Řekl bych, že snad ještě zajímavější byl tento obrázek vpravo. Zatímco jsem v kuchyni rychle cos připravoval k večeři, dcerka ve svém pokojíčku namalovala, stylem Picasso, toto dílo. Jen díky tomu, že jsem tehdy naše hovory tajně a nenápadně občas natáčel na magnetofon, mohl jsem dnes na základě 36 let staré audiokazety přepsat autenticky náš tehdejší rozhovor formou jakéhosi divadelního scénáře:
Otec: „Jéé, to je krásnej koníček, Giti, to se ti povedlo.“
Gita: „Né, to není koníček, to sou berušky!“Gita: „Jedna, dvě či, čtyži, pět...“
Otec (doplní): „šest, sedum – jako bylo těch trpaslíků! A dáš mi taky nějakou?“
Gita: „Dám, vem si ňákou, jakou chceš.“
Otec (bere si 4): „Tak víš co, já si vezmu tolikle, abysme měli stejně.“
Gita (plačtivě): „Néé, to je moc!“
Otec: „Jak to? Já mám 1-2-3-4 a ty máš 1-2-3. Je to stejně?“
Gita: „Ne, to není stejně!“
Otec: „Tak počkej, já si vezmu jednu od tebe a teď budem mít stejně, jo?“
Gita (mrzutě přepočítává): 1-2-3-4-5 – a já mám jenom 1-2!“
Otec (přesouvám k ní 2 čokolády): „Ale teď zase já mám míň - jen 3 a ty máš 4!“
Gita: „Tak to spočítej znova ty. Ty jsi velkej táta!“
Otec: „Dobře, rozdělíme se poctivě (shrnu všechny čokolády dohromady),
počítej se mnou: ty 1 - já 1, ty 2 - já 2, ty 3 - já 3 – ale jedna zbyla.“
Otec (bere si 4): „Tak víš co, já si vezmu tolikle, abysme měli stejně.“
Gita (plačtivě): „Néé, to je moc!“
Otec: „Jak to? Já mám 1-2-3-4 a ty máš 1-2-3. Je to stejně?“
Gita: „Ne, to není stejně!“
Otec: „Tak počkej, já si vezmu jednu od tebe a teď budem mít stejně, jo?“
Gita (mrzutě přepočítává): 1-2-3-4-5 – a já mám jenom 1-2!“
Otec (přesouvám k ní 2 čokolády): „Ale teď zase já mám míň - jen 3 a ty máš 4!“
Gita: „Tak to spočítej znova ty. Ty jsi velkej táta!“
Otec: „Dobře, rozdělíme se poctivě (shrnu všechny čokolády dohromady),
počítej se mnou: ty 1 - já 1, ty 2 - já 2, ty 3 - já 3 – ale jedna zbyla.“
Gita (vezme si tu zbylou): „Tahle je pryč, já ji sním a pak budeme mít stejně!“
Otec: „Tak to jsem moc rád, Brigitko, že‘s to tak spravedlivě rozdělila, ale víš, já tu čokoládu nemám tak rád jako ty, tak si je nech všechny a já se radši napiju s mámou až přijde domů, tady toho červenýho vína...
Otec: „Tak to jsem moc rád, Brigitko, že‘s to tak spravedlivě rozdělila, ale víš, já tu čokoládu nemám tak rád jako ty, tak si je nech všechny a já se radši napiju s mámou až přijde domů, tady toho červenýho vína...
Právě se vrátivši máma volá ve dveřích: „Honem, kde mám foťák? Tenhle happyend musím vyfotit – polibek a flaška!“
http://www.youtube.com/watch?v=nmRmSD3IEzs
http://www.youtube.com/watch?v=nmRmSD3IEzs
7 komentářů:
Moc hezká vzpomínka...
Tady jsem teprve ocenil význam mého magnetofonu. S takovým odstupem let je to opravdu něco okouzlujícího...
Míro, to bylo milé vzpomínání! Tys byl učiněný pedagog, moc hezky jsi Gitu učil počítat a byl jsi nejen skvělý pan učitel, ale i milující tatínek, protože jsi se nakonec čokoládiček vzdal. Fotka na závěr je krásná a doplňující písnička také. Píšu 1*!
Ahoj, Jarka.
Díky, Jaruš, za tu jedničku s hvězdičkou, moc jsem jich za život neposbíral...
pekny prispevok! :-)
Nějak se mi povedlo ztratit a dnes zase najít cestu k Tvým článkům. Doufám, žes dostal v minulých dnech můj mail; někteří ode mne nedostávají ani maily (teda proto, že se někdy ztrácejí - nevím, co mě ten počítač zlobí).
Zase pěkné povídání. Já mám také natočeny nějaké hovory s dětmi nebo spíše dětí na kazetový magnetofon, a to je možné poslouchat. Ale Páju mám hlavně na videokazetách - a video nám odešlo, prý nemá cenu dávat ho do opravny a nové si už asi pořizovat nebudeme ... NULI
Milá NULI, žádný mail jsem od Tebe nedostal, to bych se Ti určitě ozval. Škoda!...
Okomentovat