Luxemburg a třešně

S Češkou Laurou, žijící ve Švýcarsku, jsme dosti často podnikali výlety po Evropě. Tentokrát přijela ona za mnou do Německa v pátek večer vlakem, ale pouze na víkend, takže rozhodování, kam by se mohlo v sobotu vyjet, nebylo z důvodu krátkosti času jen tak jednoduché. Laura při snídani, se zadívala do prázdna, tedy nikoliv na moji hlavu a řekla: „Co kdybychom si zaskočili do Luxemburgu, tam jsem ještě nikdy nebyla?“
„Tedy na zaskočení je to dost daleko, Lauro, vzdušnou čarou bratru 300 km“, oponoval jsem, „nejsem šílenec, který jede na plný pecky 300 kilo tam, dá si jedno kafe a jede zase 300 kilometrů domů. Ne, já chci jet pianko, pozorovat krajinu, pokochat se městem, vybrat si pěkný hotýlek a teprve druhý den lážo-plážo nazpět domů, to je u mne výlet!“
„Hotel s přenocováním, ale bude stát štangli zlata“, namítla.
„Nestarej se, to je na mně“, zakončil jsem debatu a jelo se...
Bylo krásné pozdně jarní počasí, kdy sluníčko svítí, ale není ještě vedro a člověku se líbí všechno kolem a zvláště projíždí-li údolím meandrovitě se vinoucí řeky Moselu. V tomto vinařském kraji je snad příroda ještě krásnější než ve vinařských krajích Francie. Po pravé straně naší silnice, která se hadovitě vlnila v souladu s řekou, stály tu a tam kypré hokyně v dirndlech a prodávaly různou zeleninu. Najednou Laura nadskočila na sedadle a vykřikla: „Zastav, honem zastav!“ Lekl jsem se a dupl na brzdu s dotazem, co se děje. „Tady ta ženská má nádherné třešně chrupky, ty bych si koupila!“
Vystoupila a přinesla papírový pytel plný skutečně krásných rudých třešní, jaké mají dnes ve znaku komunisté: „Nevím, jestli budou tak dobré jak vypadají“, zapochyboval jsem a ochutnal jednu – a byla skutečně výborná. Pokračovali jsme dále v cestě, pochutnávajíce si na šťavnatých chrupkách a medili si, že ten náš výlet skutečně nemá chybu. Nevím, jak se to Lauře povedlo, ale najednou jí z pusy vystříkla šťáva z třešně na její bleděmodré šatičky, dle gravitace logicky dopadla na místo nejvíce vyklenuté, to jest na hrudní koš. Byla to pro ni morda, neměla sebou pochopitelně vůbec nic na převlečení a krvavě rudý flek na bleděmodrých šatech byl nepřehlédnutelný. „Musíme se vrátit“, zasténala Laura.
„To je blbost, už jsme od domova aspoň 100 km!“, protestoval jsem a zastavil.
„Ale, takhle přece nemůžu jet do hlavního města Lucemburska!“
„Počkat, mám nápad! V kufru v cestovním neceséru máme přece mýdlo, když si tady seběhneš k řece, můžeš si v ní ten flek vyprat“, navrhl jsem suverénně.
„Ale v čem do tý řeky půjdu, plavky sebou nemám.“
„Máš přeci na sobě spodní prádýlko, nikdo tady široko-daleko není, tak o co ti jde?“
Laura mě poslechla, vzala mýdlo a seběhla k řece. Já jsem si sedl nahoře na pangejt a sledoval jak se svlékla do prádla a jako zvláštní nymfa vstoupila na kraj do vody, namočila šaty a začala je mydlit. Pak přestala máchat a hleděla do vody na dno jako by tam hledala zlaté nuggety. Volám na co čeká a ona na to, že se jí voda zakalila.
„To je dobrý téma, napíšu román ‘Jak se kalila voda‘, po vzoru sověta Ostrovského.“
„Máš na mysli: Jak se kalila ocel, nebo...?“. Náš dialog ale zůstal nedokončen.
Z ohybu řeky jako narežírovaně vyplulo několik vodáků na kánoích i na kajacích a všichni se zalíbením sledovali krásnou pradlenku v bílém prádélku. Ti drzejší něco pokřikovali, Laura dělala jakoby nic, ale zčervenala jako Karkulka. Jeden kajakář přivesloval až kam mu z vody vyčnívající balvany u břehu dovolily a něco jí řekl. Laura se otočila na mne a volala německy: „Ten pán mě obtěžuje!“ Vstal jsem a popadl poměrně velký kámen a sešel k řece. Mladík v plátěném kajaku, ve strachu, že mu ho poškodím šutrem, kopl do vrtule a rychle se vzdaloval až se voda vařila. „Představ si, že se mě ptal, jestli si budu taky prát spodní prádlo, že by si počkal!“, řekla sveřepě Laura.
Po tomto extempore jsme pokračovali v cestě na západ a já jsem jí poradil, jak rychle usušit šaty. Mezi dvě okénka nad zadními sedadly jsem napnul a přiskřípl elektrickou šňůru od mého holení, přes ni přehodil její vlhké šaty a otevřel střešní ventilaci. Laura si dala kolem ramen moji kostkovanou osušku, ála skotský pléd, takže když seděla, viděli kolemjedoucí pouze nóbl dámu a jenom já viděl její exkluzivní nádherně dlouhé nohy.
Lucembursko je malá zemička. Nejdelší štreka od jihu na sever měří 60 km. Se svými cca. 400 tisíci obyvateli a plochou 30x menší než naše republika se kupodivu ani po padesáti letech dosud nerozpustila v Evropě! Tím se asi stalo, že dříve než jsem objevil nějaké vhodné zaparkování, kde by se Laura v negližé mohla obléci do svých šatů, už jsme stáli před hlavním nádražím v Luxemburgu.
„Šílíš?“, zeptala se mě, „tady to nejde, v autě ty šaty nenavlíknu a když vylezu ven, tak mě buďto zavřou nebo mi dají mastnou pokutu, v nejlepším případě mě budou mít za šlapku!“
„Omyl, právě v tom chaosu si tě nikdo nevšimne a navíc, z jedné strany tě bude krýt ta dodávka vedle, z druhé naše auto a ze třetí strany já“, a nadmul jsem se jako páv. Laura mě kupodivu poslechla a bleskově se oblékla na ulici v centru města do svých opět neposkvrněných šatů.

Odpoledne, večer i druhý den dopoledne jsme si prohlédli město, které nás fascinovalo svým hrdým vzhledem, připomínajícím s trochou fantazie Prahu, jenom ten krásný kamenný most se neklene přes Vltavu, ale přes rokli na jejímž dně je dokonce Pražská ulice, v pozadí neční Hradčany ale budova Státní spořitelny a náměstí Jana Palacha vzniklo zde o celou řadu let dříve než u nás v Praze. Holt u komoušů se všechno pozdí za vývojem, vždyť i tu svou Velkou Říjnovku stihli až v listopadu.
Cestou domů jsme se shodli, že to byl navzdory třešním vydařený výlet a majíce oba hudební sluch a ona navíc i dobrý hlas, zpívali jsme si v autě naše oblíbené duety jako ku příkladu „Ukrejvám rozpaky, ty taky, já taky“...

http://www.youtube.com/watch?v=GeqtRSfBzxA