, musíme se ještě dnes po práci sejít a tu věc v klidu, detailně a rozumně prohovořit.“ Souhlasila ihned s mým návrhem...

 Z práce jsme vyrazili do parku, ale začalo lejt jak z konve a tak jsme se tedy honem schovali v prázdné čekárně na tramvaj. Spustil jsem: „Takže, Adrien, podívej se na mně dobře, já jsem asi tak o deset let starší než ty...“  „Jen o osm !“, skočila mi do řeči.

„Souhlasím, o osm, jenže ty jsi mladá a  svobodná a překrásná holka a já jsem rozvedenej člověk, platící alimenty. Uznej, kdybys byla třeba taky rozvedená, to je něco jiného. Mimo to se k sobě vůbec nehodíme z důvodů politických, já totiž nejsem ani trochu, ani vzdáleně - komunista!!“
 Adriana se vzepřela vehementně: „Vždyť já taky ne! To si jen o mně kdekdo myslí, protože sedím u ředitele, ale já jsem totiž vyhrála soutěž o nejrychlejší písařku a proto si mě vybral!“ Načež uronila několik slziček, ale jinak mne vyslechla pokorně, neodporovala a já si naivně myslel, že je tím vše vyřešeno k oboustranné spokojenosti...

Asi o dva měsíce později jsem dostal v dopise svatební oznámení, že se milá Adrien vdává za jakéhosi doktora. Pomyslel jsem si, že se zřejmě chtěla mermomocí vdávat a moje řeč o alimentech ji vrátila na zem. Jenže to byla chyba v mé dedukci.  Za pár dní po svatbě, přišla za mnou do kanceláře a řekla mi: „Takže, teď se nechám rozvést a když budeme oba rozvedeni, tak spolu můžeme chodit, jak jsi mi  jednou naznačil:  Rozvedený s rozvedenou!“

„Adrien, ty ses snad zbláznila, vždyť ses teď nedávno vdala!“

„Ano, zbláznila jsem se do tebe a vdala jsem se právě a jenom proto, abych se mohla rozvést!“

„No to snad není pravda!“, vybuchl jsem a mohl si málem hlavu ukroutit. Ale to ještě nebylo všechno. O pár týdnů později, někdy na konci léta, mě milá Adriana pozvala na dovolenou do chaty a to zcela svérázným způsobem: „Mirku, zvu tě do malé chaty v Podkrkonoší. Jsem od včerejška rozvedená, ještě to nemám černé na bílém v občance, ale to je fuk, jestli nemáš nic jiného, tak si tam můžeme udělat krásnou romantickou dovolenou!“

„Adrien, nikdy jsi mi neřekla, že máš chatu?“, divil jsem se,  "a navíc až v Podkrkonoší!"

„To není moje, jedna stará paní Rokytová, co tam bydlí opodál, ji pronajímá. Rozhodni se rychle, jinak to musím dnes do večera telefonicky odříct.“ Takže jsem se nechal, díky jejímu půvabnému vzhledu přesvědčit a souhlasil.

Když jsme tam ale potom přijeli, tak zaprvé ta paní nebyla stará, ale fešná čtyřicátnice a zadruhé, chtěla po nás pochopitelně občanské průkazy. My jsme si hned neuvědomili, jaký může nastat trapas. Paní Rokytová zděšeně zjistila, že Adriana je provdána za doktora Urbánka. Já jsem sice rozvedený, ale asi pořádný proutník, když jedu do chaty se vdanou ženou, navíc s čerstvou novomanželkou paní Urbánkovou, o jejímž charakteru se tato velice ctnostná žena raději nehodlala vůbec šířit...

Začali jsme jí oba vysvětlovat, že to tak není, jak to teď vypadá a ona chtěla aspoň vidět rozvodový rozsudek. Ten samozřejmě Adriana sebou neměla. Operoval jsem, mimo jiné též s Božím přikázáním: "Nepožádáš manželky bližního svého."  Už jako děcko školou povinné jsem se to v náboženství naučil i když jsem si tehdy myslel, že se jedná třeba o požádání pár kostek cukru od sousedky.  Načež nám paní Rokytová se smíchem vysvětlila, že ona by eventuálně oko přimhouřila, ale policajti chodí po hotelích a penziónech a kontrolují občanské průkazy. V takovémto případě by to odnesla i ona pokutou, že to dovolila. Věděl jsem, že ta chalupa přece není penzion, takže to policii nezajímá, ale nabídl jsem, že jí přidám dvě stovky jako na tu pokutu a paní Rokytová byla spokojena a naše dovolená byla zachráněna.

Ovšem na tu chaloupku máme oba dva krásné vzpomínky. Jenom těžko jsme se pak s tím asylem u paní Rokytové loučili,  málem nám ujel autobus...

https://youtu.be/wrh9ttDoNgM